Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

DrageaMoonglare: Drak schizofrenik

próza, 09.07.2010

V soudní síni byl hluk, jaký dlouho nikdo nezažil. Urážky a obviňování… Nic jiného slyšet nebylo. Obžalovaným byl drak, obviněný za vraždu své přítelkyně. Hubené, tmavě hnědé tělo se ani nehnulo. Kdybyste jej viděli před několika málo dny a podívali se na něj teď, nevěřili byste, že je to jedna a ta samá osoba. Lícní kosti mu vystupovaly z tváře. Propadlé oči, nepatrně bledšího odstínu, než jeho kůže, se pnuly k jednomu místu. Hubené nohy sotva držely tělo. Dýchal nepravidelně a trhaně.

„Ticho!“ zahřměl soudce, starý bílý drak a plácl těžkou tlapou o katedru. Rozhostilo se ticho. Ticho, ve kterém by bylo slyšet i upadnutí špendlíku. Tohle ticho trhalo obžalovanému uši. Hlasitě polknul.

„Nuže… vyslechneme si tedy příběh obžalovaného.“, řekl již tišším hlasem soudce a pohlédl na Severuse, obžalovaného draka. Ten věděl, že i kdyby řekl cokoli, bude odsouzen. Proto jen dál klopil zrak.

„Mluvte Severusi.“


Severus na chvíli hodil pohled ke katedře, ale pak jej zase sklopil a začal mluvit. Jeho hlas zněl zmučeně a nakřáple. Jakoby ani nemluvil živý drak.


Začínal nový den. Před chvílí vyšlo slunce a zalilo svět jeho světlem a teplem. Severus byl vzhůru již dlouho předtím. Několik dní pracoval na jistém experimentu a dnes ho chtěl konečně dokončit a vyzkoušet. Jednalo se o elixír, který měl tomu, kdo ho vypije, zvýšit sílu a objem svalů.

Pracoval neúnavně. Dnem i nocí. Pociťoval sice na sobě, že je zesláblý a hladový, ale nevěnoval tomu pozornost. Chtěl experiment dokončit i za cenu úplného vyčerpání.

Ještě kapku tohohle a tamtoho a… Jeskyní se ozval výbuch. Severus si kryl obličej, kdyby se náhodou něco nezdařilo. Pak napjatě očekával, až se usadí prach, jehož rozptýlení způsobil výbuch. Když se prach začal usazovat, vrhnul rychlý pohled, který po několika denní práci připomínal šílence, na zkumavku s nechutně zelenou tekutinou. Opatrně, jakoby se jednalo o právě narozené dráče, vzal zkumavku do tlapy. Její obsah vylil do kalíšku, v němž byla již tekutina barvy moči. Tekutiny se začaly mísit a jeskyní se rozlil nevábný zápach. Severus nádobu zazátkoval a opatrně protřepal. Tekutina získala stříbřitý nádech.

„Konečně…“ šeptal si sám pro sebe. „Konečně vyzkouším tvé účinky, zlatíčko.“

Otevřel nádobu s tekutinou, trochu si vlil do ústa a polknul. Okamžitě ucítil prudký příval sil. Únava opadla. Jeho svaly nabývaly na objemu a měl i dojem, že roste…


„Říkáte, že nevíte, co se s vámi dělo potom?“ zeptal se Severuse soudce.

Severus pomalu zavrtěl hlavou. Soudce se odmlčel. Draci v síni byli potichu. Ve vzduchu se vznášelo napětí.

„Pokračujte, prosím.“ pobídl ho soudce.


Severus se probudil až druhého dne odpoledne. Chvíli přemýšlel, proč nespal ve svém pelechu, ale v laboratoři. Pak si vzpomněl na dění minulého dne a na elixír. Postavil se na všechny čtyři.

Nádobu s tekutinou našel tam, kde ji odložil. Oddechl si, ale zároveň ho znepokojovalo, že neví, co se s ním stalo po požití elixíru. Pamatoval si jen na prudký vzrůst síly a energie. Možná, že to jeho tělo nevydrželo a on usnul. Možná…

Z přemýšlení ho vytrhnul hlas Anril, jeho přítelkyně.

„Severusi, jsi tu?“

„Ano, hned jsem u tebe.“ Severus rychle opustil laboratoř. Věděl, že Anril nemá ráda jeho pokusy a všemožné elixíry.

Anril stála u vchodu do jeskyně a čekala na něj. Její rudá kůže zářila ve svitu slunečních paprsků a žluté oči zkoumavě hleděly na Severuse. Severus z jejího starostlivého pohledu hned poznal, že se něco děje.

„Ahoj Anril.“

„Ahoj, Severusi. Ty vypadáš hrozně.. Co jsi celou noc dělal?“

„Já… ehm…“ Severus si až teprve teď uvědomil, že na sobě cítí hroznou únavu. Nechtěl Anril přiznat, že neví, co celou noc dělal. Jestli vůbec něco dělal.

„Něco jsem zkoumal.“ Vymluvil se nakonec.

„Severusi, měl bys toho nechat…“ hodila na něj vyčítavý pohled Anril.

„Ano, já vím, ale… Anril, ty vypadáš nějak ustaraně. Co se děje?“

Anril začala vyprávět, jak se ráno od své kamarádky dozvěděla, že někdo přes noc vyvraždil tři dračí rodiny. Nikdo vraha neviděl a nenašli po něm nic jiného, než mrtvoly a rozmlácené příbytky draků.

