Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Akor: Cesta Balgwyna Barfarina

próza, 29.08.2020

Cesta Balgwyna Barfarina


„Dnes je ten den“ probudil se Barfarin touto myšlenkou, den, kdy musí ukázat jaké jsou jeho znalosti práce s magií, použil však víc, než jen je. Jeho mistr elfí čaroděj Theodluin Miaxidor mu řek ať využije všechno, co ví a umí k tvorbě magické hole. Vnitru měl obavy, když si ještě před snídaní do malé torny balil, deník své matky, a především svůj výtvor, magickou hůl, při které použil svůj nedávno objevený talent pro techniku.

Řekli byste no a co – jenže zde jste v Lantaře království kde je technika na rozdíl od jiných států trestána vězením.

Tušil, že svůj talent má, stejně jako zvláštní podobu po svém otci. O které toho neví skoro nic. Jeho strýce Edrotha vždycky rozzuří, když se o něm jenom zmíní, dává mu za vinu, že jeho narození způsobilo smrt sestry.

Strýc se mu už ani nedívá do očí či tváře, právě kvůli podobě otce. Vyrobil si proto zabarvené brýle kvůli barvě očí, která byla světle červená a musel se naučit i líčit, aby skryl svou moc světlou pleť.

Předtím než opustil pokoj si schoval za košili prsten, co měl na šňůrce a našel ho s deníkem.

Měl tvar ozubeného kola a byly na něm znaky co neznal.

Než sešel dolů ke snídani pohledem zkontroloval pokoj, zda je všechna technika dobře schovaná, věděl že by ho strýc nechránil, ale nejspíš by ho běžel udat. Bohužel si nevšim páru nářadí a zbytků po výrobě hole co měl na stole.

Strýc nebyl u stolu, nevadilo mu to, poslední dobou se navzájem vyhýbali. Takže jen snědl snídani, zapil čajem, sbalil svačinu a vyrazil k mistrovy.

Cesta k místu, kde jeho mistr žil chvíli trvala, ulice byly zatím celkem prázdné. Takže přemýšlel o tom, jaké životní změny se v poslední době udály.

Před měsícem, když se vracel od svého mistra, ho srazil prchající člověk na zem, krátce se ne něj podíval něco hodil do křoví a zase rychle zmizel, za chvíli se objevili stráže, rozhlídli se a když nic nenašli tak jen nalepili plakát s podobiznou muže který ho srazil, bylo na něm napsáno ‘HLEDANÝ - 200 ZLATÝCH za informaci, která povede k zadržení‘. Poté co odešli, šel prohledat ten keř a našel MECHANICKÉ zařízení, rychle se rozhlíd, jestli ho někdo neviděl, ale v době, kdy se vracel od mistra nebyl venku většinou už nikdo.

Věděl, že by ho měl odevzdat, ale jemu se líbilo a lákalo ho poznat jeho tajemství. Doma ho začal zkoumat, a tak zjistil že má proto neobyčejný talent, a tak když mu mistr řek, aby vyrobil svou hůl rozhodl se to využít.

Před týdnem, když prohledával půdu, ačkoliv nebo právě proto, že mu to strýc zakázal. Našel deník své matky, poznal to jen podle jména, jinak byl psán pro něj naprosto neznámým jazykem. Detailně si prohlížel ozdobu ve středu deníku ve tvaru ozubeného kola, na němž byl nápis ve stejném jazyce, co deník. Najednou se oddělil, lekl se, že to zničil, ale když se na něj pořádně podíval, zjistil, že to je maskovaný prsten, kroužek na prst byl vodorovně s ozubeným kolem, ale když ho zvedl do kolmé polohy zacvaklo to a už to byl klasický prsten, dal si ho na šňůrku kolem krku, na ruce by bylo nebezpečné ho nosit, deník pro jistotu nikde neodkládal a nosil ho stále při sobě.

