Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Zpověď

próza, 04.06.2019

Na větvi sedící dívka se zvonivě zasmála a zadívala se do dáli. Orri věděl proč. Reginald, starý válečník, si ovázal tenkou ránu na předloktí, toho dne již po třetí. „Co vidíš?“ houkl nahoru na děvče.

„Po tom Ti nic není, staříku,“ zachechtala se upřímně a skočila dolů.

Orri se napřímil a pohlédl jí do očí. Říkali jí Malina a nikdo neznal její pravé jméno. „Co tam bylo?“ optal se jí a nedokázal zakrýt obavy, které prozradil jeho třesoucí se hlas.

„Koryto řeky je sice vyschlé, ale dál odsud je rybník…“ Válečník si odfrkl. Orri naň vrhl rychlý pohled. Káravý. Reginaldův obličej se úslužně za-pitvořil a poslal mladému šlechtici vzdušný vzkaz: ‚Trhni si.‘ Malina pokrčila rameny, bylo jasné, co si o obou mužích myslí. „…rybník, protéká jím potok, možná dále bude pramen,“ nedala se přerušit, „neboj se, mladý pane,“ ušklíbla se na Orriho, „najdeme jej.“ Mladík si tím nebyl tak jistý.

Skupina se prodírala podrostem. Jejich momentální cíl překryl v jejich myslích cíl původní, daleko větší. ‚Najít vodu, najít potravu, postarat se o poddané…‘ točilo se Orrimu v hlavě.

„Pes je všecky pojebal…“ vytrhl jej z přemýšlení Reginald. Ukázalo se, že si stoupl do kravince. Malina slídila před nimi, jako lovecký pes. ‚A ne jen jako,‘ uvědomil si šlechtic.

Myšlenka to byla dotěrná, ale nikoli daleko od pravdy. Dívka byla opravdu kvalitní stopař.

Orri bezděčně zrychlil a nadhodil si bagáž na zádech. Těžký meč jej nepřestával bušit do ramene. Nechal za sebou starého válečníka, jež se snažil setřít si hovno z bot, bezúspěšně. A oč bezvýslednější byla jeho snaha, tím ostřejší byly kletby, které ji provázely.

„Malino,“ oslovil Orri stopařku. Otočila se k němu s tím typickým úšklebkem. Tázavé obočí pravilo: ‚Copak?‘ „…je slušná šance, že jdeme zcela špatným…“ Nenechala jej dokončit. „Směr je správný, mladý pane, měli bychom ale zrychlit… Blíží se bouře.“ Na další otázku mu nedala prostor. Zmizela v houští. Orri zůstal stát a s nevěřícným výrazem ve tváři hleděl na místo, odkud zmizela. „Zvykneš si, chlapče,“ prohlásil Reginald, zjevivší se za jeho zády, „Malina nikdy nebyla na prázdné řeči…“ ‚Kéž bys měl pravdu,‘ povzdechl si mladík v duchu.

Kostel, viděli jej nějakou míli a blížili se k němu každým krokem. Bouře v zádech a svatyně na dohled. Malina se šklebila. „Svatyně,“ utrousila při prvním pohledu na onu stavbu, „bohové mě poserte na holý záda,“ více z ní po zbytek cesty nedostali.

Orri by jí byl vyčinil za podobný slovník, měl by k tomu pravomoc, měl by k tomu právo… Ale nyní nebyli u dvora, ani v paláci… Byli v lukách a lesích, na stráních a vřesovištích a to byla její doména. Osobní království slečny Maliny.

Stavba je uvítala studeným přítmím a prázdnotou. Kostel byl vypálený a zcela pustý. „Aspoň střechu nechali,“ podotkl Reginald věcně a zadíval se nad sebe, „jen ne v celku,“ dodal a cynicky se zařehtal. Nad jejich hlavou bylo jen trámoví… A nic na něm. Dívali se na zamračené nebe.

„Ještěže nezačalo pršet, máme čas najít…“ Orriho slova přehlušil záblesk a ihned po něm silná hromová rána.

„Jsme v prdeli,“ utrousila Malina a rozhlédla se. Kolem začaly pozvolna padat dešťové kapky.

„Sakristie!“ rozsvítilo se náhle Reginaldovi. Naštěstí měla fragmenty střechy, a tak, když bouře zesílila a déšť padal v náložích celých převrácených jezer, trojice seděla u malého ohně, čadícího, stvořeného z plísní prolezlých polen. „Alespoň jsme v suchu,“ poznamenal Orri dvojsmyslně, ale jistý si přeci jen nebyl.

Malina. Jak mohl bůh nadělit tak bystrý rozum do tak hříšného mozku. Dívka, sotva osmnáct jar stará, jíž rodina zahynula při požáru, vychovaná strýcem, vrchním královým lovčím… Dokud jsme měli krále a královské instituce. Vágní výchova vedla mladou Malinu k samostudiu, vulgarizaci a hříchu. A od smrti lovčího – strýce nebyl nikdo, kdo by si pamatoval její pravé jméno. Nikdo si také nepamatoval, jak se dostala k víře ve staré bohy a do toho kultu, který do nedávna s oblibou navštěvovala. Než byli všichni ostatní členové popraveni. Minulého jara… Podivná, vulgární, v terénu extrémně dovedná, ale také zatraceně drzá. Zachránilo ji snad jen mdlé přátelství s jistým inkvizitorem a dlouhotrvající sexuální dobrodružství v jeho posteli. A odtamtud jsem ji vytáhl letos po rovnodennosti.

Orriho myšlenky se přestaly točit a jeho oči se zadívaly na ležící dívku. ‚Ach, jaká propast,‘ povzdechl si v duchu a vstal. ‚Jaká propast to mezi námi zeje… I přes nepolevující útrapy.‘ Probudil Reginalda, aby jej vystřídal na stráži a sám se zabalil do obnošeného cestovního pláště a přitiskl se ke starému meči. „Dobrou noc, otče,“ zašeptal, když zavíral oči.

Rána na předloktí Reginaldově se ukázala být zanícenou. Přes veškerou snahu. Ráno, usazeni u doutnajícího ohně, si povšimli oba jeho společníci, že něco není v pořádku. I Malina přešla ze sarkasmu ke starostlivosti: „Regi, musíme to vyčistit,“ prohlásila očividné a dívala se na hnisající strup s výrazem, který skvěle mísil starost s přezíravou vševědoucností, jakou maskovala skutečné obavy.

„Vím,“ ucedil oslovený a bylo jasné, že jej zanícené předloktí bolí, ale nikterak jej nezajímá její názor.

Orri na okamžik pohlédl stranou. „Musíme strhnout strup a ránu vypálit…“ zašeptal, jakoby mimoděk, s pohledem upřeným na ohniště.

„Démoni si zase hrají…“ zapředla Malina, dívajíce se stejným směrem.

Válečník si ji změřil velice nepříjemným a opovržlivým pohledem. Nic na to ale neodpověděl.

