Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Stín

próza, 01.08.2019

Stín se pohnul a v temnotě zavířila čepel. On nebo ona. Komu na tom sejde. Stín opět zabil. Další mrtvý v temnotě věků.

Jmenoval se Arsuf a byl to významný poskok, na něhož si brousila zuby nejedna inteligence. A opět to byl Stín, kdo jej dostal.

Ne Nodrig, ne nikdo jiný, ale Stín.

Toho rána bylo všude lehce mlhavo. Netypické pro ten čas a pro tu oblast. Avšak, Akker byl velice netypickým místem pro život. I pro umírání. Stín to věděl. Arsuf ráno vstal brzo, snad ze zvyku, dokud působil jako osobní stráž, ale dnes bylo něco jinak, něco špatně. Jako by se vše spiklo proti jeho osobě.

Mlhavý úsvit předznamenal následné události krásným defilé červánků a jejich popisným mizením, jako příslovečná krev, jež se vsakuje do země.

Arsuf toho dne vyšel z domu a pohyboval se svojí běžnou trasou na hlavní Akkerský trh, aby zde koupil nějaké potraviny, k nasycení své osoby a dalších služebníků velkého Boha měsíce, jemuž věřil. Ráno bylo neobvykle tiché, jako by se lidé a zvířena města smluvily a dokreslily tak krutou kulisu čtvrtého jezdce apokalypsy.

Stín zatím seděl na střeše malého domku. Nebylo ceny, kterou by nezaplatil za život, zvláště pak, byl-li ten život dobře ohodnocen… Obzvláště pak, nebyl-li jeho vlastní. A tak se stalo, že Arsuf, muž středního věku i politického dosahu, stál pouhé čtyři zlaté a příslib další spolupráce. Stínu to nevadilo, dávno si zvykl na místní kruté podmínky a páni města, prý, platili dobře, když se jim zachtělo.

Arsuf došel sotva do poloviny cesty, když se za ním vynořil. Stín. Přesně jako stroj. V pravý čas, na pravém místě. Pomalu tasil dlouhou dýku. Ulička zela prázdnotou a čas jakoby se zastavil.

A pak se to seběhlo ve zlomku vteřiny. Arsuf se ohlédl, což neměl dělat.

Stín hbitě přiskočil. Ucpal rukou Arsufova ústa a jedním pohybem čepele jej navěky umlčel přesným pohybem vedeným přes krk. Záblesk čepele a pak…

Jen hrobové ticho a mlčení celé ulice. Krev dopadla na hnědou zem, pokrytou hlinitou dlažbou z nepálených cihel. A čin byl dokonán. Neměl však zůstat jediným.

Obchodník jménem Adelius Kerak se líně protáhl a usmál se na příchozího. Byl jím právě Stín.

„Jako vždy, Stíne?“ ptal se, ač věděl, zrovna jako u Nodrig, že zbytečně. Tito dva plnili úkoly bez chyb a zbytečných dotazů. Pověst je předcházela…

Stín pokrčil rameny. „Arsuf skončil,“ oznámil prostě.

Adelius přikývl, vše bylo podle očekávání. „A zde je Tvá slíbená odměna.“ Nonšalantně hodil nejlepšímu zabijákovi města Akker měšec s pár cinkajícími mincemi.

„Máš tam i malý bonus za brzké vyřízení našeho požadavku,“ dodal obchodník a zmizel pomalým houpavým krokem za rohem. Stín otevřel měšec. Místo původních čtyř zlatých, jak bylo slíbeno, bylo v měšci zlaťáků hned šestnáct.

Ranní slumy tonuly v záplavě pachu a šedé mlhy. Přesto tam bylo nezvykle rušno. Běhny, děvky a lehké holky předváděly své povadlé, všeobecně známé a nadceněné půvaby celému světu, zlodějíčci postávali, opírajíce se o zdivo domů, chabě tak zastírajíc své pravé úmysly, zatímco jejich oči stále pátraly v okolí po nových obětech. A všude po zemi, kde jen bylo místo, a méně než mnoho lidského odpadu, leželi žebráci a jiná chátra, čekající na jakýkoli příslib pokrmu, o něž by se podělila s všudypřítomnými toulavými psy. Staré domy se tyčily proti rannímu slunci a jejich čerň a temnota kontrastovala s blednoucími nebesy až děsivým způsobem. K těmto památkám na slávu dávné chrámové čtvrti se tiskly všemožné chýše a chatrče, postavené povětšinou poté, co se lidstvo začalo obracet zpět k materialismu.

Právě sem přišel Stín relaxovat. Nebyla to zdaleka nejčistší, natož pak nejlepší čtvrť, ale pro zabijáka byla velice vhodná, neb se zde dala snadno sehnat práce, všeliké zboží i nějaké jídlo, bez zbytečných otázek a za rozumnou cenu. Středobodem celého chaosu a sraček byla hospoda „U Šílené Betsy“, pojmenované podle nejstarší dcery místního hostinského, která nejen, že se prý přidala k sektě uctívačů jakéhosi cizokrajného božstva, ale také se údajně za jediný den stihla vyspat se všemi jejími členy, jichž bylo v celém městě na dvě stovky. Ať už to byla pravda nebo ne, byla hospoda nesoucí její jméno rozhodně impresivním místem. Zvláště pak pro někoho, kdo vyhledával jen temnotu.

Stín vstoupil. Dveře pomalu a tiše vrzly. A už opět nebyl Stín. Jeho práce právě odešla daleko, až kamsi za hory a lesy.

„U Šílené Betsy“ byl zase sám sebou. Nebo tím co ze sebe postupně stvořil.

Servírka si jej všimla a ihned jak sundal kápi jej i poznala.

„Ah, Lenfri, jako obvykle?“ dvojsmyslně se na něj usmála a mrkla, ještě dvojsmyslněji. Byla jeho občasnou milenkou.

„Ne, díky,“ zabručel mírně rozladěně.

„Něco Tě trápí?“ zajímala se.

„Ale nic, nic důležitého.“

„Slyšel jsi o Stínu?“ Téměř neznatelně sebou trhl.

„Měl bych?“ pokusil se neobratně zakrýt předchozí zaváhání jízlivostí.

„Jen si trop šašky…“ utrousil kolem procházející krčmář a chvatně rukou načrtl před sebe ochranné znamení proti duchům.

„Dnes prej zabil Arsufa…“ zadrmolil na vysvětlenou a chvátal po další práci.

„Koho?“ optal se Lenfri nechápavě, na oko.

„Tys ho neznal?“ podivila se žena, pak se rozesmála. „Málokdo ho opravdu znal… A i tak, nebyl to ani veselý, ani zábavný ani zajímavý chlap,“ dodala.

Zabiják se křivě pousmál: „Proč je ho teda taková škoda?“ utrousil cynicky.

„Proč? Kurva…“ zaklel krčmář, jak opět chvátal kolem s prázdným tuplákem, „včera Arsuf, bezvýznamný blb, ale kdo bude zítra? Stín je nevyzpytatelnej…“

Lenfri naklonil hlavu na stranu v očekávání dalšího vysvětlení. Pán domu se konečně zastavil.