Po chvíli dorazil ke svému mistrovy, čekal na něj tam již jeho pomocník a kuchař, kluk jen o pár let starší. Připadal si divně v jeho přítomnosti už nějakou dobu, snažil se na něj nedívat a srdce mu bušilo novými neznámými pocity. Mistr chvíli nenápadně z vpovzdálí pozoroval jak se jeho učeň a pomocník červenají a vzájemně uhýbají pohledy, vypadalo to trochu úsměvně jak byly nesmělí. Proti jiným čarodějům byl v mnoha ohledech otevřený novým názorům a myšlenkám. O pocitech pomocníka věděl, snažil se totiž na jeho učně ´nenápadně´ ‚vyptávat, nyní zjistil že je to oboustranné. Chvíli přemýšlel, a pak, když procházel kolem a oba chlapci se postavili do pozoru, Barfarina trochu s pomocí kouzla šťouchl a pád nasměroval do náruče jeho pomocníka Davreda, zároveň na ně použil kouzlo zvané Mlha upřímnosti. Když ho chytil a viděl, jak se na sebe dívají a díky fialové mlze se chytají něco říct, vešel rychle do své pracovny a tiše zavřel, dopřávaje jim soukromý prázdné chodby. Sedl si za stůl nalil sklenku vína Lamí jazýčky, kterou se mu povedlo sehnat a vychutnával si jeho vůni a chuť, přitom listoval v zajímavém pojednání, které se jmenovalo ´Život v brakických vodách velkých řek vlévající se do Vnitřního moře´ od Cremia Wynnorin. Když po necelé čtvrthodině vcházeli do pracovny rudí, s rozcuchanými vlasy, pomačkaným oblečením a zasněným pohledem zamilovaných, nedal na sobě vůbec nic znát. Začali se mu omlouvat za to, že ho nechali čekat, ale jen mávl rukou a vyzval Barfarina aby mu předved svůj výtvor, byl zvědav, protože když přicházel žádnou hůl u něj neviděl. Byl velmi překvapen, když vytáhl asi jako štětec dlouhou a jako provaz silnou mosaznou tyčku, nic neřekl jen pokynul, aby pokračoval. Barfarin zmáčkl nenápadný knoflík uprostřed a za cvakavých zvuků se postupně vysunula a poskládala hůl přes 1,5 metru dlouhou, na konci se vysunulo 5 prstů a držely krásný zářivý krystal, pak projela přes celý povrch hole namodralá záře a objevily se runy a runová slova. Poznal, o co se jedná a jak by dopadl jeho žák, kdyby to oznámil, obzvláště když magii a techniku úspěšně kombinoval. Šel zavřít okenice, aby tam nebylo vidět a na vzdáleném konci ulice se objevila kohorta vojáků s postavou v závěsu, Poznal podle chůze a oblečení že se jedná o Barfarinova strýce Edrotha, a tedy míří k nim. Otočil se „rychle nemáme moc času“, „co se děje mistře“ zeptal se Davred, „míří sem vojáci a tvůj strýc“ a podíval se na Barfarina, který sklopil pohled. „Asi sem musel něco zapomenout poklidit“, „neřešte, pojďte“. Sebral ze skříně brašnu, malý váček drobných, pár kousků ovoce, a hlavně divnou šedou kouli. „Musíte jít a tímhle, budeme komunikovat“, oba dva zároveň se zeptali „my?“

Čaroděj Theodluin se na ně podíval oním zvláštním vševědoucím pohledem a oboum to došlo.

Davred Urigolor byl sirotek, dítě ulice a čaroděj se ho ujal a v podstatě vychoval, ale bylo mu jasné že si musí najít svou vlastní cestu a tohle je ta příležitost.

Otevřel mohutnou skříň odsunul šaty na stranu klepl kloubem na 3 různá místa a zadní stěna se otevřela. Uslyšel už dupot nohou „jděte pořád dolů zavede vás to do postranní uličky a heslo po kterém poznáte, že mluvím z té koule já je“ chvíli se zamyslel a řek „lamí jazýčky brakické cremie wynnorin a teď už jděte „ještě předtím oba objal a řek „šťastnou cestu“ strčil je za zadní stěnu, zavřel zadní stěnu, posunul šaty a zavřel skříň. Sedl si rychle do křesla s knihou a vínem a tvářil že je začtený.

