Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Akor: Kataklyzma II. a III.

próza, 03.10.2019

II. kapitola: Staronové setkání a D.Ř.A.J.

Všiml si, že jeho krystal na hrudi začíná slabě fialově poblikávat a rozsvítil se. Náhle uslyšel v hlavě hlas znějící jakoby z dálky: „haló, je tam někdo? …“ odpověděl „ano tady je…“ chvíli se zamyslel, rozhodl se, že bude používat jméno, které jeho podobu vystihuje nejlépe „…Akor, s kým to mluvím i když to asi nebude ten správný výraz“ a ušklíbl se pro sebe. „To máš pravdu Akore, tady Olafsonn, a když s tebou takhle mluvím tak to jsi taky prošel určitou změnou, že“ Akor odpověděl „Jo, dalo by se to nazvat změnou“ a zasmál se „vypadám přesně jako můj charakter na infu a nejspíš i se všemi schopnostmi, něco jsem si i zkusil, a jak to vypadá u tebe?“ Olafsonn: „to samé v bleděmodrém v mém případě spíš černém.“ Chvíli bylo ticho. „Nesejde… vlastně nesletíme se někde?“ otázal se Olafsonn. Akor: „Jasně, kde bys to navrhoval? Radši někde mimo civilizaci.“ Olafsonn: „To jistě, výborná bude louka mezi hradem Starý Hrad a Nový Hrad, je to uprostřed lesů, takže to má výborné krytí.“ Během toho, co byl zabrán do debaty přeslech tichý svištivý zvuk.

Akor: „Dobře, před půlnocí tam dorazím, tak zatím.“ „Na brzkou shledanou“ „vlastně počkej nevím kde to přesně je“ „dobře pokud se pamatuju je to na sever od Brna kousek před Blanskem kříží se tam řeka a trať“ a jak nad tím přemýšlel, objevil se Akorovi obrázek onoho místa a on jenom překvapeně zamrkal „to sem nevěděl že to umíme“ „já to taky nevěděl“ odpověděl „tak zatím a přeju dobrý vítr“ a krystal na hrudi přestal zářit.

„Musím se odněkud rozletět, na vrcholu kopce bude prostoru dost“ pomyslel si a vyrazil. Byly tam pole z nich bude mít lepší rozlet. Poté co odešel od studánky se z křovin ozvalo drobné statické zapraskání a hlas potichu oznámil „cíl označen“. Při cestě slyšel sirény policie z vesnice. „Takže už asi dorazili k nám“ řekl si, „možná už brzy začnou v rojnici pročesávat les, ještě že za chvíli mizím“ chvíli poslouchal zvuky okolního lesa, zda neuslyší blížící se rojnici, naštěstí nic takového neslyšel, ale i tak přidal do kroku. Cestou na vrchol poslouchal zvuky lesa, ale bylo až neobvyklé ticho, kromě hromů podivné bouře neslyšel žádné zvuky typické pro noční les. Když dorazil na pole na vrcholu kopce, kde byla i kamenná rozhledna, uslyšel zvony kostela odbíjející devátou. „Měl bych vyrazit abych to stihnul“ a začal se rozhlížet po vhodném místě ke vzletu. Zamyšleně si pak prohlídl 16 metrů vysokou rozhlednu od paty k vrcholu. „Ne, to by nedopadlo dobře, když uvážím, jak dopadl první let a lov“ a podíval se na zadní tlapy, kde ještě byly zbytky laku od aut.

„Měl bych se dát trochu do pucu před odletem“ když si zkontroloval zbytek těla, na kterém měl místy zbytky omítky od komínu, trochu se podivil, že ho vůbec naražené části nebolí. „Na prvním setkání nesmím vypadat jako strašák do zelí“ řekl si. Našel pár hustších keřů, které použil jako kartáč. Po chvíli práce, kdy odstranil jakýkoli jemu viditelný nedostatek se zhodnotil „to už je mnohem lepší.“ Pak si prohlédl velikost pole ozimého ječmene pod rozhlednou. Jenom přešel na jeden konec pole a pomalým klusem, při kterém dělal silné záběry křídly se pokusil vzlétnout. Napoprvé mu nestačila délka pole, ale už při druhém rozběhu, nejspíše díky tomu, že si při prvním pokusu pořádně protáhl létací svaly, se mu podařilo vzlétnout. Když začal pomalu stoupat, všiml si, že blýskání stále nepřestalo. Bouřkové mraky ho velice přitahovaly a on podvědomě tušil proč. Stoupal výš a výš, zorientoval se podle v dáli zářícímu městu Brnu a vletěl prudce do bouřkového mraku.