„Měla jsem o tebe strach.“ Zakončila své povídání Anril.

Severu až do konce jejího povídání poslouchal.

„O mě se neboj, miláčku.“ Chlácholil ji.

„Ale kdo mohl spáchat takovou hrůzu? Co kdyby zaútočili i na tebe?“

„Klid, Anril, klid.“

“A nemohu dnes přespat u tebe? Víš, abych byla jistější…“

„Ne, promiň, Anril. Mám tu ještě něco na práci. Kdyžtak se u tebe stavím večer, ano?“ usmál se na ni Severus.

„No dobře.“ Souhlasila Anril, ale nesnažila se nijak skrýt smutek. „Ale stavíš se určitě?“

„Nevím.“ Odpověděl popravdě.

„Ty snad máš raději ty svoje pokusy, než mě…“ vyčetla mu Anril a otočila se k odchodu.

„Ale co to povídáš? To vůbec není pravda. Jen teď musím něco dodělat. Přece víš, že tebe mám úplně nejradši.“

„Občas nad tím pochybuji.“ S těmito slovy odešla.

Severus za ní beze slova hleděl. Jakmile mu úplně zmizela z dohledu, vztekle zavrčel a bouchnul pěstí o stěnu jeskyně „Sakra!“¨

Posadil se a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Anril měla pravdu v tom, že v poslední době trávil čas v podstatě jen v laboratoři. Na Anril si jej skoro vůbec neudělal. Hněval se za to na sebe.

„No nic…“, řekl si sám pro sebe. „Půjdu dokončit elixír a pak uvidím, co dál.“

Vešel do laboratoře. Vzal do tlapy zápisky a snažil se zjistit, co udělal špatně. Všechno do sebe zapadalo.

„No, asi jsem opravdu jenom usnul…“ mumlal „tak se teď vyspím a večer to zkusím znovu.

Spal jen pár hodin. Neustále se nedočkavě převaloval a o elixíru se mu dokonce i zdálo.

„Tak dost!“ probral se a jedním skokem se dostal ke stolu, na němž stála lahvička s elixírem. Vzal ji do tlapy. Jeho poslední myšlenka, než se napil, patřila Anril.


Anril byla naštvaná. Severus k ní měl zajít ještě předtím, než se setmi. A už se stmívalo. Vyhlížela ho, ale nechtěla zůstávat venku moc dlouho, když věděla, že tu řádí vrah. Teprve teď si uvědomila, že není moc zabezpečená. Kdyby se k ní chtěl někdo dostat, stačilo jen odsunout velký kámen u vchodu do jeskyně. Ten moc těžký nebyl.

Jakmile si však tuto myšlenku přehrála v hlavě, okamžitě toho zalitovala. Zmíněný kámen se totiž začal odsouvat a dovnitř se vlilo měsíční světlo. Osvítilo neznámého, který vstoupil. Byl obrovský a až nepřirozeně svalnatý. Z očí mu přímo planul hněv. Anril někoho připomínal, ale zároveň ji děsil.

„Kdo… kdo jste?“ sebrala všechnu odvahu.

„Copak mě nepoznáváš?“ zeptal se Severus rýpavým hlasem. „Chtěla jsi, abych přišel.“

„Se… Severusi?!“ zajíkla se Anril „Tohle přece nejsi ty…“

„Ptal jsem se tě na něco!!! Ty mě snad nepoznáváš?!!“ Zahromoval Severus a skočil po ní. Anril se octla pod jeho těžkým tělem.

„Tak co?! Stále mě nepoznáváš?!“ Severu ji hrubě uhodil do obličeje.

„A… ano, poznávám tě Severusi.“ Řekla plačtivě Anril. V ústech pocítila hořkou pachuť krve.

„To je dobře, lásko! Protože tahle noc je jenom naše! A pořádně si ji užijeme!“ zahromoval Severus. Položil jí jednu tlapu na krk. Stačil malý stisk a Anril se začala dusit.

„Se… Severusi… pusť mě…“ snažila se bránit Anril.

Severusův stisk však stále sílil. A sílil také jeho šílený smích…


Severus se s pláčem svalil na zem soudní síně.

„Anril… Anril…“ šeptal mezi vzlyky. Teprve nyní si vzpomněl na to, co udělal. Zabil svoji lásku. Kvůli jednomu pitomému elixíru. Kdyby tak Anril poslechnul…

„Severusi.“ Vyrušil jej hlas soudce. Severu se zvednul a svýma uslzenýma očima na něj pohlédl.

„Konečně sis uvědomil, co jsi udělal.“

Severu kývnul na souhlas. V soudní síni vládlo ohromené ticho.

„A jsi si také vědom, jaký trest tě čeká.“

„Ano, zasloužím si to.“ Řekl odhodlaně Severus. „Dokonce bych řekl, že to chci…“ dodal potichu.

„Odveďte jej do cely. Zítra ho čeká poprava.“

Povídka do jedné výměny na draci.info. Zadání bylo, že mám napsat něco ve stylu Jekylla a Hydea. A napadlo mě tohle. Snad se bude líbit :)

P.S: je možné, že sem tam mi někde vypadlo písmenko...