Dveře se rozrazili a Davred a Barfarin, kteří zatím stále stály v chodbě za skříní. A díky tomu slyšeli plno hlasů, které mluvili jeden přes druhého, jeden z nich poznal, byl to jeho strýc Edroth. Řval „kde je ten enerský parchant!“ Čaroděj Theodluin se na něj tázavě podíval „kdo?“ „Můj synovec, kde je.“ „Aha, myslíte Barfarina“ odvětil čaroděj klidně „ten již tu není, odešel, již. Proč ho hledáte?“ Velitel hlídky „našli jsme u něj v pokoji nástroje a techniku“ čaroděj v předstíraném úleku přiložil ruku k ústům „u Ardaina, to sem nevěděl, jinak bych mu nedovolil odejít a ihned vás povolal“ „kam šel, doma nebyl“ „říkal myslím, že se půjde projít a vyčistit hlavu do parku na severu města“ „Děkujeme mistře čaroději“ řek velitel zasalutoval a odešli. Strýc Edroth přitom dost brblal, že ho nechytili. ´Snad jim to dá dost času´ proběhlo Theodluinovy hlavou, když popíjel Lamí jazýčky.

Oboum skrývajícím došlo že to bylo řečeno i pro ně kam jít a vyrazili opačně, tedy na jih, věděli že na jihu také leží státy, kde technika není tabu. Pomalu a skrývaje se v bočních uličkách a stínech, dorazili na trh, kde nakoupili rychle něco trvanlivých potravin a pokračovali dál na jih až vyšli z města.

Byli od něho ještě nadohled, když je zastihla bouře, běželi do lesa, po chvíli narazili na ukrytou starou opuštěnou chalupu a rychle se do ní schovali. Barfarin rozdělal oheň v krbu, aby si usušili věci. Davred přistavil židle na které věšeli mokré věci.

„Davrede chtěl bych se tě na něco zeptat?“ „A na copak?“ „Copak znamená to slovo ener? Od strýce sem ho slyšel jako nadávku často, ale nevím, co znamená.“ „Je to bytost vzhledově podobná člověku, někteří pověrčivý ji považují za démona, ale od obchodníků vím, když sem chodil mistrovy na nákup, že to sou defacto obyčejní tvorové jako ty nebo já, přišli prý z jiného světa a přinesli techniku.“ „A jak tedy vypadají?“ „Mají světlé či bílé vlasy a pokožku, a hlavně červené oči.“ Barfarinovi to najednou vše došlo, sedl si na židli a smutně koukal do země. „Řekl sem něco špatně Barfarine?“A objal ho zezadu. „Ne, neřek to spíš se mnou je všechno špatně.“ Odtáhl se, sundal košili a tím pádem odhalil i jeho skoro bílý hrudník, brýle hodil na židli, na obličeji měl sice trochu líčidel, ale déšť většinu spláchl a vévodili mu světle červené oči a vlasy měli barvy vyšisované slámy. „Sem napůl ener! Jestli chceš odejít, pochopím to“ „Proč bych odcházel, sem s tebou proto jaký si“ a objal ho silně. „Au.“ „Co se stalo?“ „Škráblo mě to, co máš na krku?“ Vytáhl prsten na šňůrce a ukázal mu ho „to je prsten, co sem našel na deníku matky, ale nic nejsem schopen rozluštit“ najednou mu to došlo, protože je to enersky! „Už mám cíl, teda jestli chceš jít se mnou.“ „Jasně, tak kam vyrážíme?“ Usmál se. „Chci najít otce, musíme na jih do hlavního města Talmonu Uzlu, pro začátek!“ „Máme plán zítřka.“ Potutelně se usmál „Ale máš plán i na dnešek?“

„Jistě mám „oplatil objetí Davredovi a políbil ho, společně si potom lehli na deku, co tam našli….

Barfarin se probudil ráno dřív, usmál se a dal mu pusu na čelo, oblékl si kalhoty, přiložil do krbu a přikryl ho. A šel na obhlídku okolí chalupy.

