Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Zabiják jménem Norr

próza, 08.07.2019

„Kdo jsi a kam sakra jdeš?“ optal se muž.

Byla to jeho chyba. V další vteřině se otočila a rychlým úderem mu přerazila nos. Zableskla se čepel a ona opět nechybila. Stačily dva seky. Proťala mu krční tepnu a přetnula šlachu na levé noze. Předpisově se zhroutil na zem, kde zůstal ležet v blátě jako obří krysa.

Nebylo to poprvé a nemělo to být ani naposledy. Měla misi, musela jej zahubit. Už toho bylo dost. Dívka si otřela obličej a opět se zahalila do pláště. Nebyla stará ani mladá, slušelo-li by to označení ženě, byla by téměř ve středním věku. Zabíjela pro něj deset dlouhých let, od svých jednadvaceti.

„Zabít,“ pronesla do tichého vzduchu a skočila z hradby.

Jmenovala se krásně, kdysi. Matka ji pojmenovala Nodrig, po severském způsobu, po otci dokonce zdědila šlechtický titul, nepříliš významné manství na severu kontinentu jménem Lavanta. Nodrig z Lavanty. Poslední co si vybavovala, v souvislosti s tímto územíčkem, bylo, jak ji odtamtud odvlekli do otroctví a koupil ji jakýsi Arno, velmistr řádu válečných mnichů, kteří sídlili na Jihu, jako prokletí muži, snažící se vykoupit své duše tím, že dobudou zpět území, která jim už stovky let nepatřila a která měla obohatit Království o další peníze. O ty šlo především. Odvedli ji do města Akkera, kde byla vysvobozena z otroctví, ale zároveň zaprodána řádu. Vycvičili ji jako zabijáka a poslali do ulic, aby se uživila. Čas od času dostala od řádu příspěvek, občas si ji zavolal sám Arno, aby ji pověřil nějakým úkolem.

Z Nodrig stala jen Norr, pojmenována dílem po zvuku, který vydává muž dávící se vlastní krví a dílem podle severského slova pro smrt „Dor“. V umění smrti se Norr brzy nikdo nevyrovnal. V Akkeru existoval jen jeden muž, který si dokázal vysloužit její obdiv, jakýsi Tell al-Ar, a jen jeden muž, který byl k ní laskavý a choval se k ní jako k dceři, kazatel řádu Pablo. Zbylí členové řádu stáli za méně než shnilé hrušky na trhu. Velmistr Arno byl děsivý vůdce. A dokazoval to každým dnem.

V pracovně velmistra bylo rušno. Arno seděl na sesli za stolem, předpisově narovnaný jako svíčka, která plála přímo před ním. Krátký vous měl střižený do podoby šípu. Před ním klečeli dva nejvýznamnější členové řádu a za nimi kazatel.

Beatus z Lassag, podivný morous a bývalý rytíř, do doby, kdy se zadlužil natolik, že od otroctví mu mohlo pomoci jen upsání se řádu. A tak byl tady. Na všechny okolo pohlížel s despektem, krom Arna, kterého se ve skrytu bál.

Richard Auverny, druhý maršál řádu, po Beatovi. Horlivec, který ze všeho nejradši zapaloval hranice. Bojoval dobře, ale zbrkle.

A Pablo, mírumilovný, klidný, vstřícný, hodný.

Arno povstal. „Jaké jsou zprávy z bojiště, pane z Lassag?“ optal se.

Beatus pozvedl hlavu. „Fronta postupuje na Jih, jak jste přikázal. Za cenu ztrát, ale daří se udržet zásobování.“

Velmistr kývl, byl spokojen s hlášením prvního maršála.

„A co ve městě?“ Tou otázkou se obracel na Auvernyho.

Richard hrdě vypjal hruď. „Vše v pořádku, až na pár záškodníků. Al-Ar nám zatápěl poslední měsíc, ale nyní jsme jej donutili se stáhnout a myslím, že se jen tak nevrátí. Malik Estredd, náš věrný velitel dezertoval, přidal se na stranu kočovníků na jihu a byl včera oběšen. Jeho bratr Godfroy Estredd zaujal jeho místo. Prokázal loajalitu pochytáním nejvěrnějších Malikových stoupenců a nechal je upálit.“

Velmistr skryl nechuť k takovému násilí, však ve jménu boha jsou ospravedlnitelné všechny přečiny, jsou-li páchány v pravé víře.

Pablo jen tiše zaúpěl. Jako vždy, pomyslel si velmistr a pokynul kazateli, ať promluví.

„Takové krutosti a umírání, to je třeba zastavit, ne podporovat. Pane, náš Pán nás vidí a jsem si jist, že se mu nelíbí tolik prolité krve.“

Auverny se ušklíbl a tiše prskl, pak opět sklonil hlavu.

„Bůh odpouští těm, kdož v jeho jméně bojují, zapomněl jsi, kazateli?“ odvětil velmistr káravě, stále mírným tónem.

