Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Rozsudek, pt.I

próza, 07.05.2019

Ve stínu sedící postava se na okamžik pohnula. Dávalo by to tušit, že je stále naživu, navzdory mnoha krvácejícím ranám po celém těle. Pokusil se pomalu vstát, ale jeho nohy jej již neposlouchaly. Klesl zpět. „Pane, čím jsem si zasloužil takové tresty…“ zadrmolil tiše.

„Tady Tě již nikdo neuslyší, chlapče,“ utrousil slepý poutník, jehož vlasy zářily do blednoucího světla jako maják.

„Chlapče…“ zachroptěl ležící a povzdychl si. ‚Jak dávno tomu jest…‘ dodal pro sebe a v myšlence zalétl někam daleko, předaleko.

V tichu se vzpínali koně a jejich vzdálené ržání přehlušilo okolní prázdnotu. Kde to byl? Jak se tam dostal? Černá vrána seděla na zdi přímo proti jeho očím. Byly jeho? Krátký let a vrána se odpoutala, ponechav jej osudu padajícího. Smyčka. Poslední vodní kapka, co se lepí na jazyk. A opět to ticho. Jen křičící kavky a mrtvá krajina.

Otevřel oči. Ochromila jej krátkodobá bolest. Halucinoval. Stařec se před ním skláněl. „Kdopak jsi?“ optal se. Téměř starostlivě, jako kdyby snad věděl.

„Nikdo,“ utrousil ležící, „a brzy jen hostina pro havrany a krkavce,“ dodal cynicky. Stařec se zasmál. Krákavě. A opět přišla ta temnota.

Šedé světy kolidovaly. Každý ze sedících mužů, v temném, traumatizujícím šepotu pokyvovalo hlavami, na nichž se skvěly koruny z listoví. Krátký pád. Opět řičící koně a výkřiky. Nebo se mu to jen zdálo? Sténající žena… Nebo jen hvízdání větru v uších? „Probuď se…“ Kdo to šeptá?

Otřásal se na kostrbaté cestě. ‚Žiju,‘ uvědomil si a palčivé vědomí jej přinutilo vybavit si všechny rány, které stržil. „To nemůže být pravda,“ slyšel vlastní hlas šeptat. Nebyl mu příliš podobný. Trhl sebou.

„Klidně lež,“ poradil mu klidný hlas.

„Kam?“ začal.

„Do bezpečí. Lež a odpočívej, potřebuješ nabýt ztracené síly.“

‚To je ten stařec,‘ uvědomil si raněný. „Ano, jsem to já a buď rád, že jsi to pořád ještě Ty…“ odvětil starý muž poklidně a ušklíbl se, „zavři oči,“ poručil. Svět se pohroužil do stínů.

Přicházelo ráno a rozbřesk na sebe vzal podobu chudobného poutníka zahaleného do šedavých cárů mlhy a načervenalého svitu pouliční lucerny. Byli na místě. ‚V cíli, ale v jakém?‘ blesklo mu hlavou. „Vstaň,“ prohlásil stařec úsečně.

Raněný se nadzdvihl a pohlédl mu do obličeje. Šedovlasý muž nebyl ani zdaleka slepý, jen tak vyhlížely jeho mléčně zakalené oči. Ty slepé byly, on se však nedíval jimi.

„Kdo jsi?“ optal se ležící. Stařec se ohavně usmál.

„Říkají mi Harran, ale nikdy jsem si na to oslovení nezvykl. Raději mám jméno dané matkou… Monver.“

„Ale kdo jsi?“ nedal se ležící.

„Kdo jsi Ty, že se tak ptáš?“ zadržel jej Monver.

„Záleží na tom? Můžeš něco udělat s tou pekelnou bolestí?“

„Mohu… Ale udělám to? Nikoli. Nedal jsi mi jediný důvod.“

Ležící se pokusil zvednout, ale bolest jej ochromila. „Prosím,“ zašeptal.

„Nikoli,“ zopakoval stařec, „jak se jmenuješ?“ Raněný však mezitím padl do mdlob.

Rosa padající z listu jitrocele. Všudypřítomné vlhko. V dáli houkající sova. Vyjící vlk. Běžící žena. Její nohy se propadají do temnoty pod ní. Chodidla jemně kloužou po ledové ploše, jíž není vidět. Žena vrávorá a padá. Padá s ní. Propast. Nekonečné mrazivé ticho a úder. Gong? Siréna? Lapen.

Probudil se zbrocený potem v malé chatrči. Ležel na provizorním lůžku vystlaném slámou a pokrytém vrstvou listoví. U lůžka stál Monver a nějaká dívka. Dívka oděná do šedého hábitu kněžky.

„Jak je na tom?“ ptal se právě stařec.

Dívka pokrčila rameny. „Byl na tom hůř,“ sykla úsečně, „přežije,“ objasnila, „ale cenu znáš, sám jsi to započal…“

Monver pokývl. „Potřebujeme ho,“ utrousil, znělo to spíše jako povzdech.

„Šílenci,“ neodpustila si dívka.

„Je vzhůru,“ dodala, aniž by se podívala směrem k lůžku.

Monver se k němu vrhl. „Jak se jmenuješ?“ vyhrkl.

„Harrane!“ utrhla se naň ostře dívka.

Otočil se k ní s pološíleným výrazem.„Co je?“ vyštěkl.