„Vím, že se ho nebojíš, Lenfri. Ale uvědom si, v jaký pozici jsem já? Vlastním hostinec, pracuju tu jako magor od svítání do svítání, snažím se to nějak zvládnout, ale kdyby mi sem přišel Stín… Nedejte zasraný bozi, aby mi sem vlezl a k tomu ještě někoho sejmul… Měl bych s pověstí na dlouho utrum…“ zprudka se nadechl a vrhl na oba pozorovatele beznadějný pohled.

Lenfri se v nitru smál. Cynicky a krutě. „Pokud sem přijde,“ prohlásil s vážnou tváří, „tak ho vytáhnu ven a zabiju. Nebudeš mít trable, to Ti slibuju…“

Toho dopoledne se zabiják dobře najedl. Měl dušené jehněčí, které dělali u Betsy vynikající, a zapil je pivem, točeným v celém Akkeru, jménem Černý Chmel, snad kvůli jeho barvě, snad kvůli tomu, kolik opilců kvůli němu skončilo utopeno v kanálu, mnohdy ve vlastních sračkách.

Lenfri seděl v koutě, odpočatý, s druhým korbelem piva před sebou a s potměšilým úsměvem pozoroval celý lokál. Z lidí okolo čišel podvědomý strach. A aniž by to byli tušili, původce toho strachu s nimi seděl v jednom hostinci. Jejich strach mu zvláštním způsobem imponoval. Připadal si ikonicky, až téměř nadlidsky.

Ten pocit však netrval dlouho. Do Betsy vstoupil vysoký muž, snědší, opálené pleti a tvrdého vzhledu. Ihned vyhledal pohledem Lenfriho a rychlým krokem se k němu blížil.

„Buď zdráv, příteli,“ zasyčel zabiják na pozdrav.

Příchozí se ani neusmál. Byl to místní velitel stráže, Kristoff, následník nějakého Ectora, který zahynul z neznámé příčiny v divočině.

„Mám na Tebe jen pár otázek, Lenfri…“ začal medově, avšak slova zněla velice falešně.

„Ptej se…“

„Zdali jsi, náhodou, nebyl dnes k ránu… Hoď mi sem jedno pivo!“ vyštěkl na servírku, která se mu ze všech sil snažila vyhnout, „…v okolí Tržního náměstí… Zdali víš proč?“

Lenfri zůstal ledově klidný. „Nebyl, celou noc jsem strávil mimo město.“

„Tak mimo město…“ zamyslel se Kristoff.

Servírka pohotově přispěchala s korbelem piva. „Pane, doneslo se Vám, že byl v noci zavražděn jistý Arsuf?“ pronesla bezelstně, na oko.

Kristoff mimoděk škubl rukou. „Má drahá,“ začal jedovatě a mluvil s ní jako s dítětem, které se právě zeptalo na něco naprosto pitomého, „vzhledem k tomu, že jsem obeznámen se vším, co se ve městě šustne…“

Lenfri s v duchu pousmál a jeho nálada se opět zlepšila.

„… tak se mi to samozřejmě doneslo, jinak bych nyní nebyl tady! A jdi si po své práci, až Tě budeme potřebovat, zavoláme!“

Dívka vyhledala pohledem Lenfriho. Ten sotva znatelně kývl.

„Jak si přejete, pane,“ prohlásila a chvatně se vzdálila.

Slova se ujal Lenfri. „Příteli, pokud vyšetřuješ vraždu toho Arsufa, ať už k ní došlo kdekoli, určitě to nebylo tady…“

Kristoff zdvihl obočí. Snad překvapením, snad podezřením… „Proč?“ zavrčel.

Lenfri si to nyní užíval, ačkoli navenek zachovával chladné dekorum. „Protože to by o tom věděli všichni. Máme tady své způsoby jak zjistit informace a jisté osoby je šíří velice rychle. Jenže…“ odmlčel se, jak dělal dramatickou pauzu, a rád tím popouzel vysoce postaveného pána.

„Co? Mluv!“ vyštěkl vůdce podrážděně a netrpělivě.

„… kdyby se to stalo tady, vědělo by o tom celé město, ne jen podsvětí…. Ví to?“

Kristoff zrudl a jeho oči vypadaly, jakoby měly vyletět z lebky. „Jasně že neví, kurva práce…“ rozlítil se a poprvé se dnes přestal ovládat.

Lenfri jej vytáčel často a rád.

„… nikdo to neví a vědět nesmí, nechci ve městě globální paniku…“

„A neměl by to řešit guvernér?“ zapředl Lenfri sladce a jeho výraz byl výrazem spokojeného kocoura, který se právě vysral do pánových bot.

„Ser na guvernéra. Je to neschopná svině…“

Trefa do černého, uchechtl se Lenfri v duchu, neboť měl stejný názor. „Takže?“ prohlásil nahlas a nasadil tázavý výraz.

Velitel očividně nevěděl co na to říct. Znejistěl. Pár okamžiků jen seděl a krčil rameny. Pomalu vstal.

„Chápu,“ prohlásil po chvíli a otočil se k odchodu.

Ještě u dveří však na Lenfriho zavolal: „Prozatím to uzavřeme, ale vrátím se, jakmile se něco stane…“

Celý lokál se otočil směrem, kam Kristoff volal.

Lenfri byl pryč.

Stín se pohnul a štěrk zaskřípal. Tlumeně zaklel a zastavil se. Jiná možnost. Cíl se zastavil. Dnes jím byl člen guvernérovy osobní stráže, jistý Karl z Lassag, syn zástupce velmistra Řádu.

Řád byl podivnou nábožensky vyhlížející silou, složenou převážně z bývalých rytířů, která kontrolovala severní část města s centrem v malé citadele. Velitelem mu byl jistý Arno, podivný fanatik, velice krutý, nevyzpytatelný a nebezpečný. A pro Řád vraždila Norr. Konkurence v oboru.

Karl se pomalu otočil a pátral v temnotě.

Najednou to luplo. Osobní strážce se zhroutil k zemi a zůstal ležet bez hnutí. Stín spustil kuši. Tohle bylo těsné. Ale i tentokrát to vyšlo.

Skočil na střechu a, s kuší stále ještě v ruce, pátral po případných svědcích, co by viděli čerstvou mrtvolu a jeho, jak uniká z místa činu. Nabitá kuše byla připravena je umlčet již navždy.

Nikdo takový tam naštěstí nebyl. Další čistá vražda. Stín se pro sebe zasmál. „Život je veselý, pokud zrovna nekončí,“ zašeptal cynicky do studeného nočního vzduchu.

Lenfri byl na Zelném trhu pomalu jako doma.

Malé náměstí tvořilo půlkruh do tvaru malého cé a bylo z obou stran uzavřeno hradbou domů. Jediná cesta sem a odsud vedla úzkou uličkou a po krátkém schodišti. Ideální místo, ideální past a dokonalé skryté shromaždiště.