Bez varování do něj uhodil první blesk.

Jiného by to zabilo nebo omráčilo, ale jeho ne. Naopak, při úderu blesku cítil takový příval energie, jaký před tím nikdy necítil. Po těle a křídlech ještě chvíli pobíhali elektrické výboje, které se však postupně ´vsákly´. S každým dalším zásahem se cítil silnější a plný energie. „Tohle mě probralo a nabilo líp než litr kafe se zeleným čajem dohromady“ řekl si pro sebe.

Užíval si tyto přívaly energie a pokračoval v letu směrem k dohodnutému místu. Netušil však, že ho někdo sleduje, mechanické ´oko´ radaru umístěného v malé vojenské základně nedaleko Brna. Mířilo jeho směrem a pomalu se otáčelo podle jeho letu. Velitel speciální armádní divize, sledoval obrazovku a po okamžiku prohlásil „sledujte ho, kam míří a pošlete tam náš tým, včetně dramionu.“ Odešel na nádvoří, aby dohlédl na onen tým, který se začal připravovat k odjezdu.

Akor zatím pokračoval k dohodnutému místu ´sletu´, protože letěl v mracích rozhodl se, že to ´střihne´ středem Brna. Zůstal nespatřen, alespoň pro lidské oči, ono mechanické radarové ho stále nepřetržitě sledovalo. Za Brnem se zorientoval podle tratě a řeky Svitavy, a dál pokračoval na místo.

Silnicemi okolo Brna mezitím už mířila kolona armádně vyhlížejících vozidel v jejichž středu jel dramion.

Akor doletěl na předpokládané místo klesl níž pod mraky. Začal kroužit a prohledával okolí, aby našel louku mezi zříceninou a hradem. Natočil se, aby měl na louce co největší prostor. Když doběhem při přistání zastavil téměř ve stromech na druhé straně louky, začal se rozhlížet kolem zda neuvidí Olafsonna.

Cítil jeho přítomnost v temnotě lesa, proto se pečlivě prohlížel, zda něco nezahlédne. Pak uviděl dva šedavé zářící body ve tmě, které ho pečlivě sledují a zamířil k nim.

„Ahoj Akore jsi to ty?“ „V celé své okřídlené kráse“ řekl Akor a usmál se. „Také zdravím, Olafsonne vypadáš výborně“ pozdravil, když vešel za ním o něco hlouběji do lesa a potkal asi o polovinu menšího černého draka s bílým břichem a černými rousy na tlapách. „Ty taky nevypadáš špatně“ pravil Olafsonn s úsměvem. Chvíli si tam sebe navzájem prohlíželi. „Jak si získal svou nynější úžasnou podobu?“ zeptal se po chvíli Akor. Olafsonn mu popsal události, které vedli k jeho nynější podobě. Při vyprávění Akor zjistil, že to bylo při podobném sledu událostí. Nakonec dodal ještěže při tom úderu blesku byl venku a nikdo jiný tam nebyl. Bouře, při které ji získal jenom o pár hodin dříve, než Akor a druhá bouře se nad nimi spojili a předváděly úžasnou nebeskou šou.

Kolem nich silně šuměl les, povídali si o svých podobách, schopnostech a co bude asi dál. Proto si nevšimly kruhu vojáků, který se kolem nich pomalu uzavíral.

Za okamžik si to uvědomili i do debaty zabraní draci. Kolem nich zářilo do tmy plno zelených bodů. Oni ve tmě viděli excelentně jenom se prostě příliš zabrali do debaty.

Okamžitě se oba postavili instinktivně do obraných pozic ´zády´ k sobě. Okolí Olafsonna se začalo rychle ochlazovat a zeleň pokryla námraza. Před Akorem rychle ze země vyrostly krystaly s ostrými vrcholy, mezi kterými to probíjelo a směřovali k vojákům. Oba své schopnosti použili instinktivně aniž by o nich museli přemýšlet.