„Pořád je to můj pacient. Přitáhl jsi jej sem, ale tím to pro Tebe pro teď končí. Nehodlám dopustit, aby se zase odporoučel do nicoty!“ odvětila klidně a zaujala bojový postoj. „Vypadni!“ dodala suše, „až bude čas, dám pro Tebe poslat.“

Monver zamrkal a kupodivu ustoupil její autoritě. „Jak si přeješ, Lucien, jen nám na něj dej pozor…“

„To se spolehni.“

Najedl se. Cosi dušeného se zelnými listy. Posilněný vstal. Kněžka mu věnovala jednu z kazajek, které visely vedle okna a obnošené kalhoty. „V tom co jsi měl na sobě, bys nanejvýš prochladl. Bylo to na cáry,“ sdělila mu krátce, „a nahého Tě tu chodit nenechám.“

„Děkuji,“ zasípal.

Ušklíbla se. „Dědek Tě dobře porychtoval,“ pronesla s neskrytým opovržením.

„Ne-e, to ne on, to…“ zamotala se mu hlava. Cítil, jak padá, a jak se jeho tělu a gravitaci postavila její jemná náruč.

„Kdo?“ optala se.

„Oni…“ vydechl a opět začal blouznit.

Pár modrých stínů a mezi nimi ona dívka. Lucien. Před ní klečící Monver. „Paní, přijmi tento dar naší oddanosti,“ šeptal.

Křehká dívka jakoby vyrostla. „Myslíš, že můžeš kdykoli přijít a něco ode mě žádat?“ zavyla táhle. Monver se zhroutil.

Opět zaržalo stádo koní. Klepání kopyt. Blížili se. Chtěl utéct, ale nemohl. Stěna mrtvých těl a šero co se přibližuje. Obrovská doutnající hromada hlav. Škvířící se kůže a vůně pečeného masa. Lidského. Vrzající postel. Nechtěl si domýšlet, co se děje na ní. Po předešlém výjevu jej přemohl hnus.

A opět ta křišťálová plocha, ledová planina. Černé jezero plné síry a aksamitová voda, z níž vycházejí žlutavé obláčky výparů. Konec cesty. Smrt? Nekonečno? Pád do štíhlého koridoru, jehliček diamantu.

Následující ráno bylo pošmourné a nevlídné, pršelo.

Lucien se vrátila až k poledni. „Je Ti lépe?“ optala se. Vyznělo by to starostlivě, kdyby onu otázku nepoložila zcela chladně a suše.

„Lépe,“ zašeptal a neodvažoval se říci nic víc.

„Víš, kdo je Harran?“ navázala. Stopa starosti? Těžko.

„Ne,“ připustil.

„A kdo jsi Ty?“

„Jmenuji se Theodor. Tedy, jmenoval jsem se… Nevím, co jsem nyní…“

„Pociťuješ to?“ Nyní byl již zájem evidentní.

„Co se mi stalo?“

Neodpověděla.

„Kde to jsem?“

Mlčela.

„Lucien!“ Otočila k němu pohled. Ty chladné temně modré oči. Temnější než čisté hlubiny oceánu. Zúžily se a on se v nich utopil.

Nedaleko řičel kůň. Letící drát mu uřízl hlavu. Omylem. Mířil na jezdce. Na muže v košili a krátkém kabátci s erbem. Muže, který snad byl kurýrem královských poštovních služeb. Obyčejné přepadení? Léčka? Jezdec neměl přežít. Nikdy neměl donést zprávu nejvyšší důležitosti. Tetička smrt kráčela polem velice pomalu. Neměla kam spěchat. Jezdec umíral. Krvácel. Poslední teplo dne mu bylo odebráno a jediný strom mu posloužil jako úkryt. Je konec!

„Pane, čím jsem si zasloužil takové tresty?“

Bláhové vyznání víry umírajícího masa. Lidská bláznivost. Marná snaha. Hromada ničeho obracející se o pomoc a prosbu k hluchému nekonečnu.

Lucieniny oči zamrkaly a objevila se v nich… slza. „Mrzí mě to,“ utrousila téměř neslyšně.

Theodor se vynořil do světla a teplo krbu mu vlilo do těla nové teplo. „Co Tě mrzí,“ optal se. Lucien zavrtěla hlavou. Neodpověděla.

Několik bezesných nocí uběhlo a Theodor se pomalu vzchopil. Nechápal, proč se na něj Lucien dívá tak smutnýma očima. Nevěděl, co se právě míhá v její mysli. Neviděl se.

„Teo, pojď sem,“ slyšel, jak naň volá.

„Lucien, cos mi…“ zmlkl.

Před chalupou stál Monver. „Je čas,“ prohlásil.

„Je čas,“ zopakovala po něm smutně kněžka.

„Pojď Theodore,“ zavelel stařec. ‚Já nechci,‘ uvědomil si Theodor palčivě, ‚nechci odsud…‘ Zachytil její pohled.

„Jdi, tady už nemáš co dělat,“ pronesla a pokývla k cestě, „čas být tím, čím Tě chtěli…“

„Lucien!“ zavrčel Monver.

„Nechápu Tě Harrane,“ sykla.

„Myslíš, že jsme to spískali my?“ zavrtěl hlavou, „mysli si co libo… Jdeme Theodore, hned!“ Vůle těla zeslábla a Teo se pomalu došoural po bok starce.

„Na viděnou, Teo…“ špitla kněžka.

„Dost sentimentu. Neříkej, že Ti přirostl k srdci…“ Monver popadl Theodora za kabátec a byli pryč. Propadli se do temného koridoru jiskřivého ledu.

„Korunovaná hlava je hlava skopová, do mokrého sena ptáček se neschová, ropucha černá co na trůnu sedí, nevidí, jak se jí navzájem dětičky jedí…“

Divná melodie. Divná slova. Co a proč to zpívám? Netušil. Jeho hlava odmítala jakkoli uvěřit, že se to skutečně děje. Pokusil se ve víru myšlenek otevřít oči. Šedé prázdno jej udeřilo jako rána obuchem.