I dnes zde čekal Kerak u nenápadného stánku se zelím. I dnes předstíral, že prodává tu nejběžnější zeleninu na jihu. Vše to byl jen dobře promyšlený trik.

„Opět včas a správně, Stíne,“ promluvil tlumeně, když přišel Lenfri blíže.

Pro tyto transakce zabiják pečlivě skrýval svoji podobu a ještě pečlivěji střežil své jméno. Opatrnost nade vše. V hluboké kápi nebyl vůbec k poznání a navíc, zapadal mezi místní tuláky a pobudy natolik, že by si jej necvičené oko snadno spletlo. Kupec Adelius měl však velice trénované oči.

„Rád Tě vidím Keraku,“ oplatil Lenfri zdvořilost.

„Ale nepovídej…“

„Ne, vcelku mi to je i jedno.“

„Nevadí. Práce dokončena jako vždy, zaslechl jsem.“

Zabiják se pod kápí pousmál. „Tady se vskutku neutají skoro nic…“ utrousil.

„Mně ne,“ zahlaholil bodře Adelius, jak byl v dobrém rozmaru.

„Ale tahle nebyla od Tebe,“ zasyčel Lenfri jedovatě a vycenil zuby.

„Inu… Přišel čas Tě opět zaměstnat. Každý je něčím živ, nemýlím-li se.“

„Sem s tím. A bez té Tvé obvyklé hantýrky, sakra.“

Adelius se narovnal a pohlédl na Stína velice dotčeně. Snad i se stínem strachu. „Omluv mě, prosím… Nu, dalším cílem je…“ podvědomě ztišil hlas a rozhlédl se kolem, „… Nalis z Rissy, bohatý syn ještě bohatšího otce. Byli bychom rádi, kdyby se mu dostalo té nejlepší životní lekce.“

„A to?“ sykl vrah jen pro pořádek, neb věděl co tou lekcí je.

„Aby se nemíchal do našich obchodů,“ odvětil kupec, „a nemusím připomínat, že by si tuto lekci měl pamatovat doživotně a že bude jeho poslední…“

„Spolehni se.“

Vybaven informacemi a zálohou, vypravil se Stín do malebné uličky, která nesla příznivý název: Lechtačka. Vyhlášena nejen pěti velkými bordely ale také malou zapadlou hospodou „U Bezelstného Trolla“, kam nechodil téměř nikdo, a i její občasní návštěvníci byli spíše nočními ptáky.

Lenfri chtěl mít nyní soukromí a klid, bez všetečných očí a rukou a hlavně, bez dozoru Kristoffa, té bezzubé mocnosti, která měla údajně vědět o všem, co se ve městě šustlo.

Ulička páchla po tělesných výměšcích veškerého druhu a domy v ní vypadaly jako sochy tesané nějakým opilým umělcem, který snad neměl ponětí, zda dělá sochu, obraz nebo dřevořezbu.

Křivé zdi se povážlivě nakláněly hned na tu, hned zas na druhou stranu, hrozíce že se každou chvíli vyvalí a zřítí, okna byla komicky vysoko nebo hloupě nízko, takže k pohledu dovnitř či ven byla zcela bez užitku, dveře byly z funkčních důvodů nahrazeny pouhými závěsy a odevšad se dnem i nocí ozýval hluk nerušeného a nekroceného veselí mileneckého.

Hostinec byl ale kupodivu velice klidným místem, aniž by kdokoli věděl jak je tomu vůbec možno v takovéto ulici.

Stín vstoupil a sňal kápi.

Již byl zase jen Lenfri a jinak jej v tomto podniku neznali a znát nesměli.

„Buď nám vítán, Lenfri,“ zabručel postarší hostinský a pašerák v jedné osobě, jehož obličej vzhledem připomínal kance, a Lenfri již mnohokráte uvažoval, zda nebyl název hostince odvozen právě od zjevu jeho majitele.

„I Ty buď zdráv, Roggere, co je nového?“

„Parchant guvernér zase zvedl clo…“

„A zaplatils?“

„Máš mě za debila?“ křivohubý hostinský se bujaře zasmál, „to se nestalo, abych já platil zasraný clo…!“

Lenfri se ušklíbl. „Však já vím,“ dodal medově.

„Sedej, něco Ti povím,“ nadhodil Rogger a rozhlédl se po prázdném lokále, snad ze zvyku, snad v naději, že někdo přišel a bude chtít nějaké to pivko.

Posadil se, hostinský se natáhl na pult, popadl lahev pořádné tvrdé pálenky a napil se.

„Zatraceně dobrá,“ zabručel snad pro sebe, „dej si taky,“ dodal, usadil se a podal lahev zabijákovi.

Lenfri se pomalu napil. Zašimralo jej v krku a pak se mu lehce zatmělo před očima. Ať to bylo cokoli, bylo to zatraceně silné.

„Něco jsi mi chtěl povědět?“ optal se a oči mu pitom slzely.

„Jo, sakra,“ začal Rogger rozvážně, „nemyslím si, že bys to byl už slyšel…“

Lenfri jej začal soustředěně sledovat.

„… ale Kristoff vypsal na Stína odměnu. Dvacet tisíc zlatých!“

„Kurva, to je prachů,“ uklouzlo zabijákovi.

„To teda,“ souhlasil krčmář ponuře, „poštve to všecky proti sobě. Ale to není to nejdůležitější. Jednou to ten hlupák zjistí a pak… půjde po Tobě!“

„Proč?“

„To si myslíš, že jsem stejnej kretén jako ostatní? Tsche.“

Lenfri cítil, jak se mu vytrácí barva z obličeje.

„Kurva, přede mnou se nemusíš přetvařovat, Stíne,“ začal Rogger pomalu, „a navíc to vím už dávno. Chlape, tady jsi v bezpečí. Víc než kdekoli jinde na světě. Tahle celá ulička je mimo dosah veškerýho zákona. Toho oficiálního i neoficiálního. Však jsi to slyšel… Tam venku.“

„Slyšel,“ potvrdil zabiják a pomalu se uvolnil, „díky.“

„Nemáš zač… Jsme tu všichni na jedný lodi. A ještě jedno Ti povím. Kristoff Tě podezřívá…“

„Myslíš?“

„Jo, tím si buď tak jistej jako že je nad náma nějakej podělanej bůh a všem se nám tu směje.“

„Ale jak Tě to napadlo… Nikdo krom Tebe to neví, ne?“

„Ne, nikomu jsem nic neřek‘, jenže Kristoff není tak blbej jak se možná zdá. Zatím na Stína vypsal jen odměnu, ale to jen proto, že ses mu nevměšoval do jeho věcí. Zabíjel jsi jen lidi od guvernéra, toho nesnáší, nebo příležitostný překupníčky a malý ryby co špinily trh. Ale počkej, jakmile zabiješ jednoho z jeho chlapů, pak po Tobě půjde jak ohař, dokud jeden z vás neskape…“

„Nechci mu křížit cestu…“

„… ale nerozhoduješ o tom, koho Ti dají zabít. Ti tví, páni…“

„Nejsou to mí páni.“

„Možná, ale platí Ti za to, co pro ně děláš, a dokud to budeš dělat, máš to u nich dobrý… Jenže kdybys přestal… No nic, přemýšlej o tom.“

Akker byl toho večera až příkladně tichý. Uličky zely prázdnotou a ani měsíc nebyl vidět, neb jej halily mraky. Nodrig, zvaná také Norr, seděla na střeše a očekávala svůj cíl. Vítr profukoval kolem její hlavy, její smysly byly zostřené jako vždy, když byla na lovu.