Vypadalo to, že se každou chvíli musí strnout souboj plný střelby, drápů, ohňů, mrazu a blesků. Vojáci se najednou přestali přibližovat a ozval se hlas z velice silného megafonu, který nepřehlušila ani okolní bouře nad nimi.

„Nepřišli jsme Vám jakkoli ublížit, chceme si s Vámi promluvit o věcech se kterými byste nám mohli pomoci“ zněl sebejistě velitelův hlas a objevil se kousek za vojáky tvořící kruh, kteří však již na nikoho nemířili zbraněmi. Velitel se ozval znovu „potřebujeme, abyste šli s námi, již se nám povedlo přesvědčit tři další jednice Vašeho druhu, kteří se objevili v Čechách.“

Akor a Olafsonn mezitím spolu vedli telepatický rozhovor. Olafsonn: „Myslíš, že jim můžeme věřit?“ Akor: „Myslím, že by stálo zjisti, o co jde, a jak je to s těmi dalšími draky. Navíc armáda bývá většinou o krok napřed. Utéct můžeme vždycky, s našimi schopnostmi nás nemůžou zastavit.“ Olafsonn: „Dobře, souhlasím, ale když se něco pokazí tak hned vypadnem.“ Akor: „To je jasné“ usmál se.

Vojáci a velitel jenom viděli, jak si dva nestejně vypadající draci chvíli hledí do očí a pak se ten větší usmál. Olafsonn pravil slyšitelným hlasem „dobře, neublížíme vám, můžete sem jít.“ Hradba krystalů se rozpadla v písek a okolí se přestalo obalovat námrazou. Rozsvítilo se pár silných světel a kousek před draky Akora a Olafsonna nakročil postarší muž s mrožím knírem ve tmavě zelené uniformě. Pohlédl drakům zpříma do očí, cože je oba trochu zaskočilo. Z očí mu vyzařovala hrdost, inteligence a sebejistota, ale nikoli arogance nebo povýšenost nad ostatními. „Plukovník Václav Klemeš jméno mé, velitel D.Ř.A.J., což je Divize pro Řešení Abnormálních Jevů. Oba draci se na sebe podívali „Olafsonn je mé jméno a jsem Severský planinný drak“ „Já se jmenuji Akor a jsem Krystalový drak“ „Děkuji a nyní pojďte za mnou“ prohlásil a začal scházet pomalu dolů z kopce. Akor a Olafsonn i vojáci šli za ním, brodili se směsí jemného písku a na dřeň zmrzlé vegetace, která všem křupala pod tlapami nebo botami. „Během cesty k ostatním členům Vašeho druhu…“ Akor ho přerušil „můžete nám říkat draci, nebereme to jako urážku.“ „Děkuji“ odvětil plukovník „během cesty k ostatním drakům Vám osvětlím naši současnou situaci.“ Šel v čele za ním pomalu Akor s Olafsonnem, za nimi ´průvod´ uzavírali jednotky s nočním viděním. Dorazili k silnici, kde v zatáčce stálo zvláštní vozidlo. Když k němu dorazili, plukovník na něj ukázal a oznámil „v tomto vozidle Vás přemístíme, je to mnohem méně nápadné, než kdybyste letěli.“ Usmál se „členové mé jednotky to překřtili na „dramion“ dračí-kamion, podle toho, k čemu byl poprvé použitý, vezli se v něm tři draci, ke kterým nyní pojedeme, ten třetí se tam hned nevešel, ale ukázalo se, že umí měnit svou velikost.“ Při zmínce o změně velikosti se na sebe draci podívali.

Dramion vypadal opravdu zvláštně, byly to vlastně dva přívěsy spojené dohromady kloubem a rozšířené tak, že sahali lehce za polovinu vozovky. Otevřely se dvoukřídlá vrata v zadní části dramionu a spustily mohutné ´schůdky´ na zem. Ukázal se jim ohromný prostor vnitřku návěsu, kde mimo malé prosklené budky pro jednoho s dvířky z vnějšku (nejvíce připomínala telefonní budku) nebylo uvnitř vůbec nic a kam by se snadno vešlo i pár slonů. Akor i Olafsonn cítili, že v dramionu skutečně před nimi někdo jel a podle čichu i poznali, že se velitel spletl nebyly to tři draci, ale dvě dračice a drak, také si povšimli notně opáleného místa na stropě v přední části.