„Tak do toho, ať máme to trápení za sebou,“ jistota v Orriho hlase dávala znát, jak moc nepříjemné pomyšlení to v něm vyvolává. Tasil lovecký nůž. Reginald zavřel oči. „Dělej, chlapče, a snaž se, ať to nebolí…“ a stiskl Malině stehno. Orri možná očekával prosebný výraz, možná stín strachu v dívčiných očích… Nalezl v nich pouze chladnou lhostejnost k bolesti jich obou, možná i stopu výsměchu. Mladík si povzdechl a řízl.

Ošetřený strup, nyní vlastně opět otevřenou ránu, překryli směsí bylin, které Malina vytáhla ze své brašny, a ovázali. Byliny byly vesměs sušené, ale o jejich moci se neslušelo pochybovat. Další cesta probíhala k uzoufání pomalu.

„Malino,“ odvedl si ji Orri stranou. Neodpověděla a jen se naň vyčkávavě zahleděla. Jako kdyby pozorovala velice zajímavý druh hmyzu. „…proč ses mu nevytrhla… Nechala ses do toho…“

Přerušila jej: „Jsme tu každý za sebe nebo všichni pospolu abychom přežili? Mladý pane, jsem zvyklejší, než myslíš…“ A po těch slovech mu na okamžik zmizela v podrostu. Po celý zbytek dne viděl jen její záda, střídavě mizející, kterak se dívka odklonila ze stezky k prozkoumání nových stop.

„Neber si to tak, chlapče,“ oznámil Reginald pochmurně, „dotkl ses jí… Ale měl jsi na to stejné právo jako každý jiný: Optat se. Konec konců, je to hezká holka, ne?“ Orri tušil, kam válečník míří a neměl to srdce mu povědět, že se opravdu, ale opravdu, nesnažil přemluvit Malinu k hříšným radovánkám. Jeho náladě nepřidal ani fakt, že o chvíli později začalo sněžit.

‚Musíme najít přístřeší,‘ mlela Orriho hlava. Rád by ji byl okřikl, kdyby byl sám. Poslední jarní sníh, snad, ale i tak velice nepříjemný. Navíc padal na dešti rozmáčenou půdu. Slunci jakoby se stále nechtělo sálat v plné síle a loužičky vody mezi kameny zatím jen tak hladilo.

Tedy, dokud je opět nepřekryl temný mrak a nespustila se ta pekelná vánice. „Práce zatracená…“ ulevoval si v přestávkách Reginald a jeho kletby byly střídavě více a méně obskurní nebo neslušné. Orri by mu byl rád dal za pravdu, kdyby se to slušelo. Malině zjevně sníh nevadil. Běhala před nimi jako pravý lovecký pes a snad se z padající bíle nadílky i dětsky radovala.

‚Mladá,‘ pomyslel si Orri a vycítil podobné myšlenky i z Reginaldovy strany. ‚Jsme pokrytci,‘ uvědomil si, ‚nemůže tomu být tak dávno, co jsme se chovali stejně.‘ Bylo mu sotva jeden a dvacet jar. Malý rozdíl proti ní, jaro sem jaro tam… Občas mu připadala mnohem starší, než si připouštěl. Jen občas…

Přístřeší, pár sroubených budov a mezi nimi jeden malý rybník s vyschlým přítokem. Starý mlýn. Zcela opuštěný. „Copak v tomhle kraji dočista nikdo nežije?“ podivil se Reginald a ozvěna mezi domy nesla jeho hlas dále.

„Očividně,“ ušklíbla se Malina a její oči pátraly po skladišti, kde by se daly najít jakékoli zásoby.

Orri mlčel. Hlavu měl celou zasněženou a všude mu zalézaly přímrazky, jak sníh odtával a znovu tvrdl. Neměl sníh rád.

„Ejhle!“ Zdušený výkřik probral Orriho z myšlenek. Malina. Našla něco? Reginald byl rychlejší. Když k nim mladý šlechtic doběhl, stál již válečník po kolena v podlaze a Malina zpod prken vítězoslavně vytahovala vaky plné zásob. „Jídlo?“ podivil se mladík. Dívka přikývla. „Spousty jídla, hlavně solené maso a ryby… Jako by se tu někdo připravoval na opravdu dlooouhou zimu.“ Neměl jí za zlé onen přehnaný zápal, kdokoli tu kdy žil, byl již nyní bezpečně po smrti. Nezůstal nikdo, komu by místní zásoby mohly chybět. Orri v to alespoň pevně věřil.

Reginald. Starý muž rozhodně ještě nebyl tak starý. Čtyřicet, padesát jar? Co je to pro válečníka? Co je to pro muže, který si zvykl na život a smrt? Věčnost. Každý den mohl být poslední, každá noc mohla končit náhlým a nečekaným skonem. Přesto bral válečník život až přehnaně pietně a s obrovskou úctou. Jako něco co dávno minulo a je třeba k tomu vzhlížet jako k dědictví odeznělé civilizace. O jeho minulosti toho bylo známo ještě méně, občas se pozastavoval nad jistými zážitky, ale zda měl rodinu, děti, případně jak k nim a o ně přišel… Nikoli. Nemluvil o sobě rád, a když, tak vždy a zpravidla ve třetí osobě. Jak míjely roky, polevovala jeho vůle k jakékoli námaze a snaze až nakonec rezignoval úplně. Nyní jako osobní strážce, najatý jen aby se neřeklo, neb by s nimi šel tak či tak, zastával pozici toho, který nejméně jedl, nejméně pil, nejvíce nesl a nejvíce nadával na vše po cestě. Ovšem ale, vybral si to sám…

Přenocovali v místním stavení. Alespoň doufali, že dříve sloužilo k bydlení, ač se zde nezachoval pražádný nábytek ani jiné vybavení, krom vycpávaného kance, který na ně trucovitě hleděl z kouta. Orri jej podezříval, že je sleduje. Malina, s gustem sobě vlastním, rozložila svůj kavalec přímo pod rypákem dotyčného mrtvého tvora a neustále se mu šklebila do sešlé tváře. Neměli jí to za zlé, ani nemohli.

Zásoby, jak se ukázalo, tvořila majorita sušeného soleného masa, tvrdosti střešního šindele a chutnosti velice podobné. Nestěžovali si, jídlo jako jídlo. Našli i starý kotlík, a tak jim mohl Reginald připravit lehkou hovězí polévku, zajedenou plátkem mírně rozvařeného, ne však o mnoho měkčího masa.

„Ať žije spokojeně najedené ráno a bílý den…“ zašvitořila Malina.

Orri by rád sdílel její radost z dobré snídaně a zasněžené planiny před domem, ale… Pokud něco nesnášel více než sníh, bylo to solené maso.