Davreda probudila nasládlá vůně. Posadil se před ním seděl Barfarin s konvicí čaje, dvěma otlučenými hrnky a velkou miskou lesního ovoce. „Kdes sehnal čaj?“ „Můžeš poděkovat mistrovy, že byl tak neústupný, co týče botaniky“ „Jak to“ „Jsou to maliníkové a jahodníkové listy“ „A kdes sehnal vodu?“ „Kousek za chalupou je studánka.“ Davred se oblékl a společně snídali. „už máš trasu kudy půjdem?“ „Určitě se budem držet spíš vedlejších cest a do Talmonu půjdeme po pobřeží a pak se uvidí.“ „Rozumím“ usmál se Davred „mistrovo všeobecné vzdělaní.“ „Přesně, zeměpis byl hrozná otrava, samé nudné údaje“ a zasmál se.“ Jinudy to stejně nepůjde, obchodování s Talmonem probíhá přes moře a na lístek nemáme, budeme muset být opatrní?“ „To myslíš Řev a Žhavar?“ „Mimo jiné, jinak mě totiž vyhovuje počet i tvar končetin co mám.“ Dostali oba záchvat smíchu při té představě a Davred dodal „neoblík bys žádnou košili ani kalhoty!“

Později dopoledne sesbíraly v chalupě věci, co se daly využít a vyrazili na lesní cestě jih.

Po necelých 12 dnech dorazili k pobřeží.

Bylo navečer když u pláže zaslechli skupinu hlasů a zahlédli pochodně. Lehli si rychle na zem do křoví, které tam rostlo, hlasy se přibližovali, a nakonec je uviděli, skupina tvořená několika vesničany a podle všeho čarodějem, podle honosného oblečení a hole značně zdobené.

„Kde se nacházejí“ pravil povýšeně, „za tamtou dunou pane“ řek jeden z vesničanů a ukázal dál po pláží. Čaroděj se rozhlížel a na nepříjemně dlouhou dobu se zastavil pohled na místě jejich ukrytu, přitom skoro nedýchali. Nakonec pokračovali dál a oni si oddychli po chvíli zaslechli zvuky boje, děsivý táhlý hluboký zvuk a zavanul k nim pach spáleniny. Pak bylo ticho. Ještě něž zapadlo slunce se skupina s čarodějem vracely zpět, vesničanů bylo méně a někteří zranění a něco nesli v pytlech. Ten večer usnuli dosti pozdě, představujíc, co vydávalo onen zvuk.

Ránu chtě nechtě museli vyrazit tím směrem co proběh boj s nějakou nestvůrou. Dorazili na místo a z toho co uviděli je zamrazilo, písek byl místy nasátý krví, Jeden vesničan byl složen napůl jak papír, druhý roztržen vejpůl a z dalšího trčela z písku jen noha. Byla tam taky jedna obří neforemná hmota s růžky a s dírami po ohni a blescích, hrozně smrděla spáleninou. Najednou se jim v hlavách rozezněl naléhavý hlas ´zach…raň dí...tě moje´ a kousek před nimi se zavlnila menší duna a náhle se dívali na kulatou hlavu velkou jak půl vozu, pokrytou mnoha hlubokými spálenými ranami, a která se jim pohled oplácela očima jako talíř velkýma se svislou zřítelnicí, tvor jim byl povědomí, ale nevzpomněli si, co je zač. ´Zachraň´ a v hlase znělo zoufalství. Ozvalo se zaskřípění a křupnutí a z pod hlavy se vysunulo chapadlo a položilo před ně černý matně se lesknoucí kulatý předmět velikostí malého soudku, byla na něm prasklina a očividně se v něm něco hýbalo ´zachraň dítě, zachraň…´ hlas utichl a oči se zavřely. Dívali se na onen předmět, poznali že se asi jedná o vejce onoho tvora a rozhodli se, že splní oč tor žádal. Barfarin rozložil hůl a spodní část zapřel do praskliny, Davred vejce držel musel se pověsit na hůl, jak to šlo těžce ale nakonec povolil a udělal se malý otvor. Davred nad něj pohlédl a rázem měl na krku tvora stejného jako ten mrtví, měnil barvu jak duha a byl vyděšený, „sundej ho ze mě“ zařval. „Počkej“ s pomocí hole Barfarin použil uklidňovací kouzlo a malá chobotnička se svezla na písek a koukala na ně vyděšeně