„Prosím nastupte si“ oznámil plukovník a stoupl ke straně dramionu. Oba draci si najednou uvědomili, že se nikdo nepodivil, když na ně promluvili normálním hlasem, takže se už museli s mluvícími draky setkat. Přední část byla o trochu širší, a tak se tam Akor rozhodl nacouvat „bude se mi líp lézt ven“ pomyslel si, když se napasoval až k přední stěně přívěsu. Olafsonn šel popředu, a protože byl menší, šlo mu to lépe než Akorovi, který nyní plně oceňoval, jaký prostor mají sardinky v konzervě. Telepaticky Olafsonnovi řekl „kdyby něco z tohodle se dostaneme snadno.“ Když byli oba dva na ´palubě´ zavřely se vrata a z bočních dvířek dovnitř vešel plukovník a posadil se do budky. Podíval se na Akora, který se netvářil dvakrát přívětivě a řekl „cesta nebude trvat dlouho silnice jsou prázdné.“ Akor se jenom trochu kysele usmál, chtěl se uvelebit, ale uvědomil si, že by nejspíš kamion-dramion převrátil, a tak se radši ani nehnul.


III. kapitola: Jince a Velký slet

Kolona s dramionem uprostřed se rozjela a brzy se dostaly na dálnici což všichni poznali z rytmického drncání po dálničních panelech. Sotva se dostali na dálnici začal plukovník s instruktáží. „Vážení draci, právě míříme na dělostřeleckou základnu Jince, kde se setkáte s ostatními draky, základna nachází uprostřed lesů, které jsou její součástí, a tak Vás prozatím ukryjeme v hangáru, který jsme trochu upravily.“ Akor trochu natočil hlavu a zeptal se s tázavým výrazem „jak jste myslel to ´prozatím´ a jak jste nás vlastně našli?“

Plukovník se otočil na Akora a odpověděl „to ´prozatím´ znamená, že se jsou tu další zvláštní jevy a já očekávám objevení dalších větších a ty už nebudou tak nenápadné jako to v Praze. A abych odpověděl na Vaši druhou otázku, našli jsme Vás díky té podivné bouři, když jsme našli prvního draka, tak jsme si to nespojili, u druhého a třetího jsme se již orientovali podle bouře, ale nepodařilo se nám ´kontaktovat´ všechny.“ „Ale bouře jsou celkem běžné, to jste hledali draky v každé bouřce?“ „To ne, tyto bouřky mají svá specifika, objeví se z ničeho nic, vykazují podivné energetické odchylky a jsou celkem kruhové, navíc asi prvních 12 hodin sledují draky, kteří se v nich objevili.“ „Děkuji, za odpověď, a co ti, které se Vám nepovedlo ´kontaktovat´“ odpověděl Akor. Plukovník se zachmuřil: “sledujeme je díky tomu, že mají téměř všichni sledovací zařízení.“ „Cože“ Akor s Olafsonnem se na něho otočili a netvářili se příliš přívětivě. “Sledovací zařízení má zde jenom Akor u Olafsonna se nám ho nepodařilo umístit, ale buďte v klidu na základně Vám bude odstraněno.“ Akor byl chvíli naštvaný, ale pak na to přestal myslet.

„Takže zatím asi netuší, že jsme původně lidé, ale stejně se to dozví, takže bude možná lepší, když mu to řekneme sami“ běželo mu hlavou. Když tak přemýšlel, poskočil dramion na dálnici díky díře trochu víc a Akor se praštil o ´strop´, přitom se mu okamžitě přehrála ona kataklyzmická událost a pár dalších vjemů, které nedokázal rozlišit, podíval se na Olafsonna a všiml si, že vypadá jako by viděl ducha. Co si Akor neuvědomil, že onen ´výjev a vjemy´ se mu mezitím nahrál do jeho krystalu na hrudi a jeho tělesný kvantový superpočítač začal zpracovávat data.

V hangáru v Jinci se mezitím stejný výjev přehrál i jeho obyvatelům, třem drakům (vlastně dvěma dračicím a jednomu drakovi). Vojáci na draky, kteří se najednou zastavili a hleděli do nepřítomna, překvapeně koukali, ale pak jenom pokrčili rameny, co oni můžou vědět co je u draků normální.