Omdlel? Zemřel? „Nikoli,“ prohlásil tiše Monver.

Koridor zmizel a jejich očím se naskytl zcela jiný pohled. Listoví okolo prořídlo a oni se ocitli na tmavém vřesovišti. Noc se přikrádala a nesla sebou chlad a zapomnění.

„Kdo k čertu jsi?“ vyhrkl Theodor a rozhlédl se kolem sebe. Mléčně bílé oči se na něj upřely.

„Monver,“ vyslovil pomalu stařec, „Očišťovatelský mistr…“

„Co to…?“

„Však uvidíš. A poznáš to sám na vlastní kůži, jestli Tě Lucien sflikovala dobře.“

Neptal se, věděl, že to stejně nemá smysl. Stařec se dobelhal k osamělému pařezu a usedl na něj. „Dobře se dívej a uč se.“ Tvrdá ruka mu sevřela krk a on se ocitl uprostřed víru.

Voda chladila. Voda? Jen zdání vodní páry na konečkách prstů. Tetelící se vzduch, a přesto, byla zima. Náznak slunečního svitu bliká nad krajinou pohřbenou v ocelovém sevření mrtvého oblaku popela. Švitořící pták. Nebo jen poslední předsmrtný sten labutě bez partnera.

Otevřel oči. Žlutý přísvit. Odkud? Jsem to já? Zamyslel se. Okolí se rozjasňuje. „Začínáš se do toho dostávat, jen houšť!“ Monverův hlas, jakoby z dáli, ačkoli přece… Stařec stojí přímo u jeho ucha. Šeptá?

„Nikoli.“ Najednou zbylo jen modré nebe.

Theodor otevřel oči a překvapeně zamrkal. „Nebylo to špatné, skutečně, nebylo,“ podotkl Monver a jeho skelné oči se dívaly zcela opačným směrem. „Ale… co… to…“ vypravil ze sebe Teo. „… bylo?“ dokončil stařec a ušklíbl se, „novinka pro Tebe, překvapení pro mě a už vůbec ne špatný výkon. Budeš dobrý, až se pocvičíš…“

„Ale v čem?“ vykřikl muž rozčileně.

„Theodore, je to cesta, která má jen dva konce a ptaním se na zbytečné se dobereme spíš toho druhého…“

„Ale…“

„Nevytáhl jsem Tě z tamté cesty, aby ses na ni vrátil. Podruhé by nemusela být tak trpělivá…“

„Kdo? Lucien?“ vysypal ze sebe Theodor překotně, jak si vzpomněl na svůj sen. Byl-li to sen…

„Ne,“ utnul jej rázně stařec a pomalu se rozhlédl, „odpočiň si, musíš nabrat sílu.“ Vzpíral se, ale něco ho opět přimělo padnout do temného, spánku podobného, stavu.

Dlouho cestovali. Stařec a Theodor. Týden? Dva? Měsíc? Ztratil představu. „Máš něco k jídlu?“ zajímal se jednoho odpoledne.

Monver se rozesmál, krákavě. „Ne,“ odvětil.

„Jak dlouho nebudeme jíst?“ odvážil se Teo, „máme snad nějaký půst nebo…“

„Máš potřebu jíst?“ optal se stařec.

To jej rozhodilo. „Neměl bych?“

„Ptám se na Tvůj pocit,“ navázal Monver a vypadal jako sup čekající na kořist.

„Nemám,“ pronesl pomalu muž a jeho hlava se zdráhala uvěřit tomu, co právě řekl. Musí přece jíst… ‚Není možnost, abych přežil… Abych žil, když nebudu jíst.‘

„A o tom to přesně je,“ upřesnil Monver a opět se usadil. Přechodnou stoličkou se stal plochý kámen, „žádné další otázky,“ upozornil, když se Theodor nadechl, „jdi!“

Za tu dobu by si byl býval i zvykl, ale… Něco ve starcově hlase bylo tak neodvolatelné a nezpochybnitelné, že vždy vyplnil, co řekl. Nebo ne? Musel? Opět se mu před očima objevila ona mlha a on se nekontrolovatelně roztočil. Ne tak bláznivě jako předtím, ale stále příliš rychle, než aby to dokázal zpracovat.

„Už začínáš chápat?“

Tichý hlas. Lucien? V dáli šuměl vodopád. Nebo déšť? U země se tetelí mrtvá těla brouků a hmyzu. Z nebe padají ptáci. Oblaka černají. Bouře? Šok. Kočka letící vzduchem. Statek. A nic víc, jen poslední pomazání od pastora na dlouhé cestě s dopisem…

Dopis! Oči se neotvírají. Sen není u konce. Noční můra? Pravda? Realita? Život po životě nebo smrt bez umírání, to je jisté.

Otřesné. Žena. Bledá. Má zlaté vlasy a zelené oči. Kývá na něho.

„Královno…“

Kontury se rozjasnily a celý prostor provoněla hořící pryskyřice. Byl v nitru hostince. „Dobrá práce, až na ten konec…“ Monver a jeho ostrý a štiplavý podtón v hlase. „Děkuji,“ utrousil Theodor ironicky. Stařec se pousmál a objednal dvě piva. Obě vypil sám.

Před hostincem bylo rušno. Lidé se shlukli, aby zhlédli popravu. Upálení.

„Ať žije král,“ hulákal kdosi v davu.