Rybník, který Malina slibovala, byl vyschlý, místo vody jen sušené maso. Orri začal cítit naprosté zoufalství. Potravu mají, ale to nebyl ten největší problém… Reginald sice navrhl, zda si v kotlíku nerozehřejí sníh, ať alespoň něco na pití je, když tím způsobem přeci předtím dělal polévku… Orrimu se myšlenka roztátého sněhu nelíbila o nic více, než myšlenka sušeného masa které se nedalo žvýkat, ale…

Nakonec souhlasil. Naplnili tedy několik měchů, které Malina sebrala v místním skladišti a pečlivě zalepila pryskyřicí, aby těsnily. ‚A kam nyní?‘ ptal se sám sebe mladík, ‚však ideální by bylo zde přečkat, než sníh opět roztaje.‘ Věděl ale, že to není možné. Musejí hledat, musejí nalézt a času bylo stále méně, stejně jako naděje.

Vyrazili tedy západním směrem, v marné naději, že se mezi kopami sněhu nalézá nějaká, lidmi neopuštěná ves nebo alespoň stavení. Byl třetí měsíc, třetí v sedmiměsíčním koloběhu, který začínal svátkem mrtvých v období podzimním. Do té doby měli čas, avšak, kolik jej tedy vlastně měli?

Stalo se to náhle a zcela nechtěně. Začalo to tím, že Malina zakopla. Zakopla a vymkla si kotník. Samo o sobě nic hezkého, ale…

V závěji vysoké na pár loktů, s nutností denně ujít stovky stop. Ani tak mladá dívka nedokáže snášet podobné zranění bez omezení. Orri věděl, že to nebyla její chyba, ale přesto se chvílemi neovládl, když se opět zastavila a jemu zmrazky zalezly za krk.

„Nebuď na ni tak tvrdý, chlapče,“ zastal se jí Reginald, „nepomůže nám to…“ Otevřená rebelie, ale byla-li to vůbec rebelie… Orri si kladl otázku, zda je v této situaci stále ještě možné vyžadovat jakoukoli poslušnost.

„Nechte mě… tady,“ zavrčela dívka, „najděte přístřeší, dojdu…“ „Vyloučeno,“ vyhrkli oba zároveň. Protočila oči. „Nemáte šanci dojít kamkoli, když vás budu zatěžovat jako koule na noze.“ Odplivla si do sněhu. „Bohové zatracení nastokrát… Mladý pane, já to zvládnu… Regi, však mi rozumíš!“ Nežádala, již se rozhodla.

Jak rád by jí Orri řekl, že nemluví pravdu, pravda to byla ovšem skálopevná, tak raději mlčel.

„Malino…“ vydechl Reginald. Otočila k němu hlavu. „Opovaž se nám tu umřít…“

Malina. Tolik síly v tak štíhlém těle. Inteligentní, ovšem, svým lehce ilegálním stylem. Kde a jak se vlastně naučila tohle všechno? Asi v kobce, když čekala na spravedlnost ve společnosti jednoho moudrého uctívače starých bohů? Kultista. Zemřel na popravčím špalku před jejíma očima… A na ní dorážel ten chlípník. Ruce bych mu zpřerážel. Nakonec ji nalezl mladý pán a vzal si ji pod svoji ochranu. Kdoví, kolikrát se na ni díval. Však, hezká holka neujde pohledu mladíka. Ba, ani starce. Krásné oblé boky, plné rty, obličej ve tvaru hezkého jablíčka a ty oči… Hlavně ty oči. Ach, být tak mladší a mít čas na podobné vylomeniny. Proto tu ale nejsem. Od první chvíle vím, kdo je a proč šla s námi… Musím jí pomoci. K tomu mi dopomáhej Bůh. Ač v něj sama nevěří. ‚Mám také své pochybnosti…’ uvědomil si.

Reginaldův odhad se ukázal být správným. Cesta se lomila a dvojice mužů narazila na rozcestí.

„Tak kam nyní, mladý pane,“ ušklíbl se válečník a očekával vlnu kritiky. ‚Jako kdyby někdy byl problém, co si myslím,‘ napadlo jej bezděčně. Většinou za něj byla výmluvná Malina. Nyní byla zřejmě stále daleko.

„Nevím,“ připustil Orri váhavě a dal tak najevo, že zřejmě tuší, že bez dívčiny pomoci jsou oba v koncích, obrazně i doslova. Reginald se na něj pronikavě zadíval. ‚Šlechtic,‘ pomyslel si, ‚protože se tak narodil… Ale, pořád si zachoval nějakou tu lidskost.‘ Myšlenka jej, bůh ví proč, pobavila.

„Čemu se směješ?“ vyhrkl Orri, lehce útočně.

„Rovnosti mezi námi,“ ušklíbl se válečník, a kdyby měl více drzosti, poslal by šlechtice, ať si hledá cestu sám, doslovně, jen peprněji vyjádřeno. Orri si toho byl zřejmě vědom, neboť nehnul ani brvou, nadhodil si na zádech ranec a vyrazil cestou vlevo do bílého sněhového zapomnění.

‚Aspoň ses rozhodl sám,‘ pomyslel si Reginald bezděčně, ‚nebude to moje chyba, když zabloudíme,‘ a s tou myšlenkou a křivým úsměškem následoval svého „mladého pána“.

Ranec těžkl, Orri cítil jeho váhu nejen na ramenou, ale i v bocích. Únava. Ale za nepříliš milých okolností. Sněžilo, dlouhodobě a ustavičně. „Reginalde?“ Jen bláhový výkřik do sněhu hustého jako opona. Neušil, zda je starý žoldák vůbec poblíž. Jeden a půl dne od rozcestí…

Reginald stál na rozcestí, nebylo mu lehko, že opustil mladého pána, ale… Musel. Měl povinnosti jinde a jiné. Malina. Musel dostát slovu, které kdysi dal. A co byl muž bez své cti? „Leda hovno,“ zašeptal do vířícího sněhu, „je mi to líto, pane Orri,“ dodal tlumeně, jako kdyby snad měl na výběr. Povytáhl si svůj kabát, sníh byl dotěrný. ‚Nechal jsem jej jít, nechal jsem jej, ať si vybere cestu sám, nemůžu za to, jestli se ztratí, jestli se mu něco přihodí… Šlechtic,‘ promlouval k sobě v duchu, jako by se snažil přimět, jako kdyby záleželo na tom, zda tomu věří, „jenom panský floutek! Zato ona…“ křikl do větru. ‚Ona,‘ reflektovala jeho myšlenka, ‚chtěl jí? Orri, možná… Snad! Pokud by pro něj nebyla ani tak důležitá, pak by byla volba snazší, ale…’ nechal toho, nemělo to smysl. Vydal se vstříc jihu, směrem zpět, kde byla Ona. Malina…

Reginald. Dívka si byla jista, že pro ni starý válečník nakonec přijde. Vždy tu byl pro ni a vždy se zdálo, že bude. Našel by ji, kdyby měl více času. Orri ji našel dříve a Reginald, inu, vstoupil do jeho služeb bez dalších otázek. Orri neměl dost síly ani snad chuť jej propustit, najal jej jako „osobního strážce“, možná musel, třeba mu Regi nedal na výběr. Netušila, ale byla za to moc ráda. Byl tu pro ni vždy, i dnes.