„Neodpouští, pane, ne každá smrt je ospravedlnitelná, zvláště pak zneužívání čistého ohně k upalování těch, kdo se vám momentálně nelíbí…“

Pablo se rozvášnil a snad řekl více, než měl.

„Pán ospravedlňuje zabíjení v Jeho jménu. Hřích musí být potřen, všemi dostupnými cestami.“ Velmistrův hlas byl nyní více rozčilený.

„Ale…“ pokusil se Pablo, byl ale přerušen.

„Nechci nic slyšet. Můžeš jít.“

„Ale pane…“

„Můžeš jít!“

Tak Pablo odešel na velmistrův nepřímý příkaz.

Arno zatím vydal rozkazy svým maršálům, a jakmile odešli, usadil se opět na své židli. „Jak dlouho tam jsi?“ optal se okenního parapetu.

„Tak dlouho jak vaše milost ví,“ odvětil ženský hlas a přes okenní římsu se přehoupla vysoká dívka. Norr.

Čekal ji. „Rozkazy splněny?“ zeptal se jí, zbytečně.

„Ovšem,“ odvětila.

Přeci jen mu Pablova slova vrtala hlavou. Rozhodl se, že se jí zeptá. „Slyšela jsi, co říkal kazatel Pablo?“

„Ne, pane, sám víte, že ne.“

Slyšela, ale neposlouchala, jak pro ni bylo typické, pomyslel si velmistr s úsměvem.

„Myslíš, že Bohu vadí prolitá krev?“

Dívka se ušklíbla. „Vašemu snad.“

Pozor na jazyk, sykl hlásek ve velmistrově hlavě, ale nahlas nic neřekl. „A myslíš, že za to, že zabíjíš jiné lidi, budeš zatracena?“ pokusil se jí nachytat. Ale její slova jej překvapila.

„Ne pane.“

„Proč?“ nechápal.

„Já již zatracená jsem.“

Zůstal na ni zírat. „Myslíš, že Pán neodpouští?“ optal se po chvíli ticha.

„Nevím jak váš, ale můj ne. Nikomu, nic. Když přijde konec, stejně není proč se snažit. Po smrti je jen černota. Nikdo na světě není tak čistý, aby se dostal do světla.“

„Ani Pablo?“

„Ani Pablo, ačkoli ten k tomu má nejblíže…“

Velmistr chvíli uvažoval. Místnost se pohroužila do ticha

„Další cíl, milosti?“ pronesla pomalu, jako vždy.

Velmistr na ni pohlédl. Nikdy nezklamala, každý, koho měla zabít, zemřel. Každý. Opět navázalo mlčení.

Arno se nadechl. „Pablo.“

Pronesl to tak chladně. A v tu chvíli se snad i jeho Bůh dal do pláče.

Norr odešla oknem, předtím na rozkaz jen stroze kývla.

Proč právě Pablo? Znělo jí to hlavou. Na hradbě narazila na Auvernyho.

„Zdravím, vražednice,“ pozdravil s úšklebkem.

„Já Tebe ne.“

„Prr, jen žertuji,“ ohradil se. Pro jistotu. „Jednou bych chtěl vidět jaké to je s Tebou.“

Vrhla naň takový pohled, že ucukl. „Tas meč a předvedu Ti to,“ zasyčela.

„Tak to jsem nemyslel,“ rozesmál se.

Její pohled byl ledový. „Přes všechny sympatie velmistra, jsi jen snaživý ubožák. Kliď se mi z očí, spalovači, nebo poznáš můj nůž.“

Myslela to smrtelně vážně. A on to také tak pochopil. Vyklidil pole.

Norr usedla na předprseň hradby. Přemýšlela. Vzpomínala.

Před pěti lety seděla na střeše domu a čekala na svůj tehdejší cíl. Byl jím mladý Agatus, podivín, kterého měla zabít, aby prý nekazil svět herezí. Měl to být odpadlík od víry. A to jen proto, že si odvážil vznést pochybnost.

Nyní slyšela jeho kázání jako by to bylo včera. „Bůh nám dal klíč k bráně nebes, žijme tak abychom jej neztratili…“ Tím myslel vystříhání se hříchu zabíjení, což bylo v přímém rozporu s velmistrovou doktrínou. A zaplatil za to.

„Jak jsi mě našla?“ zeptal se tehdy, když mu stála za zády. Nekřičel, nehledal pomoc, jen klidně přijal úděl. Usnadnil jí to? Naopak.

„Našla,“ odvětila stroze.

„Jsi vždy tak studená?“

Neodpověděla. V otroctví jí ztvrdlo srdce. On to nemohl tušit. Kdysi byla jiná…

Kdysi. To už ani nyní neexistuje. Vrazila mu nůž hluboko do hrudi. Zemřel brzy. Bez bolesti.