„Smrt čarodějnici!“

„Ať shoří za své hříchy!“

Ke kůlu přivázaná holčina se zachvěla a její zelené oči ulpěly na Theodorovi. Opodál stojící kněz se pokřižoval a jeho ruka zašmátrala ve starém vybledlém svazku písma Svatého. „Pane, přijmi toto smrtelné tělo a dej mu sílu najít cestu do Tvého království, je-li čisté a hříchu prosté. Nech jej trpět v očistci, hřešilo-li napravitelně a do neodvratného utrpení pekelného s ním je-li vinno hříchy přednesenými…“

Nemohl to číst. Improvizoval.

„Co uděláme?“ obrátil se Teo ke svému průvodci. Nikdo tam však nebyl. ‚Sakra,‘ utrousil pro sebe. Opět se očima vrátil k domnělé čarodějnici. Její pohled prosil… Cosi jej bodlo vprostřed čela.

„Zapalte hranici!“

Bloudil jako v horečce, ale přesto viděl zřetelně okolí. Všichni byli pokřivení, plní nenávisti a zloby.

„Upalte ji!“ Křičící žena s hlavou kočky. Na sobě má brokátové šaty, jsou plné jedu.

„Smrt ďáblově souložnici!“ Ječící muž a jeho ruce plné hnisu, v obličeji má prasečí rypák. ‚Kurevník, nemocný…‘

Šok. Někde zapálili louči.

Fyzická bolest. Hlava se mu točí. Její oči… Volají.

Prodral se davem až skoro ke kůlu. Do cesty se mu postavil holub s vypaseným břichem a tlustými nožkami. Kněz! „Stůj, nepřibližuj se! Ta žena je ztělesněné zlo…“

‚Jak to, že Ti nevěřím ani slovo… Chtěl jsi ji!‘ myšlenky křičící v hlavě. Děsivý pocit. Odkudsi mu v ruce přistálo dlouhé kopí. Stánek zbrojíře.

Monver?

„Kam si myslíš, že jdeš, zrůdo?“ Otočil se k tomu zjevu. Otrhaný pes s šedou srstí. Námezdní strážce.

„Nech mě projít a nic se Ti nestane!“ ‚Proč to říkám?‘ kompulzivní jednání. Smích trhana. Rozmáchl se kopím a bodl.

Přímo doprostřed jeho hrudi. ‚Proč?‘ Hlava nestíhá pohyby těla.

Kněz koktá a couvá. „Ne, ne, prosím…“

„Je to vrah!“ jekot pouliční drbny a její kočičí oči se lesknou falešnými slzami… ‚Proč to vidím… Jak?‘

Výjevy okolo se pomalu propadly do šedi a pak zmizely. Pocity zůstaly.

Kdosi iniciativní zapálil hranici. Dívka křičí.

„Musíme jít!“ za zády se mu objevil Monver. „Nebylo to moudré!“

Pokárání. Bez účinku.

Chytil jej za kabátec. Theodor se vytrhl. „Jdeme!“ poručil stařec.

‚Nemyslím si,‘ ozvala se rozhodná část Teovy hlavy. Opět ten divný mdlobný pocit. Theodor vzdoroval.

„Jdeme!“ zopakoval Monver.

‚Nikdy, nejdu bez ní!‘ Theodorova hlava se stabilizovala. Ohnal se kopím a trefil starce do hrudi. Zasažený se zapotácel a přepadl zády přes řezbářův stánek.

Lidé se hemží a křik sílí. Ta dívka! Skočil na nejbližší stůl a rozběhl se po řadě stánků. Kopí stále svíral v ruce. Ruka! Celá od krve.

Doběhl k ní. Plameny se jí sotva dotkly.

‚Chytni se mě!‘ Dívka naň vyvalila oči. Byla svázaná. Zapřel kopí za uzel a trhl. Rozťatý provaz zmizel v ohni a zasyčel, kterak pomalu vzplál.

‚Chytni se,‘ zopakovala jeho myšlenka. Nečekala a podala mu ruku. Odrazil se a skočil. „Nechte mě projít! Je nevinná!“

Slyšel sám sebe, jak křičí. Nechápal co a proč. Cosi jej chytlo pod krkem.

„Nikam nejdeš, chlapče!“ Hlas toho kněze. V boku cítil jeho dýku.

Zajížděla hlouběji. „Pusť ji…“ přikázal autoritativně obří holub.

„Nikdy!“ křikl Theodor a udeřil muže páně do obličeje loktem. Prudce se otočil a bodl. Kompulzivní jednání. Kněz padl k zemi, mrtvý. Dívka začala křičet. Celá od krve. Její zelené oči jsou plné strachu.

‚Nepustím Tě, zachráním Tě…‘

Křičela stále.

„Tak už dost!“ Známý hlas. Známý pocit. Převaha vůle. Svět se pohroužil do temnoty a zatočil se kolem několika os. Nepustil. Propadli se do země a letěli. Kolem zářila hvězdná obloha a tunel se zúžil. Tvrdý náraz.

Theodor cítil pochroumané žebro a ochromující bolest v boku. Dívka v jeho náruči sténala. Nad ním stál Monver s rozseknutým kabátcem a celý od krve. Krev byla i na podlaze.

Podlaze? Leželi v jakémsi domku. Majitel byl zřejmě dávno nezvěstný, budova chátrala a místo střechy se nad nimi otevíralo hvězdné nebe.

Teo se převrátil na bok a uvědomil si, s konečnou platností, jak málo chybělo, aby skutečně zemřel… Cítil se jako po ráně klackem. Někdo křičel…

Dívka? Jen ozvěna minulé události. Ležící dívčina tiše sténala a z vykloubeného ramene jí trčela kost.

Stařec stál, opřený o zeď a sledoval ten výjev jako tichý pozorovatel. Dvojice lidí, jako zázrakem přeživší pád z dvanácti stop přímo na udusanou hliněnou podlahu hlavami a krky napřed, ležící v tratolišti vlastní i cizí krve. Dívka otevřela oči, krátce se rozhlédla a s tichým zděšeným výkřikem upadla zpět do mdlob.