„Malino,“ válečníkův hlas pronikl větrem a lomozem, vše najednou utichlo. Kapitán korábu přehlušující bouři, aby ji dovedl do bezpečí. Ležela ve sněhu, čekala. Bílá pokrývka podivně kolébala. Bylo by bývalo snadné se jen tak vzdát…

Jak ráda by byla, kdyby předstírala, jak měla původně v plánu, ovšem, peklo samo zařídilo, aby se její kotník opravdu podvrtl. „Zkurvení bohové věčnýho zatracení,“ zařvala na oplátku, aby ji našel.

„Humor Tě neopustil ani nyní,“ poznamenal, kterak se zjevil z bílého závoje, připomínaje zasněžený maják. Jeho tmavé oči dnes plály zvláštním ohněm. ‚Kapitán…’ pomyslela si opět a s pýchou se na svého přítele zadívala, ani netušila, jak velkou nese toto slovo pravdu.

„Můžeš jít?“ optal se starostlivě. ‚Jako by to předtím byl jen stín,‘ napadlo ji, ‚jako kdyby se celý ten čas přetvařoval a hrál divadlo pro svého „mladého pána“, který jej najal. Teprve nyní se ukázal jeho pravý starostlivý výraz.

„Můžu, ale…“ zadívala se na svůj kotník, „bude to porod,“ utrousila spíš k sobě.

„To možná, ale, do zasranýho božího milosrdenství, musíš to zvládnout.“ Věděla, že má pravdu.

„Veď,“ odvětila celkem mile.

„Jak si přeješ.“ Snad se dokonce i usmál.

„Bohové,“ vydechla dívka tiše. Byl to třetí den jejich cesty o samotě. Vánice ustala, bolest v kotníku též.

„Co vidíš?“ tázal se Reginald, spoléhaje na její mladé oči. „Spálená země,“ odpověděla po odmlce, „skoro celý obzor…“ dodala a stěží potlačila zděšení v hlase. „Tak se vrátili…“ zabručel bezvýrazně.

„Kdo?“ špitla, snažila se neříci moc, aby ji hlas nezradil. Odfrkl si. „Nájezdníci, kdysi zpustošili celou zemi… To jsi byla ještě malá.“

‚Ach, ty neurčité vzpomínky,‘ napadlo ji. Tušila, o čem mluví. Proto snad vše to příkoří, proto byla osamělá, proto nikdo neznal její pravé jméno. Navždy již jen Malina.

„Musíme tu přejít?“

„Budeme muset, má milá, jiná cesta není…“ Bylo to pokárání v jeho hlase, nebo jen únava? Smutně si vzpomněla na Orriho. Kde je mu asi konec?

Mladý šlechtic se brodil závějí. Sahala mu po kolena. Že je mu zima, nevnímal, že se potácí, nevnímal. Zůstal jen spalující žár v srdci. ‚Všichni mě opustili… Mohou být mrtví, mohli dávno umrznout.‘ Šel stále dále na sever, hnán bouří, nechtě se držel v jejím středu, ač se snažil uniknout. „Bože, zač?“ zasténal a vyprostil těžký ranec ze sevření malého smrčku. Stromek byl dávno mrtvý.

Chtěl se již jen zastavit. Sníh vířil kolem, vítr neustával. Chtěl si lehnout do sněhu a na vše zapomenout, jako by to byl jen sen. Dlouhý sen. Bez konce…

Šedé nebe se hnalo v dáli nad jeho hlavou. Neviděl je. Neviděl hvězdy, které začaly probleskovat mezi mraky, když padl soumrak, neviděl měsíc osvětlující jeho cestu mezi cáry mračen, když minula půlnoc, neviděl ani slunce svítající na východním obzoru…

V tu chvíli bouře ustala, vítr jej již nebyl do tváří a očí. On však byl slepý. Padal a vstával, klesal pod vahou starého meče a rance, plazil se sněhem.

„Bůh nade vše, v jeho srdci najdu naději…“ šeptal si pro sebe. Tak jej našli, ležícího mezi ostrůvky zelené trávy v bílé závěji. V ruce tiskl jílec své zbraně. „Otče,“ zašeptal, když jej zdvihli. Víc o sobě nevěděl.

Spáleniště bylo ohromné. Místy doutnající trámy, zbytky samot a malých vesnic, které měly za to, že je palisáda a pár strážných mečů ochrání, jinak nekonečná prázdnota vypálených polí a zničené úrody. Přišli plenit, drancovat, ale obilí je nikdy nezajímalo. Zlato a ženy, to byl hlavní cíl… A otroci.

Malina přeběhla malý kopeček. Pozoruhodné, jak se její tělo zotavilo během cesty. ‚Tak mladá a tak silná,‘ zopakoval si Reginald snad po sté, ‚jen dobře pro nás oba.‘ Dívka byla ve střehu. „Zatím je klid,“ ohlásila, „nikdy ale není dost opatrnosti,“ dodala a podivně se ušklíbla.

Věděl, nač naráží. Tak přišel ke svému zanícenému zranění. Přes dlouhou planinu, kterou kdysi protékala řeka, se dostali bez obtíží. ‚Voda je opravdu pryč,‘ uvědomil si starý válečník trpce, ‚jako minule, vše se opakuje!‘ rozčileně nakopl nejbližší balvan. Malina po něm střelila tázavým pohledem. Nedočkala se vysvětlení. Reginald se jen chabě usmál a pokračoval v nestálé chůzi.

Neuběhla dlouhá doba, než narazili na cestu vedoucí z jihovýchodu k západu. Kupecká, kdysi dlážděná, po staletí udržovaná, nyní zarůstající plevelem, s mnoha kameny vyvrácenými nebo rovnou chybějícími. Dílo času a rozkladu celého zemského systému. Válečník si povzdechl, doba se změnila. Malina se opět rozběhla napřed, hledajíce stopy po jakékoli nepřátelské skupině. Naštěstí, nenalezla žádné. „Je tu klid,“ nadhodila téměř vesele.

„Jak dlouho?“ optal se jí.

„Tak dva tři dny, nic nového,“ odvětila, „jsou dlouho pryč.“ Hned by se za to byla proklela. Z dáli přijížděl kordón jezdců. Slyšela je.