´přítel?‘ Objevilo se jim v hlavě, zodpověděli ´ano, přítel´, Davred si přitom mnul poškrábaný krk. „Budem muset vyrazit“ a zvedali se k odchodu, ´jít s přítel, smrt tady´, podívali se ni „chceme být nenápadní“ chobotnička si je chvíli prohlížela jako by nad něčím přemýšlela pak se jí zavlnila pokožka a za minutu tam ležela brašna totožná co měl Davred přes rameno, akorát na této se otevřely oči ´jít s přítel? ´ Oba se na sebe podívali nakonec Davred řekl „dobře, ale poneseš ji ty“ „jasně“ a usmál se „ještě ti musíme dát jméno“, zamyslel se „co takhle Infi?“ ´Líbit se´. Ještě, než odešli sbalil Barfarin skořápky do brašny, přišli mu totiž zajímavé. Naštěstí ji s pomocí zbytků od magického krystalu předtím zvětšil. Vyrazili, Davred s brašnou a Barfarin s brašnou zvanou Infi.

Pobřeží byla poněkud jednotvárné, cestou se občas zastavili, aby si nasbírali na skalách přílipky a mušle, kterými nakrmili i Infi. Po levé straně nakonec uviděli zbytky toho, čemu se říká obranný val. Když ho měli za sebou, věděli že sou už v Talmonu a rozhodli se jít do vnitrozemí a najdou cestu. Po 3 dnech dorazili k divné věci, která vypadal jako v zemi zakopaný široký žebřík s bočními částmi z kovu. Zblízka si tu věc prohlíželi začalo, se ozývat rytmické dunění, ale bouřka nebyla v dohledu. Naštěstí se včas otočili a stačili uskočit, než by je srazil kovový kolos, z kterého šla pára a smrad. Prohlíželi si tu věc jako něco démonického, Davred se nakonec plác do čela „vím co to je“, „co to je?“ „Zaslechl sem obchodníky, jak si o tom vykládají, slouží to k dopravě všeho možného a nazývávají to… počkej vzpomenu si“ mnul si bradu „uhelnice…ne, ocelnice…taky ne“, „to je jedno půjdem podél toho a snad dorazíme do města“ „máš pravdu“, vyrazili, přesto však Davred ještě půl dne přemýšlel nad jejím názvem.

Navečer když, skoro spali se náhle posadil otevřel oči „železnice to je!“ Barfarin na něho koukal, jen pokrčil rameny a zase si leh, s Infi omotanou kolem nohy. Davred si pak leh zpátky a objal Barfarina tady už bylo v noci chladněji než u nich. Druhý den ráno vstali a před polednem dorazili do města kde byla zastávka té takzvané železnice, město se jmenovalo, jak zjistili Uzlíkov, sloužilo jako překladiště pro zboží z Ostrovů Sury, takže celé město vonělo dost exoticky. Dorazili na nádraží a překvapilo je hlavně tedy Barfarina, množství techniky využívané ve městě, také si všiml dalších enerů, a i jiných tvorů meších a se silnými brýlemi, které ještě neznal. U pokladen zjistil že nejlevnější lístek do Uzlu stojí 2 zlaté pro jednoho, tolik neměli. Tak si sedli na lavičku, aby popřemýšleli co dál, byl tam dost frmol. Najednou se za nimi ozvalo zasyknutí a spěšné kroky, uviděli jen jak postava držíc si ruku mizí za rohem. Najednou Barfarin ucítil v kapse chapadlo, jak mu tam něco dává ´obrana, chtěl ublížit, najít u něj´ oba si to prohlídli byl to kožený měšec, dost zdobený a se zlatým monogramem