„Můžeš být na sebe skutečně hrdý…“ oznámil polohlasně Monver a na jeho rameni se usadil mohutný černý pták, „málem jsi ji zabil…“

„Ale oni ji chtěli upálit!“

„… do čehož Ty jsi neměl právo zasáhnout, ani kdybys k tomu byl povolán. Což nejsi!“

„Zemřela by…“

„Jako Ty!“ vyštěkl stařec, než se stihl ovládnout.

„Jsem… mrtvý?“ zalapal po dechu Theodor.

„Jsi a nejsi, jediné Ti mohu říct a to, že živý už zcela jistě nejsi. Rozhodně ne celý…“

„Jak to?“

„…kdybys byl jako živý stržil rány, jaké jsi stržil dnes, byl bys dozajista po smrti…“ nenechal se přerušit stařec, „na to přijdeš později, ale napřed se musíš naučit pokoře…“ A opět ta tvrdá rána po hlavě a otupující bolest v zátylku.

Náměstí hoří. Lidé utíkají do bezpečí, ale žádné tu není. Smějící se přízrak rozsévá chaos a smrt. Jsem to já? Rudé nebe a na něm chladné hvězdy, jako malá purpurová světélka…

Vstříc krutému osudu letící vlaštovka. Okamžik a nebohý ptáček padá na zem, zasažen poryvem ohnivého pekla. Oheň? Jedovatá smršť lidské zášti? Vzpoura proti přirozenému řádu. Kobra, která požírá králíka. Zaživa. Ohnivé kopí končí pěti prsty, trhá maso a láme kosti. Dívka, kterou spatřil na hranici… Její oči leží vedle hlavy a prázdné důlky se dožadují vysvětlení.

Muž lomí rukama. Plačící Lucien a šmolkové obrazce v trávě, když zazněl poslední sten bouře a začalo se rozjasňovat. Oslepující světlo…

Theodorova víčka byla násilím roztažena od sebe. Stál nad ním Monver. „Nauč se ovládat, co se Ti plíží do hlavy…“

„Ale jak…?“

„…jinak Tě to zabije! Jsou věci, které nemají být objeveny, nikým!“

„Proč na mě křičíš?“ ohradil se Teo a pružně vstal. Příliš pružně. „Já jsem…?“

„Celý, nezraněný, zahojený? Ano, a můžeš za to být rád, spal jsi celou noc a celé dopoledne. A nezapomeň, neviděl jsi všechno, co jsi mohl… Jsi mi vděčný?“

Theodor zamrkal. „Žertuješ? Co jsem zač? Jak se to stalo?“

Stařec se ohavně ušklíbl: „Sám jsi to viděl, viděl jsi, jak pod Tebou padl kůň… Sám jsi to znovu prožil, všechno. To jsou Tvé odpovědi…“

„Nejsou!“ vykřikl rozčileně Teo a otřeseně se svezl po zdi zpět. Celé jeho tělo se nezastavitelně chvělo.

„Pamatuješ si na tu dívku?“ Monverova otázka se zakousla velice hluboko do jeho podvědomí.

„Kde je?“ Zmateně se rozhlédl.

„Zemřela…“ začal Monver. Theodor padl na kolena a začal rvát hlínu ze země. „…by,“ dokončil po chvíli čekání stařec a jeho skelné oči se upřely do dáli, „nebýt pomoci Lucien a mne.“

„Je v bezpečí?“ zajíkl se Teo.

„Ano, pro teď.“

„Děkuji…“ Ani nevěděl, proč to říká, vždyť ji ani neznal, možná…

„Cesta čeká,“ oznámil Monver a opět se spolu propadli do temnoty a kolem nich vířily šedavé spirály myšlenek.

Zelené oči. Znal je. Dívka měla světlé vlasy, ušpiněné, ožehnuté ohněm, ale… Zlaté. Pamatoval si je. Nyní neví, kam je zařadit. Propast mezi ním a onou vzpomínkou je příliš dlouhá. Rozběhl se a skočil. Příliš krátko. Padá. Propast jej opět objímá.

‚Chci pryč!‘ Jeho myšlenky křičí. Problesklo světlo.

„Výborně,“ uvítal jej Monver. Dokonce s úsměvem.

Dopadli vedle sebe na kamenitou stezku uprostřed smíšeného lesa. Theodor nyní ani nezavrávoral. Vymanil se ze snění brzo. ‚Nebo to nebylo snění?‘ Stále to nechápal.

„Dej tomu čas,“ prohlásil tiše stařec.

Byla to starost, co zaslechl v jeho hlase? Jemnost? Nebo snad náznak péče.

„…nefandi si tolik,“ odfrkl stařec pohrdavě.

‚Jako by odpovídal na mé myšlenky…‘ zarazil se v duchu Teo.

„Že Ti to došlo brzo,“ zavrčel Monver kousavě a protáhl si bolavé klouby zápěstí, „jen nechci, abys promrhal to, co se Ti snažím předat… Tím to hasne.“

‚To určitě,‘ prohlásil hlásek ve skrytu Teovy mysli. Stařec na to kupodivu nic neřekl.

Ves, velká jako malé město. Podivná až příliš. Teovi se nezamlouval již pouhý pohled na její střechy a malou věžičku kostela. Možná by se tu byl býval cítil jako doma, nebýt toho pocitu…

Pocit. Nebo jen projev slabé vůle, když se mu snažilo něco dostat do podvědomí jako dříve? Snad. Musel se nadechnout, ještě jednou se opatrně nadechnout, aby získal vůli.