Malina. Orriho mysl zřetelně viděla její obličej. Ach, kam se jen poděla… Vzpomíná na ni? Nebo je také mrtvý? Neměl jistotu ani v jednom. Možná žije, možná ne. A co on? Dívčin obličej se v jeho vnitřním zraku ušklíbl a poslal mu vzdušný vzkaz: ‚Neobávej se.‘ Jako by to mohla být pravda. Tohle byla jen vzpomínka! Kdysi… Kobky plné mrtvol a na obětním oltáři ona, samozřejmě že příslovečně. Její tamní mentor zemřel stětím, férový trest pro neurozeného avšak bezpochyby váženého muže. Ona, jako obětina pro inkvizitora, s nímž ji sblížil statut siroty, shodný s tím jeho. Možná doufal, že ji přivede zpět k Bohu, možná mu jen učarovalo její krásné mladé a šťavnaté tělo. Využíval jej beze studu a bez omezení. Dobrého půl roku, než se mi povedlo najít na něj něco špinavého a osobního z minulosti… ‚Nesnáším, když to musím dělat,‘ vybavil se mu jeho vlastní šeptavý hlas, když se dohadoval s vůdcem zlodějského cechu, nejlepší informační sítě široko daleko. ‚To mi všichni, mladý pane,‘ odvětil tehdy ten zjizvený chlap se sedmi prsty a chomáčem vlasů na holé lebce. Jak rád bych mu to věřil, ten chlap ale bezostyšně lhal. A vysmíval se. Špína ovšem zabrala, Malina byla propuštěna a vstoupila do mých služeb… Abych splnil onu svatou přísahu. Okolo se náhle rozlilo prudké světlo.

Jezdci, možná dva tucty, projeli planinou jako vítr, aniž by se zadívali nalevo nebo napravo. Malina byla vděčná. Jejich úkryt byl příliš chabý, a kdyby byli nájezdníci pozornější, objevili by je. Ovšem, zdálo se, že měli příliš naspěch, než aby se zdržovali sledováním okolí. Přemetem se dostala na nohy a protáhla si ztuhlá záda. Usedla na plochý kámen a zula si ošoupané jezdecké boty, aby z nich vysypala popel.

Reginald se vyplazil zpod sežehnutého vývratu a zaklel, tlumeně. Dívčin pohled ignoroval, dokud si nebyl jistý, že se nikdo další neblíží. Teprve pak si k ní přisedl. „Zatracená patálie,“ povzdechl si.

„Myslíš ty jezdce?“ ujistila se.

„Jasný,“ zavrčel a obezřetně se rozhlédl, „jak jsem říkal, už tu jednou byli, možná dokonce dvakrát, co jsem naživu, co já vím… Vždycky přijdou a vždycky zabíjejí. Nikdo před nimi není v bezpečí…“

„Odkud přišli?“

„Nikdo neví. Ale mluví jiným jazykem…“

„Amale egyr raggasch, Myrgi? Gwaale!“ Otočili se. Dva muži s kopími jim mířili okovanými hroty z černěné oceli na záda.

Oslepující světlo znemožňovalo Orrimu spatřit okolní svět. Byl by jinak viděl útulný stan a několik pruhů plátna, kterými byly ovázány jeho ruce a nohy. Neviděl ani mladou ženu, která se nad ním skláněla, neviděl lucernu, která jej svým pronikavým svitem oslepovala. Jeho očím zůstal skryt i malý flakón s podivnou vazkou tekutinou, kterou mu dívčina potírala oči a pokožku na obličeji. Ani to necítil. Jediné, co se mu vybavilo, byl onen podivný sen před probuzením.

„Malino…“ zašeptal horečně.

„Pst,“ ohradila se žena též šeptem, „nemluv. Musíš šetřit síly…“

Orri se sípavě nadechl. Položila mu jemný prst na ústa. „Ani slovo,“ upozornila něžně. Jen si povzdechl.

Dívka krátce zavřela oči a odmotala obvazy na mladíkových rukou a nohou. Potlačila smutný povzdech. On se neměl proč trápit… Zatím. Nemohl totiž vidět zčernalé prsty na svých končetinách. Povzdechla by si, kdyby to bylo vhodné. ‚Zbude mu jich jen pár,‘ pomyslela si smutně, ‚válečník bez prstů na pravé ruce…Smutné…’ Její prsty začaly zručně pomazávat omrzlá zranění. On necítil vůbec nic.

Malina hledala očima nápovědu. Potřebovala zjistit, co řekli, co znamenala ta slova… Reginald si byl naopak zcela jistý, pomalu se k nim obrátil a zručným pohybem tasil široký meč.

Hodil jim zbraň k nohám. ‚Tak je to fakt v prdeli…’ pomyslela si dívka, protože takovou reakci nečekala. Čekala boj. Obezřetně se rozhlédla. Válečník měl pravdu, nebylo proč bojovat. Obstoupily je další dva tucty.

„Gwaale!“ zavelel opět jeden z ozbrojenců, kteří je překvapili. Neochotně tasila lovecký tesák a odhodila jej s gestem přezíravé blahosklonnosti. Jak ráda by se tak cítila doopravdy.

„Magre egyr, Myrgi!“ Povel následovaný kopancem.

‚Jděte,‘ přeložila si dívka v duchu. Jeden z mužů jí s kletbami svázal ruce a hnal ji před sebou nepříliš vybíravými šťouchanci kopím. „Pes je pojebal všecky,“ odplivla si, nemohli jí stejně rozumět. Ne že by na tom sešlo.

Probuzení ze sna bylo palčivé. Jeho oči si jen pomalu zvykaly na ostré denní světlo. „Sněžná slepota,“ komentoval to dívčí hlas, patřící osobě, kterou stále nebyl schopen rozeznat, „brzo Ti bude lépe.“

Jak rád by tomu věřil. Stále necítil ruce, nebo alespoň ne celé… Ale nemohl se pohnout, byl k lůžku přímo uvázán. Když se ptal, proč nic necítí, bylo mu odpovědí jen zdráhavé mlčení. ‚Znamená to, že jsem zajatec?‘ uvažoval. Pálil jej celý obličej, uvědomoval si, že má spálenou kůži. „Co se stalo…?“ hlesl, když si uvědomil její přítomnost.

„Málem jsi padl,“ objasnila. Našli jej v hromadě popela, oslepeného sněhem a bouří, hnaného přímo vstříc nájezdníkům. Měl možná zvláštní štěstí, že padl k zemi a ztratil vědomí. Nevšímali si jej a popel jej zakryl jako plášť.

„Bojoval jsem?“ užasle zamrkal. Stále viděl jen neostrý obrys její tváře.

„Buď rád že ne…“ odvětila neurčitě. Její odpověď vyvolala jen další otázky, ale její nejasné kontury se pomalu vytrácely.

„Neodcházej…“ zašeptal.

„Jsem stále tady,“ zněla odpověď. Užaslá nebo pobavená? Usnul.

Hvězdy nad nimi se jim posmívaly. Malina si tím byla jistá. Lehce se chvěly v oparu, který stoupal z otevřeného ohně a smály se. ‚…naší hlouposti a naivitě,‘ dořekla v duchu hořce a její oči by se byly již poněkolikáté zalily slzami, kdyby se jim tak zuřivě nebránila.

Reginald seděl na převrácené stoličce bez nohy, přesně jak jej posadili, netečný a zničený. ‚Zajetí, to je pro muže jeho nátury to nejhorší…‘ spekulovala dívka a sledovala jej smutně se stále narůstajícím neklidem. Jednou jej tak spatřila, kdysi. Opatrně vstala, aby nepřitáhla pozornost jejího strážce, který seděl na vlastních patách a kolébal se zepředu dozadu. Vypadal, jakoby se modlil. ‚U všech hloupých božích jmen…‘ pomyslela si a prosmýkla se stínem k místu, kde seděl její přítel. „Regi,“ zašeptala a poklekla vedle něj.