„Jen pojď, Stíne…“ utrousila pro sebe a sevřela pevněji rukojeť dlouhého nože, „již brzy zjistíme, co v Tobě je…!“

Cíl se pohnul a asasínka se nahrbila, jako kočka.

„Hezky ke mně…“ zapředla a skočila ze střechy.

Týden předtím se Lenfri probudil v malém pokojíku „U Bezelstného Trolla“ s ukrutnou bolestí hlavy a příšernou kocovinou po celonoční pijatice s majitelem.

„Neměl jsem, sakra…“ Pozdě litovat.

Kdosi zaklepal.

„Co chceš?“ utrhl se na původce zabiják, jemuž ten zvuk pronikl až do středu lebky a neúnavně tam klepal dál. Také jej ovšem velice probral.

„Vstávej, tohle musíš vidět!“ hulákal hlas, který Lenfri stále nedokázal zařadit.

Opatrnost zavelela. Strhl ze zdi opasek s nožem a zručně rychle tasil. Následně se skokem přesunul ke dveřím. Otevřel trhnutím.

„Další blbec!“ zhodnotil hlas, k němuž nyní přibyla i podoba. Podsaditý hranatý zrzek, zjevem ne nepodobný trpaslíkovi… A v ruce držel sekeru.

Lenfri jen tak stihl uskočit před první ranou. Jen matně si všiml dalších dvou postav za „trpaslíkovými“ zády. Vysoký hromotluk a štíhlá žena.

„Kurva!“ vyhekl zrzek, jak nečekal takovou bleskovou reakci a najisto počítal s tím, že i obyvatele tohoto pokoje rozetne vejpůl. Zavrávoral a málem přepadl dopředu.

To už po něm ale Lenfri skočil. Narazil jej na veřej dveří a silně mu přitlačil nůž ke krku.

„Ani se nehni, svině!“ zasyčel.

Byl bleskově rychlý. Oba „trpaslíkovi“ průvodci se chvatně vzdálili. Nejspíš čekali další rychlou akci a snadný zisk. S tímhle kořenem se ale zrzek přepočítal, ať si to nyní sám vylíže.

„Hej, to byla jen… taková…“ sípěl nezvaný návštěvník, „…prdel…“

„To rozhodně!“ zašeptal zabiják a jeho hlas náhle získal onu děsivě medovou barvu. Jako když do medové plástve vpustí včelí jed. A pak pomalu proniká do hloubi.

„Kurva, to není vtipný…“ zasténal zrzek a upřel na Lenfriho oči.

To byla chyba. Oči zabijáka byly nyní zcela ledové a tančily v nich malé rudé jiskry. V obličeji se však rozlil blažený úsměv.

„Není? Ale bude,“ zapředl a strhl „trpaslíka“ stranou, povalil jej na zem a kopnutím zavřel dveře, „pro takové jako jsi Ty, mám totiž jen jednu medicínku, sráči!“

Zrzek předtím strachy pustil sekeru. Nyní bezmocně zahrabal nohama a rukama, ve snaze na ni dosáhnout. Byla příliš daleko.

„Kolik jste jich zabili?“ zeptal se Lenfri a jeho hlas byl nyní opět mrazivě chladný.

„Pár…“ pípl hrdlořez, „desítek,“.

„A proč?“

„Chtěli jsme prachy, nebo žrádlo… O co Ti jde? Každej se musí nějak živit… Jen jsem teda nečekat, že tu narazím na profíka…“

„Tvoje smůla.“

Nůž opsal dva krátké tahy. Zrzek zachroptěl a zůstal ležet na zemi, dusíce se vlastní krví. Kopal nohama, svíjel se. Pak docela ztuhl.

„Každý dělá to, co umí nejlépe,“ zhodnotil zabiják, pobral své věci a pomalu sešel do lokálu.

„Roggere?“ zvolal a vyhledal pohledem majitele oné nesouměrné hlavy.

„Potřebuješ něco?“ ušklíbl se krčmář a bylo vidět, že po poslední noci dopadl podobně jako jeho společník.

„V mém pokoji je špína. Dohlédni, aby byl správně uklizen, než tam přijde další host…“

To dopoledne se Stín opět vydal do slumů. Chtěl si po včerejšku odpočinout, přemýšlet a snad i doufal, že tam potká Kristoffa. Chtěl dnes vidět jeho připitomělý výraz, až zjistí, že byl Stínem odpraven Karl z Lassag, osobní strážce samého guvernéra. Pořád mu ale nešel z hlavy další cíl, který mu dal Kerak. Nalis z Rissy. Kdo to je? Proč má zemřít? Lenfri věděl, že se nemá ptát a že podobná zvědavost připravila nejednoho zabijáka o život, ale přece… Nedalo mu to spát.

U Betsy bylo rušno. Hluk doléhal až do poloviny úzké uličky a vzrušený tón hovoru jakoby z hostince přímo čišel. Lenfri si byl jist tím, co se probírá. Odměna vypsaná na Stína.

Pomalu vstoupil.

Uvnitř se vznášel mlžný opar zapáchající zelím a ovcemi, z čehož se dalo usoudit, že manželka místního krčmáře dnes připravovala obří kotel halušek. Jako vždy když přišel, přitočila se k němu servírka.

„Krásný den Lenfri, že?“

Odpověděl jí falešným úsměvem. Vzhledem k novinkám to pro něj, jakožto Stína, nebyl moc dobrý den. Ovšem musel být krásný, pro Lenfriho, který přece ani nevěděl kdo je Stín…

„Překrásný,“ pronesl zřetelně.

„Tys pil?“ optala se, ačkoli znala odpověď. Jako servírka a přirozeně chytrá žena si dokázala odpověď dovodit z jeho zjevu.

Využil tu otázku jako odrazový můstek. „Ovšem, musel jsem to přece oslavit.“

Pohlédla na něj nedůvěřivě. „Ale Lenfri…“

Pozdvihl tázavě obočí, aby mu objasnila, co myslí.

„… copak nevíš, že někdo zabil Kristoffa?“

‚A sakra,‘ blesklo mu hlavou.

„Nevím… Myslel jsem spíš to, že na Stína vypsal odměnu…“

Pohlédla na něj s výrazem plným neskrývané něhy, v němž se ovšem snoubilo pochopení s jistou dávkou přezíravosti.