Draci se potom chvíli bavili, co to mělo znamenat, ale pak na to přestali myslet, zůstal jim jenom zvláštní pocit, a tak se dívali na cvrkot vojáků oknem hangáru. „Zaslechl jsem, že sem vezou další dva draky“ pravil největší z trojice draků, který měl hnědé zbarvení, na zádech dočerna a na břichu dožluta. „Myslíte, že to bude někdo z infa?“ dotázala se rudá dračice černými prvky a ohnivou hřívou a koncem ocasu. „Podle toho shonu už tady za chvíli budou“ oznámila bílá dračice s fialovým břichem a částečně opeřenými zlatými křídli. „Co myslíš, bude to někdo známý?“ zeptala zlatá dračice hnědého draka. Hnědý drak však měl přední část těla v kontejneru, který fungoval jako velký mrazák. Když nikdo neodpovídal otočila se „ptám se, myslíš si, že to bude někdo známý!“, hnědý drak vylezl z mrazáku s nakouslou kýtou v tlapě, a ještě s plnou tlamou pravil „HHhmmm?“ „Ale nic“ pravila trochu nabručeně dračice a dívala se dál z okna, zatímco ohnivá rudá dračice odpočívala na kamenitém loži z křemičitého štěrku.

Plukovník se po dracích podíval ze své budky „stalo se něco?“ Akor s Olafsonnem se po sobě a na něj podívali. „To ještě nevíme, ale mám pocit, že to bude velice důležité.“

Po další půlhodině jízdy po tankodromu, kteří odvážní nazývají dálnicí D1, přestal dramion vibrovat a přejel na méně rozbité vedlejší silnice.

Další hodina jízdy, už probíhala mlčky, oba draci přemýšleli, koho tam potkají a plukovník si je pořád zamyšleně prohlížel a něco kontroloval na tabletu, chvíli předtím slyšel Akor cvaknutí foťáku, ale nedal na sobě nic vědět. Akorův ´osobní´ počítač dál zpracovával data. Pak dramion zastavil, bylo slyšet zvedající se závoru a po té kovový zvuk otevírající se brány. Dramion se rozjel a pokračoval dál asi ještě 20 minut, než zastavil. Nejprve vystoupil plukovník ze své ´telefonní budky´ pak se otevřeli vrata a sjely ´schůdky´, Olafsonn musel opatrně vycouvat a pak vylezl i značně rozlámaný Akor. Plukovník se usmál a oznámil slavnostně „vítejte v Jinci“ a rukou ukázal okolní prostor včetně hangáru. Olafsonn i Akor chvíli jen tak stáli a rozhlíželi se a při tom si postupně protáhli tělo a všech šest končetin. Zejména křídla a krk, které byly ztuhlé. Během protahovacího procesu se ozýval zvuk hromadného praskání kloubů, nepodobný malému krupobití. Zvláště nezapomenutelné pro vojáky bylo mohutné zívnutí, při kterém si protahovaly čelisti a ukázali tak vnitřky tlam plné ostrých zlověstně vyhlížejících zubů. Obzvláště tlama Akora, která měla vnitřek krásně oranžový. Při jehož spatření vojáci ustoupili o krok dozadu. Společně s vojáky tam postávala i postavička v plášti s ručním detektorem, kleštěmi a vedle něj stál asistent s žebříkem. Akor si je při protahování nedůvěřivě prohlížel.

Plukovník tedy posečkal, a jako jediný se přitom tvářil jako by zívající drak byla běžně viditelná záležitost, když se draci přestali protahovat, řekl „doktor s doprovodem je zde aby Vám odstranil sledovací zařízení, mohou?“ a ukázal na doktora. Akor přikývl a asistent opatrně opřel žebřík o ´rameno´ doktor po něm vylezl chvíli mával detektorem v zátylku a pak vytáhl kleště a ladným pohybem vytáhl notně opálenou šipku Akor, který to sledoval, necítil při vytahování vůbec nic. Doktor slezl a asistent odnesl žebřík. „Ty blesky tomu pěkně dali divili jsme se, že to vůbec ještě fungovalo“ řekl plukovník a pokynul rukou k hangáru „můžeme pokračovat“. Oba přikývli a cestou si prohlíželi okolí. Dramion byl zaparkovaný před administrativními budovami s velkými garážemi a sklady. Od ní vedla silnice k obrovské přistávací ploše vedle hangáru, kam mířili, vše bylo ozářeno klasickými lampami veřejného osvětlení. Vzdálenější prostor okolo základny pak už pokrývaly jenom husté lesy.