„Jsme ztraceni…“ odvětil šeptem a zadíval se na ni prázdným pohledem ztraceného muže bez jakékoli naděje.

„Snad nebude tak zle… Můžeme uprchnout, až nastane správný čas…“ držela se své jiskřičky naděje jako klíště. Odfrkl si. „Uprchnout? Nikdy, nikomu se to ještě nepovedlo…“

„Tak budeme první,“ vyhrkla, snad až příliš nahlas. Její strážce se prudce narovnal a poslal jí výmluvný pohled: ‚Zpátky na místo!‘.

Vykašlala se na něj, ať si pro ni přijde, pokud chce, přijde alespoň o jeden zub, když už si bude zahrávat. ‚Jsem sice zajatec, ale stále jsem svobodná žena, nikdo mi nebude nařizovat co a jak. Ať mě připoutají ke kůlu, jestli chtějí, abych zůstala na místě,‘ pomyslela si a ušklíbla se.

„Jen do toho,“ křikla na strážce a odplivla si. Muž se ani nezvedl z pokleku, ani se na ni neotočil. Byl ale rychlejší než had.

Vzduch prořízlo prásknutí. Kolem jejího krku se omotala smyčka a dlouhý bič jí smýkl k zemi. Nemohla se nedechnout, nemohla se pohnout. Bolest jí projela přes celé tělo a Malina se zachvěla. ‚Je tohle smrt?‘ napadlo ji. Nakonec jí to nepřišlo jako ta nejhorší myšlenka. Smyčka povolila a dívka se mohla náhle nadechnout.

„Esse,“ štěkl muž, vrátil zbraň zpět k opasku a sklonil se zpět k modlitbě.

„Vidíš?“ hlesl starý žoldák smutně, „takhle je to vždycky, napřed Tě zlomí, když zjistí, že jsi silná… A potom teprve Tě prodají jako kus zvěřiny.“ Vzdychl a zadíval se na hvězdy. ‚Tak tohle je smrt…‘ opravila se dívka, a nyní to již byla opravdu špatná myšlenka.

Orri, dědické právo k bezvýznamné pevnosti a pár nepříliš oddaným poddaným. Mladý šlechtic se sklonem přeceňovat své síly. Starostlivý, ovšem. Rád si namlouval jak moc a rád plní své povinnosti čestnou a správnou cestou. Ne vždy to byla pravda. Většinou ne. ‚Najmout jednotku zločinců, aby sledovali a infiltrovali kult, což by vedlo k jeho zničení… To nebyla ta čestná cesta. A jako téměř pokaždé se mu vymkla. Inkvizice! Nic lepšího než nájemní vrazi v prelátském hávu. On jim věřil, bláhový blázen,‘ její mysl se musela ušklíbnout, pokud by toho byla schopna. Našla si tenkrát cestu jako vždy. A opět to byl on a jeho smysl pro spravedlnost, co překazilo její plány. Spravedlnost a pochybný cech. A opět se mu to vymklo, ne ale tak moc. Naštěstí. ‚Aspoň byl tak dobrý, že si mě nechal při sobě, když už nic. A nic za to nechtěl… Hlupáček.‘

Mladý šlechtic ležel na zádech a celkem zaujatě sledoval mouchu lezoucí po plachtovině stanu polní nemocnice. Alespoň již věděl, kde se nachází. Se smutkem se podíval na své ruce. Na pravačce mu zůstaly dva prsty, palec a prostředníček. ‚Zrovna ty dva největší, jak je tohle možné? Nějaký boží trest? Zač jsem si jej zasloužil, Pane?‘

Bůh se nenamáhal z odpovědí. Na myšlenky není slušné odpovídat. Levá na tom byla lépe, ale jen o jeden prst - ukazováček přežil. Nohy nedopadly o nic lépe, jak mu bylo řečeno, neb na ně zatím nemohl pohlédnout. Byl stále přivázaný. Každé z jeho chodidel prý zdobily tři prsty.

„Pětiprstý Orri,“ vyhrkl toho dne, kdy za ním opět přišla ona dívčina s hojivou mastí a ptala se na jeho jméno. Na prstech na nohou mu tolik nesešlo. Netušil, co ji šokovalo více, zda jeho prohlášení, nebo podivný pobavený tón, jímž jej řekl.

Moucha se usadila na jeho čele. ‚Společnost,‘ pomyslel si. Zdáli slýchal lidské hlasy, občas – ač stále méně – se za ním zastavila dívčina, Fera se jmenovala, jindy slýchal akorát ržání koní, štěkot psů a byl by dal ruce do ohně za to, že sem tam zaslechl zvuky boje, neodmyslitelné cinkání zbroje, řinčení oceli o ocel a praskot dřeva. To bylo ovšem velice vzdálené. Děkoval za to Bohu.

„Feri?“ Otočila se za zvukem jeho hlasu a jeho srdce zachvátila podivná horkost. Možná za to mohl její úsměv. Pokusil se zachovat klid.

Přišla za ním hodinu po svítání, bez jakéhokoli slova mu promazala zraněné ruce a s úsměvem se obrátila k odchodu. To byla chvíle, kdy ji zastavil. Dnes musel slyšet její hlas.

„Ano?“

„Jsi stále tady?“ zašeptal a pokusil se napodobit zasněný tón, jaký si vybavoval, když ji spatřil poprvé.

„Vtipkuješ?“ odvětila zostra, ale neovladatelný úsměv ji prozradil. Přisedla k němu. „Jsem ráda, že je Ti lépe… Pětiprstý Orri.“ Zvykala si, a on na tom oslovení mínil trvat.

„Lépe,“ odpověděl lehce dutým tónem, ale přinutil se k úsměvu. Věděl, že vypadá spíš ztrápeně, ale chtěl jí jeden věnovat.

„Nikdy jsi mi neřekl, odkud jsi přišel…“ navázala lehkým tónem.

„A asi ani neřeknu, sám si nejsem jistý.“

Nebyla to úplná pravda, ale během dlouhé samoty a úvah dospěl k názoru, že svoji rozmazanou minulost nechá za zády. Jednou býval šlechtic, předtím, nyní byl jen Orri, bezprstý Orri, Pětiprstý Orri, k čemu by bylo vybavit si, kde přesně stál ten mlýn… Snad se mu to tak i víc líbilo.

Malina byla nejspíš mrtvá, Reginald, pokud přežil, byl daleko a už nikdy se s ním nejspíš nesetká. Z jeho svaté výpravy zbyl jen sníh a popel. Sníh nyní tál a popel byl odnášen čerstvým jarním proudem. ‚Co bylo, již není,‘ uzavřel to v duchu.

„Možná jsem z popela a sněhu,“ dodal v odpověď. Zasmála se. ‚Konečně, není to úplná lež,‘ ujistil sám sebe.