„Ach, když Ty začneš chlastat…“ chytla jej kolem pasu, a dříve, než se jí stihl nějak vytrhnout, jej políbila, „…jsi přitažlivý,“ dodala a opět se pokusila nalézt jeho rty.

Nyní však již uhnul. Nepustila jej.

„Jak je to dlouho…“ zašeptala.

„Mám teď moc práce…“ odvětil omluvně.

„Dnes ne,“ usmála se šibalsky.

„Tak pojď,“ prohlásil rezignovaně, ale v duchu jej její zájem těšil. Usmál se na ní. Pro jednou, opravdově.

Dávno by již zapomněl, jaká byla. Úžasná. Pravá umělkyně. A to ve všem.

„Lenfri?“

„Ano?“

„Nechceš toho všeho nechat a odjet někam daleko…“

Chvíli mlčel. Přemýšlel. ‚Ani neví, co dělám. Myslí, že jsem nějaký osobní strážce nebo vyhazovač… Neví, co žádá. Neví, kdo jsem. A přesto…‘

Jmenovala se Lisy, byla druhou dcerou krčmáře, ale vzhledem k jeho nynější manželce částečně nevlastní.

„A kam?“ optal se, aby oddálil chvíli, kdy jí bude muset odmítnout. Byl přeci Stín… Měl tu závazky.

„Slyšela jsem o severním království… Vede je nějaký mladý král…“

‚To já taky. Ale… já se tam nevrátím…‘ pomyslel si Lenfri trpce.

„A není to jediné místo,“ začala vykládat rozjařeně, jak byla z předchozí činnosti ještě rozpálená, „daleko na západ leží obrovské Moře, prý je tisíckrát větší než to naše!“ a zasmála se, jak si nedokázala tak nedozírnou velikost představit, „a u něj leží malá města…“

‚Ano, to Moře znám…‘ blesklo mu hlavou.

„… Zirril, Dormell, Fallaris a…“ nakrabatila obočí, jak si chtěla vzpomenout, vypadala přitom velice komicky, „…jo, už vím: Arkonel! Tak se jmenují.“

Bezděčně sebou při vyslovení toho posledního jména trhl.

Všimla si. „Copak je?“

Sklopil oči, aby neviděla, jaký smutek se v nich nyní usadil. „Minulost,“ utrousil tiše.

Dávno by již zapomněl, jak jej vždy uměla uklidnit a utěšit. Měla na to jeden a ten samý prostředek, posledních pár měsíců. Ale fungoval. Byla totiž úžasná. Pravá umělkyně.

Toho večera již U Betsy zůstal. Byl zamyšlený a soustředěný. Čekal jej velice těžký úkol. Dnes tedy vzal za vděk Lisinou společností, kotlem halušek macechy krčmářky a popíjením slabého Černého Chmele. Dívka se jemně opírala o jeho bok a sdělovala mu své domněnky.

„Víš, jak jsi mluvilo té odměně… Vypsal ji Kristoff. Nyní, když je mrtev, zase žádná neexistuje. Co myslíš, zabil jej Stín?“

„Ne,“ utrousil Lenfri, zcela pohlcen vlastními myšlenkami.

Prudce k němu otočila hlavu. „Jak to můžeš vědět?“

Pohlédl jí zpříma do očí. „Víš o tom, že zemřel jeden člen guvernérovy gardy?“

„Ano… Jak to souvisí?“ nechápala.

„Nebylo to náhodou té samé noci?“

„Nebylo!“ vyhrkla, a horlivě zavrtěla hlavou, aby svůj argument podpořila, „poslouchej Lenfri, ten poskok guvernéra zemřel předevčírem v noci, Kristoffa našli mrtvého dneska ráno…“

‚Tak to tedy bylo‘ dovodil si zabiják, ‚vypsal odměnu a někdo si dal sakra záležet, aby mě ochránil… Tím, že ho zabil.‘

„… a to není všechno. Říkají, že zemřel na otravu…“ pokračovala.

Skočil jí do řeči. „Pak to nebyl Stín! Neodpovídá to jeho stylu…“

„To máš pravdu,“ připustila, „ale není to vyloučené. Mohl se přizpůsobit.“

‚To neudělal,‘ řekl si Lenfri v duchu a pomalu se mu začal rýsovat dokonalý plán, jak odpravit svůj další cíl.

Nalis z Rissy, šestnáctiletý rozmazlený fracek, jediný syn nejbohatšího šlechtice v okolí, původem z Hlavního Města, Henrika z Rissy, muže, který hojně financoval Řád, zapřisáhlého nepřítele všeho kacířského a „nečistého“, pokud šlo o jeho „pravou“ víru. Jeho syn po něm zdědil jen jméno. Nevynikal ani ve vojenství, nebyl nijak zvlášť pobožný, bojovým umem byl zcela nedotčen a proslýchalo se, že je zcela tupý a mozek prázdný, jako vydlabanou dýni.

V Akkeru zastával úřad výběrčího daní, čemuž se věnoval s obzvláštním zápalem a krutostí, avšak, nebýt hojných poradců a podřízených daňových úředníků, byl by vybral leda starou bačkoru. Říkalo se o něm, že má jen jediný talent: miloval dobré víno a dobrou společnost. Mužskou společnost.

Stín se mihl uličkou. Našlapoval tiše jako kočka a pomalu se plížil k zadnímu vchodu do jednoho nóbl podniku jménem „Krásná zahrada“. Ulička byla temná a tichá, přesně tak jak to zabijákovi vyhovovalo.

Nacházel se v honosnější části města, kde bylo vše vystavěné na oko, aby to vypadalo krásně a okázale, ať už na to použil kdokoli jakýkoli materiál, ať už dovnitř zatékalo nebo ne.

„Krásná zahrada“ byl hostinec a velice vybraný nevěstinec v jednom. Místní víno patřilo k nejdražším ve městě a z peněz za jednu číš by se dala vydláždit půlka ulice. O to dražší pak byla zde nabízená společnost. Místní dívky byly vybrané, krásné a dle oka dokonalé. Rozhodně to byly nejdražší a nejcennější kurtizány v celém Akkeru a z ceny jedné se dal zaplatit regiment vojáků nebo celý bordel v Lechtačce.

Krom vyhlášené drahoty byl nevěstinec pověstný i tím, že jako jeden z mála nabízel krom krásných děvčat i krásné muže.

Zabiják se vyhoupl na parapet a zaklepal na okno. Přes známou zde měl jeden kontakt, toho hodlal využít i dnes. Již předtím mu zmíněná dodala informaci o tom, že Nalis dorazil, nyní mu poslušně a bez dotazů otevřela okno, aby mohl dovnitř. Jmenovala se Ala.

„Lenfri, chyběl jsi nám…“ zapředla s úsměvem sedící děvčata.

‚To mně sem jednou pozvali…‘ vzpomněl si a jeho očím se na chvíli vybavil onen podivný večer, kdy jej jistý jižanský podivín jménem Arton pozval právě do tohoto podniku. Chtěl po něm jednu službu… A platil v naturáliích. Lenfri tehdy neodmítl.

