Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Hvězda a válečník

poezie, 17.01.2012

Obrátíš-li oči svoje
Na noční klenbu nebeskou,
Zadrž chvíli, zataj dech,
Snad hvězdy se tam zablesknou.

Zatřpytí se, zablikají-
-temno noční, boj se světla!
Porazit se nenechají,
Žádná z boje neutíká.

Světlonošky věčné
Potěší tvé srdce, zrak
Však pro člověka jednoho
Je to trochu naopak.

Chodí, léhá zadumaný-
-jak to, mršky, dělají?
Zamyšleně hledí k nebi,
Úvahy mu nedají.

Jak to zjistit, jak to provést?
Žebřík, či snad letadlo?
Jak tu hvězdu jenom snést?
Však pak ho něco napadlo…

K nebi mrknul, našel papír
A zkoušel cosi čmárati,
Pak postavil se pod oblohu
A započal zpívati.

Přišel na to: sama přijde,
Stačí ji jen přilákat,
Tak nadějně stojí dole,
Mléčných drah se zkouší ptát.

Jedna z hvězd to uslyšela,
Diví se-člověčstvo troufalé,
Však zvědavost nedá jí:
Podívej se, támhle jde.

Bez ostychu, bez oděvu
Blíží se k vypravěči
V záři totiž skrytá je
Až tak, že zavřeš svoje oči.

Líbezný hlas ozve se-
-Co bys jen rád, člověče?
Prsty měkce dotkne se ho
Nezdá se, že uteče.

Skrze záři mihotavou
Zříš srdce její, studené,
Však člověk chytil dlaně její
A pohledem neuhne.

Na otázky zapomněl
A je teď zcela ztracen,
Svoji duši naplněnou
Jen hvězdiným jasem.

Srdce se mu svírá, buší
Po hvězdě ruku natáhne,
Ta však jeho touhu uzří,
Ulekne se, uprchne.

Člověk, zklamán, hlavu věší,
Ted ho čeká trápení-pro nebeské mámení.
Dnes už jen tak neusne,
To mu srdce věští.

Hvězda zatím na obloze
Slabě poblikává,
Doteď žila si tu blaze,
Co jí pokoj nedá?

V dlani pálí dotyk lidský
V hrudi ještě víc,
Studené to srdce praská,
Nepomůže nic.

Plamínky ho pohlcují
A hle, ono roztává,
Poprvé tak srdce hvězdy
Lásku poznává.

Náhle září mnohem více,
Jako nikdy předtím,
Líce barvy dočervena,
Zdobí úsměv pěkný.

Ke štěstí jí chybí jedno-
-vypravěč, ten válečník,
Leč se službou proti temnu
Není věru žádný šprým.

Válečník se zatím dole
Rozhod ´naděje nevzdati,
Kudy chodí, tudy myslí
Jak hvězdu z nebe sundati.

Však ta hvězda jeho bude,
Ví moc dobře, kterou chce,
Vždyť na nebi září nejvíc
Ta jeho večernice.

Než svou hvězdu dostane
Nebesa musí přemoci,
To však ještě netuší,
Kdo mu přijde pomoci.

Hvězda sama vzepře se
Osudu svému věčnému,
A za cenu vyhoštění
Odejde k válečníku našemu.

Jak to mělo být, se stalo
Hněv nebes byl strašlivý,
Co se ale nenadálo-lásky hezčí už nebylo,
Uhádnete to i vy.

Hvězda svítí člověku,
Válečníku svému,
A on za to, neměnné,
Dal jí srdce z plamene.

Spokojeně tedy chodí
Dále spolu po světě
Je dva už nic nerozdělí,
Ty našels mně, najdu tě.

Kdosi mi přes noc implantoval básnické střevo a jakmile jsem měla chvilku čas, rozhodla jsem se ho trochu zabavit :) námět mi byl jasný hned, poslední dobou na moc jiných věcí nemyslím :D abych vysvětlila (i když není těžké si to domyslet), jsem parádně zamilovaná, a můj milý mně zve přezdívkou hvězdičko, která vznikla víceméně náhodou při jedné drobné noční události :) Kromě toho mi už jisté množství textu věnoval a cítila jsem se zahanbená, tak mu to vracím :D
Snad se bude líbit, je to brané lehce s nadhledem a neberte ty události doslovně, ty personifikované postavy si nějak moc utekly do vlastního světa, bez ostychu bez oděvu se k lidem obyčejně fakt neblížím =D