Reginald seděl v podřepu, měl na sebe vztek. Malina, ta, na níž měl dávat pozor, ta, která se dříve bez okolků a bez ohledu na situaci smála, nebyla nyní více než stín. Stála u vchodu do stanu, kam ji toho rána postavili, a pozorovala východ Slunce. Byla to její obvyklá činnost posledních pár týdnů, vždy, pravidelně, každé ráno a každý večer sledovat Slunce jak vychází a zapadá. A každý den se otočila a pohlédla na něj s větším a větším smutkem ve tváři.

Posledně, když se pokusila vzpouzet, ji zbičovali, předtím ji ponořili až po nos do řeky, a předtím… Starý válečník se sípavě nadechl, jako kdyby jej ta myšlenka samotná dusila. ‚Předávali si ji, jeden po druhém, snažili se jí vyprovokovat, aby se bránila…‘ A to se jim nakonec povedlo. ‚Nemohl jsem nic udělat. Vůbec nic…‘

Čím více se bránila, tím byli surovější a zadusili v ní poslední špetku radosti. Následující pokusy o útěk byla jen prázdná gesta, poslední vzepření mysli a srdce, když tělu a duši to bylo zcela ukradeno.

„Malino!“ otočila se za hlasem, ale věděl, že jej nevnímá. Smutek v jejích očích byl dnes nepopsatelný. Žal, stesk a vztek, ovšem nejsilněji se v jejím obličeji zračila beznaděj. Doplazil se k ní. Svázali mu nohy, ale to mu přeci nemohlo zabránit… Sledovala jej tím prázdným pohledem.

„Neutečeme, Regi, nikdo neuteče,“ zadeklamovala smutně, jakoby recitovala verše prastaré hry, jíž slova jí zcela zdrtila.

„Musíme se o něco pokusit,“ zašeptal, spíš k sobě než k ní. ‚Musíme!‘ zopakoval v duchu. Odplivl si. Již tušil, co a jak bude muset udělat. ‚Nikdo nikdy neuprchl… To jsem jí řekl,‘ připomněl si, ‚nechtěl jsem, aby dělala hlouposti, ale co jsem mohl tušit… Mohl! Na to je nyní již pozdě,‘ nadechl se a zadíval se na oblohu, ‚nikdo z jejich zajetí neuprchl, kromě mě…‘ zopakoval si v hlavě a hvězdy stále mlčely.

Dvacátého dne mu dovolili vstát. Alespoň tak mu to Fera řekla. „Dvacet dní tu ležíš, věřil bys tomu?“

‚Věřil,‘ chtělo se mu odpovědět, ale věděl, že to nemá cenu, víra a nevíra byly v tomto ohledu nepodstatné, byl to prostě fakt.

„Vidíš, a právě dnes bylo rozhodnuto, že se můžeš pokusit vyjít ze stanu a jít na malou procházku, pod mým dohledem ovšem,“ oznámila, když se nedočkala odpovědi. Usmál se.

„Moc rád Ti budu dělat společnost.“ ‚A moc rád se konečně dozvím, kde jsem,‘ dodal v duchu, ale vpravdě jej to již tak moc nezajímalo, byl rád, že se vídá s ní a na ničem dalším mu nezáleželo. Tolik. Své svaté přísahy složil jako Orri, šlechtic. ‚Bůh mě opustil!‘ opakoval si ve chvílích pochyb, ‚není proč se k němu vracet.‘ Pomalu vstal a nohy se pod ním ihned podlomily. Zachytila jej.

„Díky, Feri,“ pronesl upřímně, než spolu opatrně vykročili do denního světla.

Reginald. Žoldák s pochybnou minulostí, najatý a vybraný na výpravu, z níž se ani jeden neměl vrátit. Orri to věděl, ale neměl v úmyslu se tím šířit. Svatá mise na ochranu pramene, když voda záhadně vysychala, za nalezením roztroušených zbytků poddaných mrtvého království, když se blížila krutá a tuhá zima. Exodus na jih, aby snad měli šanci přežít… Tolik slíbil otci na smrtelné posteli a přijal od něj meč. Reginald se nabídl, ale prohlásil, že bez Maliny nikam nejde. Divný požadavek, ale… Proč mu nevyhovět, stejně neměl v úmyslu ji nechat napospas tomu kultovnímu šílenství. Reginald se ale nikdy neptal, nikdy nemluvil, ani o ní ani o sobě ani o důvodu proč… ‚Proč?‘ ptal se často hlásek v Orriho hlavě, odpověď nenacházel. „Osobní strážce“ jakoby Orri někdy potřeboval podobnou čest, Reginald to vymyslel jako výmluvu pro Malinu, nějakým divným způsobem věděl co a jak, znal důvod a následky téhle cesty a stejně se přihlásil… Kde a jak to zjistil, byla záhada. Co je s ním nyní? Proč se mu ztratil, ačkoli přísahal, že jej bude chránit? Orrimu zbyly jen otázky.

Žoldák se neklidně zavrtěl a prudce se posadil. Již dlouho neměl tak živý sen. ‚K čertu s tím, pojebaní bohové, zasraný osud…‘ zavrčel v duchu a zaklel by ještě více, kdyby se nebál, že dotčené bohy rozzuří. V táboře bylo ticho. Sen se mu před očima stále točil a on nebyl s to pochopit co a jak se v něm vlastně událo.

„Reginalde… Slib mi… Ochraň jí… Nedozví se to… Nikdy nikdo nesmí vědět… Naše…“ Šeptala a on věděl, že umírá. Věděl a nemohl dělat nic. Do komnaty vrazili nájezdníci. Dva padli ranou jeho meče a další jej bolestivě zranil na paži, než padl ranou partyzány jednoho strážného. Žena na posteli vydechla naposled. Malý uzlíček přikrývek, kterému dala život, se mu neklidně svíjel u srdce. „Nedozví,“ slíbil tiše. Netušil, které z nich. Hluk mu bzučel v uších, dunivé nárazy beranidla, lomoz bitvy pod hradbami a třesk mečů, tříštění štítů, lámání kopí. Koně úpěli a muži sténali. ‚Tohle není nic proti tomu, co bude, až vyhrají…‘ uvědomil si s ocelovou jistotou. Byli ztraceni. Radil opatrnost, ale… Nikdo neposlouchal. Muž křičel. „Kapitáne, do únikového tunelu!“ Mihl se kolem něj šíp, nevnímal. Do někoho narazil. Královský lovčí, zakrvácený tesák v ruce a šíp v rameni. „Kapitáne!“ křik z horních pater a panika. Střecha začala hořet. „Stáhněte je vy blázni, všichni do tunelu!“ slyšel sám sebe, svůj hlas, který nepoznával. Dostihli je v polovině cesty. Vrazil uzlíček raněnému lovčímu. „Nikdo nesmí vědět… Ochraň ji… Slib mi…“ opakoval slova, která mu v hlavě zněla jako gong. Mladý muž přikývl a utíkal, jak nejrychleji mohl. Proti útočníkům se napřáhly partyzány a kopí. Příliš málo. Reginald to věděl. Sám vedl útok, jeho meč jako záruka bezpečí… Pro ni, pro ně… Klesl, až když krvácel z mnoha ran. Nebyl to ale konec, peklo čekalo…