„Možná jindy,“ usmál se a letmo si v hlavě spočítal, kolik lidí by musel zabít, aby mohl opět strávit večer v této společnosti. Vyšlo mu trojmístné číslo.

Ala si odkašlala: „Má tu práci,“ utrousila významně.

„To jako Tebe?“ usmála se nejblíže sedící plavovláska kysele.

„To se ani nerozdělíš?“ prohlásila vyčítavě brunetka sedící na polštářku v rohu.

„Omluvte mě dámy…“ zadrmolil chvatně zabiják a vypařil se z pokoje. Sám. Neměl náladu na bezpředmětné hovory, když si z žádné z nich nemohl dovolit ani jediný prst.

Nalis seděl na klíně o pár let staršího chlapce a nechal se náruživě hladit. Užíval si takovou pozornost. Však na to měl přece postavení.

„Zavolej mi sklepníka…“ utrousil lenivě. Hoch pod ním se neklidně zavrtěl.

„Snad nebudeš zase pít…“

„Můžu a budu, a vůbec…“ utrhl se na něj Nalis nasupeně a vstal, „jdi si po svých, když se Ti to nelíbí.“

Manýry předčil mnohou ženu.

„Ne, prosím, neodháněj mě…“ prosil hoch a připlazil se k jmenovanému výběrčímu daní po kolenou.

„Dobře, ale nebudeš mě hlídat ani komandovat!“ ohradil se fracek.

Přišel sklepník, postarší, hrbatý muž, zaměstnaný zde snad proto, že by byl jinde nesehnal místo.

„Přejete si… Ach, omlouvám se, přijdu později…“

„V pořádku!“ křikl na něj Nalis, „chceme dobré víno,“ dodal a významně pohlédl na hocha, „co doporučuješ k dobrému bílému sýru?“ a znovu významně pohlédl na klečícího.

Sklepník se zakoktal: „Bí-bílou Nefferskou růži, z dálného východu, pane?“

„Budiž,“ odvětil mladý výběrčí laxně, „tu jsem ještě neměl… Dnes,“ a křivě se usmál.

Sklepník odešel.

„Smím zůstat?“ optal se hoch, stále ještě se neodvažující vstát z kleku.

„Zůstaň,“ zachechtal se Nalis, „zůstaň přesně tak, jak jsi!“ a rozvázal si šňůrku u krátkých kalhot.

„Čeká Tě práce, drahý,“ dodal pohrdavě.

Lenfri věděl přesně, kde se Nalis zdržuje, znal přesnou komnatu, kam byl uveden. Akorát, když se k tomu místu blížil, otevřely se dveře. Chvatně se schoval za sloup.

‚Sakra,‘ pomyslel si, ‚teď odejde a co pak?‘

Naštěstí ven vyšel jen pomenší hrbáč.

‚Sklepník,‘ vzpomněl si zabiják, na svoji poslední návštěvu zde. Jde právě vhod.

Počkal si v úkrytu, než se k němu správce sklepa přiblížil, pak jej rychlou ranou do zátylku omráčil. Ukryl bezvládné tělo do výklenku za malou sošku bohyně lásky a plodnosti, jejíž jméno si nevybavoval, a sebral klíče od sklepa. Takto vybaven vyrazil dolů. Aby splynul s rolí, začal lehce kulhat a nahrbil se. Věděl, že nikdo z přítomných stejně hrbáče nevnímá. A měl pravdu.

Nalis již opět seděl na poduškách a na klíně si hýčkal mladíka. Ozvalo se zaklepání.

„Otevři!“ nařídil svému milenci.

Chlapec neochotně vstal, jako ve snách převzal od hrbatého muže víno a zase se uvelebil zpátky. Bohatý fracek si nechal nalít, nejprve víno očichal, pak prohlédl jiskru a zakabonil se.

„Zatracený starý pitomec,“ utrousil, „přinesl mi Hvězdu Úsvitu. Dobré bílé… Ale ne to, co jsem chtěl!“

Chvíli se rozčileně díval kolem sebe, pak pokrčil rameny. „Stejně přijde k duhu.“

„Mohu také?“ odvážil se hoch.

„Ne! Napřed si jej musíš zasloužit,“ odvětil fracek, neb jej bavilo týrat staršího chlapce svou dominancí. „Tak na zdraví!“ prohlásil bujaře a napil se, pak znovu, a, snad aby svého milence ještě víc potrápil, dopil celou sklenku.

Náhle jej přemohla slabost. Skácel se k zemi a přestal dýchat. Napořád. Víno obsahovalo velmi silný jed.

Devatenáctiletý hoch se ještě dlouho zděšeně díval na mrtvolu mladého tyrana, než našel sílu opustit místnost a vyhledat majitele nevěstince. Dnes jej před smrtí zachránilo jen štěstí. Ten čas však stačil, aby Lenfri nepozorovaně vyklouzl ven z budovy a za pomoci Aly se dostal z dosahu i podezření místního personálu.

Zpráva o smrti výběrčího daní se rychle roznesla po celém městě. Akker zešílel. Nikde se nemluvilo o ničem jiném a všichni, bez výjimky si lámali hlavu, kdo za tím útokem stojí. Nalis byl neoblíbený, ale vražda? A navíc, byl pod stálou ochranou svých bodyguardů, až na vzácné okamžiky v nevěstincích. Ty byly až do nynějška považovány za bezpečné, hlavně díky velkému množství pohybujících se osob. To, že se někdo dokázal proplížit, ba co víc, otrávit mladého pána, byla katastrofa a nehorázná troufalost. Kdo by byl tak mocný, aby pohněval pána z Rissy? A co hůř, kdo by chtěl proti sobě poštvat celý Řád?

Adelius čekal na Zelném trhu jako vždy. Tentokrát odpoledne. Dnes se tam Lenfrimu obzvláště nechtělo. Byla to přeci dokonalá past. Přesto však přišel.

„Buď zdráv Stíne,“ prohlásil Kerak se svým obvyklým úsměvem. „Splnil jsi, co jsem žádal, nyní, doporučuji, by ses měl skrýt, kamkoli, kde budeš v bezpečí, na nějaký čas zmizet z povědomí… Chápeš?“

„Chápu.“

„Zde je Tvá odměna.“

Měšec byl nyní naditý, Lenfri očekával tak půl druhé stovky zlatých.

„Nějakou dobu se neuvidíme,“ objasnil Kerak, „dej na sebe pozor.“

Bylo znát, že má kupec strach i o vlastní hlavu. Začaly čistky, všude. Kontroly, všude. A byli tu také udavači, všude.

„Dám, spolehni se“ ujistil jej Lenfri polohlasně a pod kápí se krutě usmál.

„Inu, sbohem, nebo jak se to vlastně správně říká,“ odvětil Adelius a chystal se k odchodu.

„A, Stíne?“ otočil se ještě.

„Ano?“

„Dobrá práce. Opravdu, moc dobrá.“ S těmi slovy zmizel v davu.