V. R. a krásné hodinky ´cibule´ s perletí. Přemýšleli, co udělají s nálezem. Náhle uslyšeli nářek „co si počnu, měšec ať si veme Sakaar, ale ty hodinky jsou po otci“ a uviděli vysokého elfa se světlými dlouhými vlasy, sytě zelenými očima a ve velmi zdobeném rouchu, jak stojí u zřejmě strážce zákona či ochranky podle zbroje co měl dotyčný na sobě. Rozhodli se mu věci vrátit „pane, tohle jsme našli“ a ukázali mu měšec a hodinky. „Kapsáři!“ Ozval se strážný a chytal se je zadržet.“ Zadrž to nejsou oni, byl to chlap zahlídl sem ho, a navíc proč by vraceli svůj lup a upozorňovali na sebe“ strážnému došlo že má pravdu a žádný místní kapsář takhle nepracuje, „nepostrádáte ještě něco“ zeptal se ještě. „Ne, nic mi nechybí, a i v měšci je všechno“ a vysypal si ho trochu na dlaň a oba si všimli že v tom měšci byly rubíny, smaragdy, safíry a opály, krásné až oči přecházeli. „Mockrát děkuji, jak se vám odměním chlapci“ Davred a Barfarina se po sobě podívali, překvapeni dotazem. „Cestujete někam?“ „AAno do Uzlu“ vykoktal nakonec Davred. „Výborně“ práskl onen elf ruce až oba poskočili „já též, pojedete tedy se mnou, je to to nejmenší, jak Vám to můžu vaši laskavost a poctivost oplatit“ a vedl je ke konci, jak se dozvěděli vlaku. Na konci nastoupili do jednoho velmi honosně zařízeného kupé a nesměle se posadili. Elf tam chvíli stál, pak se plác do čela „kde jsou mé způsoby“ a napřáhl ruku „Vulluin Rotumal obchodník s exotickým zbožím“ „Barfarin Balgwyn čaroděj“, „Davred Urigolor pomocník a kuchař“ a oboum postupně energicky potřásl rukou. „Dáte si víno?“ oba přikývli, Vulluin vyskočil a chystal se odejít, Davredovi začala v brašně bzučet koule a modře při tom zářila, skrytě ji vytáhl, že počká až odejde a pak odpoví, jenže v tu chvíli vlak cukl, jak se rozjížděl koule zarachotila po dřevěné podleze a dokutálela se až k nohám Vulluina, „něco vám spadlo“, v tom se z koule ozvalo „lamí jazýčky brakické cremie wynnorin“ na chvíli elf vypadal zamyšleně a řekl „Theo seš to ty?“ Koule byla zticha jen pár vteřin, které se ale zdáli věčností „Volle seš to ty“ „přestaň mi tak říkat Theo“ „jak si mě poznal a kdes vzal tu kouly, jsou chlapci v pořádku?“ „Koule upadla Davredovy a oba jsou v pořádku a poznal sem tě podle toho, že nikdo jiný by nevymyslel tak překombinovaný a praštěný volací znamení“ „jak u tebe skončili ty jedna maškarádo s hračičkama“ „našli mi věci co mi byly ukradeny a beru je s sebou do Uzlu.“ „Sem rád že natrefili na tebe Vulli, už musím končit, hodně štěstí na cestě kluci, ještě se ozvu, rád sem tě zas slyšel Volle“ a koule zhasla „potvora vždy musí mít poslední slovo“ řek se smíchem Vulluin. „Svět je malý, žádné víno vezmu na tuhle výjimečnou příležitost něco lepšího.

Vlak se mezitím rozjel a krajina se začínala míhat kolem oken. Po chvilce přišel zpět „vzácná šumivá verze Tarasové růže, šetřím si ji pro zvláštní příležitosti“ a postavil do zářezů na stole pěkné skleničky a nalil jim do skleniček i sobě krásné růžové víno, které jemně perlilo, ale divně, protože bublinky šli shora dolů.