Šedý mrak plul ulicemi, lidé se zastavovali a sledovali jej se zatajeným dechem. Jako kdyby patřil do jiného světa… Nebo snad skutečně ano? Teovy oči si dokázaly představit leccos, ale tento mrak byl nad jejich síly. Vše se otřásalo. ‚Letím,‘ uvědomil si, ‚jak je to pro vše na světě možné?‘ „Prober se,“ starcův hlas se probil k jeho vědomí.

Teo se probudil s trhnutím. Byl celý propocený. „Vítej zpět a nezapomeň, co jsi viděl… I když bych byl býval raději, kdybys toho byl ušetřen!“ odsekl tvrdě stařec.

Monver byl toho večera, kdy se zastavili ve vsi, velice neklidný a vypadalo to dokonce, kdyby se snad dal tím slovem nazvat, že je nervózní.

„Vítejte pánové, přicházíte právě včas…“

Hostinský. Monver jej zcela přehlédl, zrovna jako Teo, div že do něj oba nevrazili zároveň. Stařec se probral jako první.

„Co se tu děje?“ optal se zaobleného mužíčka. Měl krysí hlavu. Teo se při tom poznání málem otřásl. Ovládl se. Doufal.

„Vy nevíte?“ ušklíbl se krysák a ukázal na náměstí, „máme na plánu jednu maličkou kratochvíli…“ To už halas lidu získal na síle. „Pojďte, ať to nepropásnete…“ zahulákal hostinský a vyrazil ostrým pochodem uličkou k náměstí.

„Jdeme,“ zavelel Monver. Teo neprotestoval, kupodivu.

Černé nebe se zatáhlo a sotva vstoupili na náměstí, začalo pršet. „To jsou určitě čáry…“ zavrčel krysohlavec a jeho oči pátraly v davu.

„Přátelé, lide všeliký…!“ Na pódium vstoupil mohutný chlap s řemenem kolem hrudi. „Dnes, budete svědky božího soudu.“ Jeho hlas hřímal do temnoty a oči mu zběsile plály.

„Prý boží soud, hovadina…“ ušklíbl se Monver.

„Copak se Vám nelíbí, staříku?“ Voják, nějaká náboženská milice.

„Hm, řekněme, všechno?“ utrousil suše stařec a pozoroval, jak oficír brunátní.

„Boží soud je starobylá…“

„…tradice?“ přerušil jej Monver se smíchem, „nenech se mýlit hochu, je to jen demence nějakého inovátorského náboženství…“

Voják zařval a jeho oči vyhledaly hromotluka na prkenném piedestalu. Otočil hlavu a to byla jeho chyba. Starý očišťovatelský mistr reagoval zcela instinktivně. Prudce jej udeřil do zátylku, až se „boží ochránce“ zapotácel a klesl k zemi.

„Budeme mít společnost,“ obrátil se stařec k Teovi.

„Máme…“ utrousil Theodor skrze zaťaté zuby. Přímo k nim přibíhala malá jednotka.

Šest mužů, ve zbroji, každý svíral halberdu. „Bez šance,“ konstatoval Harran Monver a otočil se kolem své osy.

„My nebo oni?“ zavrčel Theodor a pokusil se zorientovat.

„My,“ odvětil suše stařec.

Muž oněměl. „Jak to myslíš?“ vyjel.

„Šest před námi, šest za námi, a kdyby ses slušně rozhlédl, viděl bys dalších osm okolo pódia… Nehledě na toho pořízka, co Tě za chvíli praští do hlavy…“

„Jak…?“ hlesl muž, v následující chvíli cítil chladný vánek a jeho pohled se roztříštil na tisíc malých světel.

Bloudil. Jeho pohledu se naskýtaly fantaskní ráje i nejhlubší pekla. „Jsem mrtvý?“ zabručel tiše. Nikdo mu neodpověděl. ‚Asi jsem,‘ zašeptal hlas rozumu v jeho hlavě, ‚ale Monver říkal…‘ Viděl starce, kterak stojí na řece života. Netopí se. Pluje. Výjev se změnil a on opět padal. Zachytila jej síť.

Modrá barva. Síť je ocelová, řeže jej na kusy.

„Koně! Přiveďte koně!“ Někdo křičí. V jeho mysli je vír a zmar. Černé temno plné zářivých krystalků opalizujícího kamene.

Modrá… Safír. Propadá se do modrých očí. „Lucien,“ zavřískl.

Ona, jako dravec nad ním, zatíná do něj drápy, přesto to nebolí, ne více než ocelová síť. Houká sova a svítá, Lucieniny oči se vytrácejí.

„Ne. Neodcházej! Nenechávej mě tady…“ Sténá.

„Ty jsi ale kus kreténa!“ Monverův hlas, náraz o zem, bolest v celém těle.

Teo dopadl tvrději než minule. Větší výška? Křupla nějaká kost. Žebro? „Předloktí,“ oznámil Monver a pomohl mu vstát, „ale je už v celku…“

‚To sis pospíšil, Lucien to posledně trvalo déle…‘ zavrčel muž v duchu. Bylo to až příliš troufalé.

„Přestaň na ni myslet!“ vyjel naň stařec. „Nemáš co u ní hledat, není nač se s ní těšit… Ona nikdy nebude Tvá!“

‚Lucien…‘ zazpíval hlásek v Teově hlavě. „A co ta druhá? Ta zelenoočka?“ zeptal se nahlas.

„Pfr,“ odfrkl stařec, „však se jí zeptej!“

Theodor se rozhlédl. Byli na pasece nedaleko Lucienina domu.

Zlatovlasá dívka se zelenýma očima seděla na zahrádce za domkem a pletla věneček z polního kvítí.