Lenfriho první cesta vedla do Lechtačky, k Bezelstnému Trollovi. Doufal, že tam najde bezpečné útočiště. To se ale přepočítal. Hostinec byl zavřený. Od okolo postávajících veřejných pracovnic se dozvěděl, že byla v důsledku několika anonymních udání provedena šťára v celé ulici, majitelé místních podniků byli uvězněni kvůli výslechu a činnost jejich domů byla dočasně pozastavena. To byla čára přes rozpočet. Rogger byl v base, čili jediným bezpečným místem byly nyní slumy a dychtivá náruč Lisy.

„Život bere, život dává,“ zafilosofoval si zabiják odevzdaně.

Ve skrytu duše se ale do hostince „U Šílené Betsy“ těšil. Za peníze, které za Nalise dostal, si tam mohl žít jako král i celý měsíc, a navíc, s vášnivou ženou po boku… Co více si mohl přát?

V komnatě velmistra Řádu bylo ticho jak v hrobě. Arno zamyšleně seděl a civěl přitom nepřítomně do ohně v malém krbu. Ochlazovalo se. Před ním klečeli jeho dva nejbližší muži, maršálové řádu. Velitel úderných oddílů a vrchní inkvizitor Auverny a první maršál, správce řádového hradu a druhý vrchní velitel řádového vojska pán z Lassag, který před nedávnem přišel o syna Karla. Za jejich zády stál donátor Řádu, Henrik z Rissy, muž, který se mohl stát strážcem řádového pokladu, kdyby o to měl zájem. Dnes však přišel se stížností.

„Udělej s tím něco, velmistře! Žádám osobní intervenci ve věci Stína…“ prohlásil po zdlouhavém mlčenlivém úvodu konečně svůj požadavek.

„Nechte nás,“ prohlásil Arno ke svým maršálům.

Oba s úklonou povstali a zmizeli za dveřmi.

„O Stína se postaráme, až zjistíme, kdo to je. A navíc, nevíme, zda to byl on, kdo může za smrt Tvého syna…“

„Jak to, že nevíme?! Můj syn zemřel na otravu. Před pár dny byl Stínem zavražděn ten idiot Kristoff, také jej otrávil…“

Velmistr se vymrštil ze židle a vztyčil se nad Henrikem v celé své výšce, narovnaný jako svíčka.

„Kristoffa nezabil Stín,“ pronesl upjatě, než si uvědomil, že to je přeci jen tajemství.

„Jak to víš?“ utrhl se na něj zoufalý otec. Byl jediný, kdo měl právo oslovovat velmistra přímo a bez zbytečných zdvořilostí.

„Za Kristoffa, který nám byl dlouho osinou v zadku, může jeden z našich zabijáků.“

„Norr?“ ušklíbl se nepokrytě Henrik.

„Ne, tentokrát ne,“ usmál se něžně velmistr. Jeho oči se ale nesmály.

Pán z Rissy se zhroutil na křeslo, snad pod tíhou neštěstí, jež jej potkalo. „Prosím, udělej s tím něco, Stín je nezastavitelný… A vzal mi jediného syna!“

Arno si pohladil svoji špičatou bradku. „Vypátráme, kdo je tím zabijákem a zaručuji se Ti za spravedlnost, která na něm bude vykonána!“

Henrik se viditelně uklidnil a pomalu povstal. „Děkuji,“ prohlásil prostě a chvatně opustil místnost.

Arno si povzdychl. Bůh má nevyzpytatelnou vůli… Opět seděla v okně, tiše jako kočka, vyčkávala.

„Norr, dones mi Stína,“ pronesl zřetelně.

„Jak si přeješ.“

Večerní slumy měly také své osobité kouzlo. V okolí malých ohníčků se povalovali pobudové a příležitostní hrdlořezové. Děvky seděly po okolních sudech a bednách, dávaje na odiv svou pochybnou krásu i ve světle nemnohých loučí. Vzduch byl prosycen sladkým kouřem páleného dříví a vůní rozlitého alkoholu, zápachem koželužen a vychládajících zbytků z místních kuchyní, stejně jako směsicí neidentifikovatelného pachu, typického pro lidské příbytky. Střídavě vycházející měsíc dokresloval ponurou atmosféru děsivou stínohrou.

Lenfri odpočíval „U Šílené Betsy“. Od smrti Nalise uběhlo již téměř sedm dní. Dní, které zabiják strávil tím nejlepším způsobem. Ovšem, mohl za to být vděčen hlavně Lisy. Dnes, pohodlně usazen za dlouhým stolem, v ruce tuplák s kvalitním pivem, ne Černým Chmelem, ale vybranější odrůdou jménem Šerák, slangově též Pašerák, snad kvůli nejběžnějšímu způsobu, jakým se do Akkeru dostával. Vzpomínal na to, jak jej přivítala.

Z Lechtačky šel toho dne velkou oklikou, smrákalo se a on nechtěl být příliš na očích. Navíc, kdoví, kdo si jej mohl všimnout na Zelném trhu, když debatoval s Adeliem… Když konečně došel do nejhorší a zároveň nejsmutnější čtvrti Akkeru, byla již temná noc.

Pomalu otevřel dveře do hostince. Zalilo jej tlumené světlo z mnoha pochodní a kahanů a stěnách. Krčma byl prázdná až na jednu čekající osobu v koutě u stolu. Hned jak vešel, rozběhla se k němu.

„Lenfri!“

„Lisy…“ oplatil jí pozdrav s úsměvem. Její obličej viditelně změkl. Málokdy ji oslovoval jménem. „… proč je tu tak vylidněno?“ optal se, hned jak mu to dovolila.

Rozhodila rukama. „Lidé se bojí,“ prohlásila smutně, „mají strach ze Stína, po tom jak zemřel ten rozmazlenej idiot…“

„Nalis,“ potvrdil Lenfri.

„…jo, ten… ale to není nejhorší, Řád rozjel další inkviziční tribunály, zatýkání, výslechy… Asi pro ně bylo to štěně významné!“

‚Kurva,‘ pomyslel si zabiják trpce, ‚to nebylo v plánu, zaplést se s Řádem‘ „Asi,“ odpověděl, na venek klidně.

„Ještě, že nejsi Stín,“ prohlásila se smíchem, „to bys měl teď zatracenej problém.“

Zdvořile se zasmál s ní, ačkoli přesně věděl, v jaké kaši se právě ocitl.

Po týdnu jeho strach poněkud polevil. Ani jednou se v hostinci neukázala jakákoli zákonná moc, aby jej odvedla k výslechu. Všude byl až nebeský klid.

Přišla k němu. „Dáš si ještě jeden?“

Vytrhla jej ze vzpomínání na nedávnou minulost. Šibalsky se usmál a mrkl na ni. „Tebe,“ řekl prostě.

„Ale Lenfri…“ zdráhala se, „… mám práci…“ pak se rozhlédla po prázdné hospodě a vyprskla smíchy.