Před rokem ji poslali na jakéhosi Jusúfa, Jižana. Jusúf ar-Sín, zvláštní vůdce uctívačů měsíce, z jejichž řad bylo nejvíce nepřátel Boha, podle velmistra. Podřízla mu hrdlo, než mohl říci jediné slovo. Nesnesla by další pochybnosti.

Vstala. Byla rozhodnuta. Věděla, kdo musí dnes v noci zemřít.

Toho večera bylo v konventu mnoho vzruchu. Maršálové udíleli rozkazy svým podřízeným, kněží se modlili, Pablo klečel v rohu a očekával svou smrt. Znal velmistra příliš dobře. Tak dobře, jak si myslel, že zná Norr…

Na Vrcholu věže pevnosti stála ona, bledá jako smrt, podle které se jmenovala. Čekala. Měsíc pomalu zašel za mraky. Udělala krok směrem k padacím dveřím ve věži. Příliš brzy, anebo pozdě. Vyšel z nich jeden řádový rytíř.

„Kdo jsi a kam sakra jdeš?“ optal se jí překvapeně.

Neodpověděla. Otočila se a přerazila mu nos, než se vzpamatoval, podřízla jej a zmrzačila mu nohu. Přepadl přes cimbuří věže a zůstal ležet dole v blátě.

Krev z jeho krku ji potřísnila. Otřela si obličej a zabalila se do pláště.

„Tak dlouho jsi na tohle čekala,“ zabručela sama pro sebe.

Usmála se. Je čas. Bude to nakonec jinak, po jejím.

„Zabít,“ pronesla do ticha a přehoupla se přes cimbuří věže.

Zachytla se na parapetu velmistrova okna, věděla, že o ní ví, a věděla, že všichni rytíři na nádvoří konventu budou brzo ve střehu, protože objeví mrtvého v blátě. Vyhoupla se do pracovny.

„Opět Tě vítám,“ prohlásil velmistr. „Další cíl po smrti.“

Konstatoval, neptal se. „Ano,“ odvětila suše.

„To mě těší.“ Těšilo jej to velmi mnoho. Ale nevěděl nic.

„Milosti, jak jste mi říkal o Bohu,“ začala riskantní hru, „myslím, že bych přeci jen ráda přijala toho vašeho…“

„Proč? Bojíš se snad zatracení? Vždyť po smrti je přeci jen tma.“

Neodpověděla. Přistoupil k ní.

„Čeho se bojíš? Smrti?“ optal se znovu.

„Ne, smrti ne,“ odvětila.

Zíral jí do očí. Byly zcela ledové, bylo vidět, že ona se smrti nebojí.

„A Vy, milosti? Čeho se bojíte?“

Zbledl. „Chaosu,“ odvětil, dívaje se jí do očí.

„Budiž.“ Více neřekla.

Než pochopil, co tím myslela, nebo co se děje, bodla mu nůž do ramene a zakroutila.

Vyvalil na ni oči. Chytil ji za krk a začal ji rdousit. Vysmekla se mu a bodla znovu. Nyní téměř trefila srdce. Znovu bodla, do plic. Mučila jej. Za všechno. Nakonec zacílila na jeho krk pod ostrou linii jeho čelisti. Padl k zemi a z proříznutých žil se mu vyvalil proud krve.

A bylo ticho.

Teprve po dvou úderech srdce nastal ruch.

Do pracovny vběhli oba maršálové.

Auvernyho zabila dříve, než mohl cokoli udělat. Bodla mu nůž do oka. Za všechno, jako zpečetění dlouholeté nenávisti jak mu slíbila na hradbách.

Beatovi se vzdala. Více smrti už nechtěla způsobit. Maršál si ji chvíli zkoumavě prohlížel. Nevěděl, jaký dostala od Arna rozkaz, viděl jen velmistra mrtvého.

„Jak chceš zemřít, vražednice?“ zavrčel bezvýrazně.

„Upal mě, chceš-li, poprav mě, chceš-li, udělej, co musíš.“

Skoro mu ta slova vrhala do tváře. Drželi ji dva rytíři, ale Beatus si byl jist, že by se jim vysmekla, kdyby chtěla, a zabila by ho. To ale neudělala.

Nechal ji odvést do kobky a tam ji zazdil, aby se za ním již nikdy nemohla dostat. Byl to nejkrutější trest, jaký ji mohl potkat. Ještě toho večera si v kobce překousala žíly a vykrvácela.

Zemřela, aniž by to kdokoli věděl. Její kosti našli až o dva roky později. Poté co Beatus padl v bitvě a město převzal al-Ar. Ten nechal Norr pohřbít, jen ze zvyku. Ačkoli její duch bloudil kdesi v beztvaré temnotě. Taková byla její víra.

Další fantasy které vzniklo na podkladech, které jsem si pamatoval ze svého dávného maturitního slohu :D Je to starší dílo, ale myslím, že by si zde dokázalo získat nějaké čtenáře.