To už je podzim? Teo se při tom pomyšlení oklepal. Pamatoval si matně, kterak na jaře vyrážel s důležitou zprávou…

Ten pergamen! ‚Kde k čertu zůstal?‘ blesklo mu hlavou krátce. Dívka zvedla hlavu. V jejích očích spatřil strach, možná lítost.

Pomalu k ní přisedl. „Jak se Ti daří? Jsi v pořádku?“ optal se šeptem. Zbytečně, věděl, že Monver čte jeho myšlenky.

V obličeji jí cuklo. „V pořádku? Snad… Daří se mi… nech mne přemýšlet… Žiju…“ utrousila a pohodila hlavou.

„Žiješ díky němu,“ ušklíbl se cynicky Monver.

„Myslíš, že Ti budu vděčná? Nařkli mě z čarodějnictví, poslali na hranici… Pak jste objevili Vy,“ dívka protočila oči, „zabíjeli jste lidi, roznášeli smrt…“

„Zachránili jsme Tě…“ vydechl muž.

„To jí je jedno,“ odvětil stařec, aniž by na ni byl bral jakýkoli ohled.

„Zachránili…“ zopakovala.

„Tady jste, přátelé,“ oslovila je Lucien, která se, kdo ví jakým způsobem, zjevila přímo za jejich zády, znělo to chladně, vyčítavě. „Nic moudrého ani jízlivého, Harrane!“ otočila se chvatně na starce. Kupodivu, Monver neprotestoval a poslušně o pár kroků ustoupil.

„Co jsou zač?“ vyhrkla dívka se zelenýma očima a prohlížela si oba muže s neskrývanou nelibostí, „jsou cítit smrtí a něčím… Nepopsatelným.“

„To je magie…“ odvětila Lucien a zlehka usedla na trávu před nimi. „Jsou Očišťovatelé… Tedy, jeden z nich, druhý je na nejlepší cestě…“

„Tak dost!“ rozkřikl se náhle Theodor, až jej to samotného překvapilo.

Lucien jej zpražila pohledem. Ne, nebyla to ona křehká bytost, kterou viděl očima… Byla, děsivá, hluboká jako nejtemnější oceánské dno, divoká jako bouře…

„Omluv jej, paní, stále se učí,“ zašeptal Monver. Byla to snad bázeň?

Teova mysl se otřásala. „Proč?“ vybuchl, „na co se učím? Co ze mě bude? Samé otazníky a žádná odpověď… Nevím co se to se mnou děje, nevím, co se stalo. Pořád se na mne všichni díváte jako na vyvrhela, jako na vraha… Jako bych si to byl vybral…“

Kněžka se prudce narovnala a vstala. Z očí jí sršel hněv. „Jděte,“ utrousila přiškrceně.

Zelenooká se schoulila za jejími zády. Harranovy mléčně bílé oči se zahleděly do země.

„Jděte, hned!“ nařídila.

Zase byl Theodor vlečen za kabátec a opět zmizel ve víru času a prostoru. Zelenooká dívka i vysoká kněžka mu zmizely ze zorného pole.

Dívka tažená násilím do malého kumbálu, upírá naň zelené oči… Prasečí hlava se k ní sklání a se samolibým úsměvem hmatá po jejím panenském těle… Dveře se zavírají. Před nimi stojí obří holub a ukájí sám sebe tou představou…

‚Chci odsud,‘ myšlenky dotírají. Jeho? Její?

„Nikdo Tě neuslyší!“ křik. Mdloby a zatuchlina. Puch smrti.

„Čekám Tě,“ její klidný a rozhodný hlas.

‚Smrti?‘ šeptá jeho hlas, ale nevychází ani zvuk.

„Škoda, věčná škoda…“ opakuje ona, „počkám si, neobávej se…“

„Trpělivost…“ skelný záblesk a dva kouřové křišťály. Monverův hlas?

„Počkám…“ Hlas odeznívá. Šedá barva houstne, jako dým kolem ohniště. Pomalá táhlá agonie.

„Vzpomeň si!“ autoritativní tón.

Bolest v celém těle, prázdnota, nekonečné bloudění ztracené duše…

„Pane, čím jsem si zasloužil takové tresty…“

„Blázne, není tu žádný pán…“ Temnota jej pohlcuje. Zrcadlo. Vidí svoji tvář, nebo cizí? Není to k rozpoznání.

„Konec času je poslední místo kam se nyní chceš vydat…“ Prudký nádech a země pod nohama…

„Viděl jsi ji,“ prohlásil Monver tiše.

„Koho?“ Starcovy oči se na něj opřely a jejich šeď mu připomněla bolest a utrpení.

„Tu dívku,“ upřesnil mistr.

„Kdo to je?“ zajímal se Theodor.

„Nikdo… A nebýt Tebe jen potrava pro oheň.“ A stařec se krákavě zasmál.

„To jsem Ti řekl já…“ dovtípil se muž.

„Možná…“

Cynismus nebo spíš nihilismus?

„Možná jsi to byl Ty, možná něco co jsi byl Ty…“

Upřesnění.

„Bledá dívka modré krve, zelenooká, slámových vlasů, které hoří…“ zašeptal Teo zamyšleně.

„Kdo Ti to řekl?“ pozdvihl stařec obočí.

„Nikdo…“ připustil zmateně muž a zadíval se na nebe. „Možná ptáci,“ dodal s úšklebkem.

„Možná,“ dodal k jeho překvapení Monver a více již o tom nemluvili.

„Čeká nás práce,“ pronesl pomalu stařec, jakmile bylo ticho již dostatečně dlouhé.