Mezitím v hangáru ´zlatá´ dál sledovala oknem pohyb venku. Upoutal jí hluk přijíždějícího dramionu „už dorazily“ zařvala a všichni se přihrnuli, aby vyhlíželi příchozí. Rudá ohnivá dračice potom co uviděla siluetu krystaly porostlého draka, vypadala náhle zamyšleně. Upřeně sledovala přibližující se draky v čele s plukovníkem.

Hangár to byl prostorný, klidně se tam mohli vyrábět menší vzducholodě. Plukovník dorazil k menším vratům na boku hangáru, pokynul strážím, aby je otevřeli. Voják zasalutoval a vyťukal kód, po kterém se vrata začala otevírat. Plukovník vešel dovnitř a za ním Akor s Olafsonnem, vrata se za nimi zavřeli. Oba nově příchozí draci si prohlíželi vybavení hangáru, které bylo tvořeno něčím, co připomínalo velkou kovovou kašnu bez ozdob (něco jako ´kašna´ na Svobodově náměstí v Brně), dále pak pootevřeným nákladním kontejnerem, u kterého z mezery vrat šla pára, a pak něco co nejvíc připomínalo tři ploché hromady štěrku, a nakonec na lešení umístěna velká obrazovka která neustále vysílala zprávy.

Nejvíc je upoutal uvítací výbor tří draků. Dva drac... vlastně dvě dračice měly podobnou velikost jako Akor, ale hnědý drak byl však alespoň dvakrát větší než Akor.

Všichni tři byli Olafsonnovi i Akorovi velmi povědomí a snažili se je zařadit, na ´tvářích´ tří draků bylo vidět, že přemýšlí o tomtéž.

Ticho prolomil plukovník „tady jsem Vám přivedl další spolubydlící“ pravil s pobaveným úsměvem.

Rudá dračice první prolomila mlčení mezi draky „nejmenuješ se náhodou Akor?“ Otázala se Akora a pozorně ho prohlížela. Všechno na něm jí připadalo strašlivě povědomé od run na křídlech a hrudního krystalu, přes oranžový vnitřek tlamy, po krystaly na hlavě. „Ano jsem Akor a ty jsi mi taky povědomá“, „všichni jsou mi nějak povědomí“ odpověděl Olafsonn.

Akor si jí také pečlivě prohlížel, pak mu blesklo hlavou a vykřikl „Dragarta?“ „Ano to jsem já“ pravila zubatým úsměvem Dragarta, pak řekla „vypadáš přesně tak jak jsem nakreslila tvůj charakter na infu“ pak si však všimla pohledu plukovníka, jehož pohled nevypadal udiveně, ale jako pohled člověka, kterému právě začalo všechno do sebe pasovat a dávat smysl.

Akor pokračoval „ty musíš být Tir“ a Olafsonn dodal „a ty musíš být tím pádem Therihar.“

„Tak jest“ odvětil Therihar. „Ano, jsem to já“ odvětila Tir. Plukovník se na ně dál díval „takže se už všichni znáte, a to: „vypadáš přesně tak jak jsem nakreslila tvůj charakter na infu“ znamená, pokud to chápu dobře, jste nebyli vždycky draci“ Akor se na plukovníka podíval „vyfotil jste si mě a mou fotku prohnal internetem, že ano?“ „Správně, našel jsem několik obrázků, které se Vám podobali a na jednom z nich byl i podrobný popis charakteru jménem Akor od jisté Dragarty.“ Plukovník si všechny draky prohlédl „takže jste všichni členové spolku Draci.info a před touto změnou jste byly lidé?“

Mezitím co plukovník, co měl svůj malý monolog, se všichni rychle telepaticky domluvili, že nebudou lhát a potvrdí mu to. Za všechny odpověděla Dragarta „ano jsme všichni členové spolku Draci.info a předtím jsme všichni byli lidé, změnili jsme se na své charaktery, co jsme měli na infu“, Akor ji doplnil „i se všemi schopnostmi, které má daný charakter.“

Další díly povídky Kataklyzma. Ve které dojde k ke setkání a ke zvláštnímu sletu.