„Vlastně ne,“ připustila, „tak pojď…“

Akker byl toho večera až příkladně tichý. Uličky zely prázdnotou a ani měsíc nebyl vidět, neb jej halily mraky. Nodrig seděla na střeše a přemýšlela. Vítr si pohrával s jejími vlasy. Bylo jí to jedno. V pátrání po Stínovi už nemusela pokračovat. V guvernérových kobkách narazila na vynikající zdroj, byl jím jistý Rogger, obviněný z pašeráctví a odsouzený na dva roky v base. Ovšem předchozí výslech a mučení jej zlomily… Nyní, když za ním přišla a přinesla mu pálenku, nevzdoroval, ba naopak, rozpovídal se o polízanici se Stínem. Jeho loajalita vůči zabijákovi končila u pletek s Řádem. Nechtěl přeci skončit na hranici…

„Jo, znám ho!“ prohlásil na úvod.

„Jak vypadá?“ vyzvídala asasínka.

„Středně vysokej… Takovej šlachovitej. Na hlavě delší vlasy, asi jako Vy…“

„Barva?“

„Eh, patálie, s tím nepomůžu, slečno… Jsem barvoslepej.“

‚Zatracená práce,‘ zaklela v duchu. „A jméno?“

Rogger sváděl vnitřní boj. Když jí poví jméno, pak Lenfriho nadobro zradí, ačkoli mu sliboval, že to neudělá. ‚Čert Tě vem, zabijáku, co Tě napadlo plést se do věcí Řádu!‘ vyhuboval mu v duchu. Nadechl se. Pak si vzpomněl na mrtvolu na podlaze Lenfriho pokoje a rozhodování skončilo.

Asasínka, vybavená novými informacemi, během následujících několika dní prošmejdila město, ptala se na Stína, procházela hospody, bordely, strážnice… Pátrala usilovně a přinášelo to své ovoce. Nakonec cíl lokalizovala a teď seděla na střeše jedné hospody, čekajíce na něj.

„Jen pojď, Stíne…“ utrousila pro sebe a sevřela pevněji rukojeť dlouhého nože, „již brzy zjistíme, co v Tobě je…!“ Stín se pohnul.

„Hezky ke mně…“ zapředla asasínka a skočila ze střechy.

Dopadla dva metry za svůj cíl, skokem byla u něho a rychlým pohybem mu přeťala šlachy pod koleny. Ranou pěstí pak raněnému vykloubila pravý loket, až to zapraskalo. Strhla mu opasek s nožem a kopancem jej poslala k zemi.

„Škoda… velká škoda, Stíne, že Tě pán chtěl živého…“ zašeptala ledově.

Lenfri se probudil v temné místnosti, rozbolavělý a rozlámaný. Ze včerejška si mnoho nepamatoval. Vypil příliš. Rukou instinktivně zkontroloval svůj opasek. Nebyl na svém místě. Málem vykřikl. Nemohl vstát. ‚Co se proboha stalo?‘ uvažoval v duchu. Hlava si ale odmítala vzpomenout. Bolest se stupňovala. Pak se otevřely dveře.

Norr seděla na okně Arnovy pracovny. Velmistr se právě bavil s Auvernym.

‚Jak já toho fanatika nenávidím…‘ syčela v duchu dívka, při pohledu na druhého maršála, ale nemohla s tím nic udělat.

„Auverny! Nech opět zaplát hranice. Lidé se začali opět bouřit, potlač je všemi možnými způsoby. Bůh Tě sleduje, Auverny, pamatuj si to!“

Maršál poklekl a zapředl blaženě, jako by mu právě velmistr prokázal laskavost. „Tak se stane, pane,“ pronesl a sklonil hlavu.

„Vstaň!“

Richard Auverny se napřímil. „Pane, mohu-li?“

„Poslouchám.“

„Místo mrtvého Kristoffa zaujal jistý Al-Ar, zvaný Arton, majitel „Krásné zahrady“…“

„A?“

„Pochybuji o jeho kvalifikaci… Není to žádný strážce pořádku, ani voják…“

„Zatím nám nepřekáží.“

„I tak, pane,“ odvážil se Auverny. „Neměli bychom s ním něco udělat?“

Arno naklonil hlavu na stranu. „Malá ryba,“ odvětil přesvědčeně, „časem dojde i na něj,“ otočil se ke stolu a sebral z něj pár svitků. „Tvé rozkazy, maršále,“ oznámil, „a nyní můžeš jít!“ Richard se poklonil a opustil pracovnu.

„Rozkazy splněny?“ otočil se Arno k oknu, neb dobře věděl, že tam je. Také věděl, že se ptá zbytečně.

„Ovšem,“ odvětila klidně.

„Mám pro Tebe lehce složitější práci…“ začal velmistr uvážlivě.

‚Co tím může myslet?‘ napadlo Norr.

„… na sever odtud leží kacířská země, která si říká tuším Demokracie… Uctívají tam jakési zvíře, na tom nesejde, ale místní vůdce si říká Velekněz a začíná mít nebezpečně velkou politickou moc. Umlč jej.“

„Jak si přeješ,“ prohlásila a vyskočila oknem.

Otevřenými dveřmi proniklo do malé místnosti světlo. A v nich stál archanděl. Nebo tak Lenfrimu aspoň připadala. Lisy. V tu chvíli si na vše vzpomněl. Včerejšek, alkohol, milování… Přehnali to se vším.

„Myslím, že by Ti nyní přišel vhod čaj,“ prohlásila s úsměvem dívka. Zabiják se posadil.

„Díky všem bohům, že nejsi sen,“ zašeptal. Odpověděl mu její zvonivý smích.

O dva dny později Auverny veřejně upálil falešného Stína. Byl to nějaký pobuda, na něhož měl Rogger už dávno spadeno. Přeci jen, nezradil přítele. Dva týdny nato jej pustili na svobodu, kvůli všeobecné amnestii vydané guvernérem u příležitosti popravy myšleného zabijáka. Vrátil se k „Bezelstnému Trollovi“ a tam pokračoval v předešlých činnostech. Lenfriho však již nikdy znovu nespatřil.

Řád posílil na mocenské i politické úrovni a po krátkém čase v Akkeru nahradil samotného guvernéra. Město žilo dále, možná i o to více. A mnohem více věcí se přesunulo do ilegality.

Lenfri odešel krátce po „vlastním“ procesu spolu s Lisy. Někam daleko, jak kdysi snila. Plánovali, že časem dojdou až do onoho severního království… Snad…

Prošli branou Osvícení a opustili Akker. Na dohled od městských hradeb se naposled otočili.

„Lenfri?“

„Hmm?“

„Představ si, že bys byl skutečně Stín,“ prohlásila rozpustile.

Pohlédl do jejích očí. Byly tak nevinné. „A co když jsem byl?“ pronesl zcela vážně.

„Ale ty hlupáčku,“ zasmála se, „tys byl vždycky jen Lenfri.“

Zabiják se pousmál, na oko. Nebyl vždy jen Lenfri… Ale, to byla minulost. A ta je již navždy pryč.

Tak asi začnu přidávat celou sérii, jestli bude zájem, přijdou další :) Nyní tedy již čistokrevné fantasy...