Život za život, tak se to říká… Zda utrpení a bolest dokáže vyvážit život, netušil. Ta samá sebranka, znovu a znovu. Nikdo jim neutekl, nikdy, až na mě. Slíbil jsem, musel jsem dodržet slib. Vstal. ‚Není možné, že by všichni spali?‘ napadlo jej. ‚Nebo snad ano?‘

Neodvážil se doufat, již jednou jej jejich vágnost a sebejistota zachránila, proč ne dnes? Malinu našel spát mezi koňmi, špinavou a poraněnou. Zase ji tam dovlekli, aby… Nechtěl na to myslet. Spala tvrdě. Bylo to tak lepší. Obezřetně se rozhlédl. Stráž chodila ve velkém kruhu, chráníce tábor zvnějšku, nikdo neočekával, že by se zrovna on dokázal rozvázat, že by se ten apatický vězeň osvobodil a chodil volně mezi stany. Ušklíbl se.

‚Nepoučili jste se chlapci…‘ blesklo mu hlavou a jal se uskutečnit svůj plán.

Náhlá záplava světla zasáhla Orriho do očí a nechala jej pár chvil tápat. Nechala by, kdyby nebyl veden Ferou. Když přivykl jasu, poznal konečně kde je. Praporce s šedým křížem na azurovém poli a precizně postavený tábor, muži v kroužkových zbrojích s černými a modrými tabardy a ženy v surkotech z lehkého sametu a průsvitného hedvábí, mezi nimiž zářily čistě bílé bavlněné uniformy zdravotnic. Nejvíce jej však fascinovaly vůně. Kořeněné maso se opékalo na kameni nad velkým ohništěm, odevšad se linula vůně vína a pečlivě pěstovaných datlí. Věděl, co jsou zač. Věděl, proč jsou tady, ale netušil stále, kde je to tady.

Vojáci a doprovod, velká bojová síla království Myrgia, které navázalo na tradici Gyrthy a Vani a podobných dávných zemí severu a východu. Myrgijci byli proslulí válečníci a legendární stavitelé… Kdysi. Nyní bylo jejich království zašlapáno do prachu a popela stejně jako to jeho, když před sedmnácti lety vpadla tatáž divoká síla do hlavního města, vyplenila je a nechala kouřící trosky a mrtvoly královské rodiny. Nepamatoval se na to, ani nemohl, tak mu to vyprávěli. Myrgia nyní bojovala v mohutných oddílech, které cestovaly napříč krajinami, a na každé období odpočinku stavěli malé pevnosti, i kdyby to mělo být jen na den. Disciplinovaní, silní, opatrní. To vše se dalo o armádě s šedým křížem předpokládat. Již tušil, proč byl svázaný, než se ujistili, že je neškodný. A to on vpravdě byl.

„Fero?“ Dívka se na něj jemně usmála. „Také jsi Myrgijka?“ Zasmála se a on zalitoval své otázky, ovšem že není, Myrgijci verbovali na cestách a ve městech zdatné a schopné lidi, aby pomáhali tam, kam nesahaly jejich vědomosti, nezřídka se tak stalo, že v jejich polních nemocnicích pracovali převážně či výhradně cizinci. Ušklíbl se. „Odkud tedy pocházíš?“

Zdvihla jedno obočí. „Odtamtud co Ty,“ odtušila.

„Ach, ovšem…“ odvětil neurčitě. Zadíval se na ni pořádně. A nyní, poprvé, viděl. Měla podobné rysy jako on, stejně oválné oči a navíc, ona se i vyjadřovala podobně. To, že lidé mluvili Běžnou řečí, bylo celkem obvyklé, ale málokdo dokázal tolik potlačit přízvuk daného království, i když se místní jazyky neužívaly několik staletí. Ona měla zcela shodný.

„Fero,“ začal, ale zjistil, že neví, co chtěl říct.

„Orri?“ odvětila stejným tónem. ‚Ksakru, i ta jména znějí podobně…‘ uvědomil si. „…eh, kde to jsme?“ dokončil nejistě.

Rozhlédla se. „V táboře,“ odvětila s úsměvem, pak zvážněla, „neboj, nejsem tak pitomá, jsme v Orsii.“

To jej zarazilo, Orsie, bývalý Grandelfeld, předtím Sever byla daleko na jih a západ od Myrgie a daleko jižně, než si pamatoval, že byl on a jeho společnost naposledy.

„Jak je to možné,“ slyšel vlastní hlas, který nedokázal ovládnout, ‚proto ty datle a koření…‘ dodala myšlenka, „byli jsme přeci v Galenii,“ ‚dříve Přímoří‘ dodalo jeho podvědomí reflexivně, „a cestovali jsme na východ, měli jsme minout Farros,“ ‚dříve Larru,‘ „a dojít do hor, ne přes ně…“ Udivený tón jeho hlasu ji nevyvedl z míry.

„Když cestuješ s Myrgijci, zvykneš si… Jsou rychlí jako vítr, za měsíc možná budeme zpět v Myrgii, nebo možná v Galenii, odkud jsi, zdá se, přišel, nebo…“ odmlčela se a zadívala se do dáli přes dřevěnou palisádu a řady stanů, „…ve Frygii, doma.“

Frygie, dříve Království, později Dálný Sever nebo Langelfeld, ale jen jeho severozápadní část. Jeho domov, který se za jeho života stával stále více nehostinným a chladnějším, jak sestupoval ze severních hor ledovec a tlačil s sebou mráz a prudké ochlazení. Jeho otec viděl jedinou budoucnost v hromadné cestě dolů, do Galenie, Orsie, Farru, kamkoli, třeba i na Agelské ostrovy nedaleko od Farrského západního pobřeží. Kdo ví, třeba by se to bylo podařilo, kdyby se Frygská monarchie nezhroutila pod nájezdem kočovníků z východních a jižních stepí, kdo ví, co by se stalo, kdyby tehdy město vydrželo, královská armáda prolomila obležení a nalezla nejen mrtvoly, ale i vladaře…

„Frygie je ztracená,“ pronesl suše. Její oči se odpoutaly od vzdáleného obzoru.

„Ano, bohužel,“ souhlasně přikývla, „ale pořád je to náš domov…“

Kdyby mu v tom slušnost nebránila, byl by ji nyní nejraději dlouze a něžně objal. Nikdy by nečekal, že se někdo ještě dokáže upínat k místu, z něhož zůstala jen ruina a zmar, tak jako on. Leč, byl stále Orri, a jako takový si nikdy nedokázal dovolit podobné troufalosti. Byl příliš galantní.

Jedna další "tvorba", pro tvory co si rádi počtou, bohům žel opět na dvě části. Nyní zasazená do fantasy světa, který jsem kdysi stvořil. Snad přijde k "chuti".