Pozvedl skleničku na „na Thea, na skvělého přítele a i učitele“, oba dva ji pozvedli, pořád nevěděli, co si myslet po tom rozhovoru svého mistra a elfa. „S mistrem se znáte z Byronellu?“ Zeptal se Barfarin, Vulluin málem víno vyprskl smíchy, ne to tedy ne, z cest po Arboře, Memdast bude mít ten svůj nos hodně vysoko až se tohle dozví“ „co až se dozví?“ Zeptal se Davred. „Že jste mě považovali za elfa, Memdast je můj obchodní společník a rád stejně jako já, vyrábí mechanické věcičky.“ Odmlčel se, pak vyndal dřevěnou krabičku a dvě lahvičky „víte podle vašeho přízvuku i díky tomu že znáte Thea vím, že pocházíte z Lantary, obchodně tam jezdím a jako elf mám lepší vyjednávací podmínky, navíc mě ta jak řek Theo ´maškaráda´ baví“ A oba kluci zírali, jak si sáhl na jedno, pak druhé ucho, trochu to cvaklo, a už je dával ho do oné krabičky a zavřel. Vytáhl ještě jednu modře zbarvenou lahvičku namočil hadřík a otřel si obličej, jeho kůže pak byla bílá „ další Memdastův vynález mejkap co nesmyje voda, ale jen speciální látka“ osušil si obličej „a nyní jeho velké terno jak to nazval, nelekněte se prosím“ odzátkoval lahvičku, trochu zaklonil hlavu a podržel si spodní víčko pak si druhou rukou do něj sáh a Davred s Barfarinem málem víno vyprskli, protože to vypadalo, jako když si z oka stahuje kůži, pak ten kousek hodil do lahvičky a zopakoval to s druhým okem. Ony kousky se ve vodě po chvilce zformovaly v malé medúzy, černé na špičce, sytě zelené ve středu a bílé na okraji. „Velmi šikovné“ řekl Vulluin, jehož oči nyní byly červené „nevýhoda je. že se musí krmit“ vytáhl něco co vypadalo jako pudřenka s práškem. „Buchanky“ a špetku hodil medúzkám a zazátkoval“ Jak vidíte, nejsem elf ale ener, jak si ostatně poznal Barfarine, že? Byl tohle důvod tvého odchodu z Lantary?“ „ne to nebyl, že sem ener sem zjistil později, maskoval sem se taky ale ne tak dokonale jako vy, myslel sem, že sem jak říkal strýc ohavnost, mutant“ „ohavnost je spíš tvůj strýc“, řek Davred „je to kvůli technice“ a vytáhl nerozloženou hůl a zmáčkl knoflík, Vulluin si ji pozorně prohlédl „takže si odešel, protože si divutepec, rozumím“ „Divu… co“ podivil se Davred i Barfarin „divutepec, řemeslo, v němž se kombinuje technika a magie“ Vrátil mu hůl „tohle musíš ukázat Lonutoví“ „komu?“ „V Uzlu mám přítele trpaslík Lonut Twilightthane vede divutepeckou dílnu“ napil se vína „musíš mu tu hůl ukázat, bude nadšený, myslím že zrovna hledá učedníka“ zamyslel se „a kuchaře.“ Barfarin položil na stůl brašnu „ještě sme vám zapomněli někoho představit“, na brašně se otevřely oči a změnila se v malou chobotničku, „tohle je Infi, to ona sebrala tomu zloději vaše věci“ ´den dobrý´ „moc děkuji Infi, radši ji někomu moc neukazujte, nebo o ni rychle přijdete, ale tady u mě ste v bezpečí. Proč vlastně jedete do Uzlu hoši?“ „Pátrám po otci, mám pár indicií, ale enerské písmo neznám“ a ukázal mu prsten na šňůrce.“ „Hhmm, podíváme se v mé knihovně doma myslím, že mám slovník.“

Vlak dorazil k mostu nad mohutnou řekou Peřejkou a zastavil „co se děje, proč stojíme“ „železnice do Uzlu bohužel nevede, tak se přesouváme na loď“ Barfarin a Davred se začali zvedat k odchodu. Vulluin se usmál a řek „sedněte si a dívejte se z okna.“ Oba viděli mohutný jeřáb, ze kterého šel kouř a pára. Uslyšeli několikeré cvaknutí a vzápětí se jim zhoupl žaludek jak se vagón zved vysoko nad vodu řeky a začal spouštět na loď. A oni v dálce spatřili na okamžik šedivý bod, město Uzel, cíl jejich cesty, spíše však jejím počátkem.

Příběh ze světa Končiny (postapo steampunk/fantasy),vytvořený pro hru D&D. Vytvářený a hraný skupinou Krotitelé draků.