„Jaká?“

„To zjistíš sám…“

Monotónní šum vody, který vnímal poslední hodinu, zesílil. Snil nebo bděl? Kolem se prostírala široká planina plná osamělých stromů a spálené trávy. Pásli se na ní koně. Jeho koně. Někdo to celé zničil, vzal a zahodil. Daleko, pryč od něho.

Uvažoval, zda to byla vzpomínka, nebo jen sen? Výmysl pomatené hlavy? Monverova intervence? Otřásl se a přitáhl si oděv těsněji k tělu. Bylo chladno.

„Nešij sebou, stejně to nebude lepší…“ zabručel stařec a nasál pach ve vzduchu.

S tím prohlášením si Theodor uvědomil, že nesní. Už ne.

„Poblíž hořelo…“ nadhodil a ukázal k severu. Potom se zarazil. Byla to ona vidina?

„Tak vstávej a podíváme se tomu na zoubek,“ odvětil Monver a postavil jej na nohy.

Prošli skupinou lip a narazili na spálený statek. Jediné co bylo k rozpoznání, byl velký komín trčící z nebohé stavby jako železný prst na červy rozežrané ruce. Bydlel tady cihlář. Lomoz nástrojů a řemeslné umění nahradilo ticho a prázdnota.

„Jdeme, tady stejně nemáme co dělat…“ prohlásil Monver, „nikomu už nepomůžeme,“ dodal a ukázal na skupinu očividně mrtvých lidí v rohu spáleného stavení. Museli ukrutně trpět, když je dusil kouř a blížil se k nim oheň.

Bez naděje na pomoc, bez šance na záchranu…

Theodor se probudil s bolestí hlavy. „Pozoruhodné, že,“ ušklíbl se Monver na přivítanou a zcela neochvějně se díval zcela opačným směrem.

„To byl… sen.“

„Skvělá dedukce,“ zněla odpověď, „nebo ne? Byl to sen a možná proto to byla realita… Cítil jsi to? Viděl jsi to?“

Teo se zarazil. „Viděl, cítil, věděl…“ odvětil opatrně.

„Byl jsi tam a nebyl jsi tam… Byla to Tvá vlastní vzpomínka z doby minulé, kam jsem se pokusil Tě vzít…“ oznámil Monver klidně, „vedl sis velmi dobře… až jsi mě skoro překvapil,“ dodal tišeji.

Stopa hrdosti? Jaký to mělo smysl?

„Dívat se dopředu má často svůj význam…“ pokračoval stařec a významně si poklepal na nos.

„Myslel jsi snad dozadu…“ nechápal muž.

„Dopředu… Minulost vidíš přímo před sebou, protože se již udála. To, že časem couváš, je známá věc a když si ji uvědomíš, k lecčemu Ti prospěje…“

Na to Theodor nedokázal říct nic, potřeboval to vstřebat.

Svítalo, podivně bledé sluneční paprsky se prodíraly skrze nízkou mlhu. Theodor stál na malém náspu nad silnicí.

„Tady?" optal se svého průvodce. Stařec se vynořil z křoví a slepýma očima se rozhlédl po okolí. Byla to hloupost, poslední zbytek minulosti, s níž se stále ještě nedokázal plně rozloučit.

„Myslíš?" optal se lehce kriticky.

„Myslím…“ Theodor se podrbal na hlavě a opět si prohlédl ono místo. Bylo tomu tak podobné… ‚Podobné!‘

„Vidíš, kolikrát jsi to už dneska říkal,“ pokáral jej Monver a kupodivu se usmál.

„Jdeme,“ utrousil muž a jeho výraz by komukoli prozradil jak moc je z toho nadšený.

„Udělejme to po mém… Našem,“ navrhl stařec.

„Jen jako poslední možnost,“ zněla odpověď.

„Monvere?“ otázka pročísla vzduch jako tichá vzpomínka na časy, kdy bylo jeho jméno jinačí. Harran sebou trhl.

‚Harran?‘

Kdo mu stál za zády? Byla to…

„Lucien, čekal jsem na Tebe.“ Starcův hlas, ale zdaleka ne tak krákavý a tvrdý.

Čekal… čekal jsem ji? Věděl jsem že bude za mými zády ona, nebo…

‚Já?‘

„Proč jsi přišel, je to tak dávno…“

„Přesto jsem nezapomněl.“

„Moje odpověď zní i tak ne…“

„Já vím,“ zašeptal se smutkem v hlase.

„Víš, že nemohu…“ obhájila se pomalu.

„Je ti zakázáno,“ dokončil za ní.

‚On?‘

Svět se roztočil a Harran padal vírem zelených obrazců a šedých cárů až do plné temnoty. Její plné černé rty jej zulíbaly a nepustily.

„Oči!“ S tím výkřikem se Theodor probral ze sna.

Stařec seděl vedle něj. Zachmuřený. „Co jsi viděl?“ optal se, v jeho tónu byla znát nevrlost.

„Já... viděl jsem Lucien,“ zabručel Teo v odpověď.

„Pořád na ní myslíš, co?“ Že by to byl náznak soucitu nebo snad pochopení?

‚Ne více než Ty...‘ uvědomil si. Že by si byl Monver protrpěl totéž a...

„Oči,“ zopakoval po něm starý Očišťovatel.

„Cože?“

„Moje oči,“ ušklíbl se stařec a ukázal si kamsi do obličeje hubeným kostnatým prstem, „byla to nehoda,“ dodal a bez dalšího slova vysvětlení se odmlčel.

‚Byl to jen výplod mé fantazie, nebo...‘

„Nic není jen fantazie, ne to co vidíš nyní, ne to co vídáš ve snech… Můžeš blouznit, ale to Ti jen překrucuje realitu, čas je stále s Tebou…“ Monverův hlas zněl pevně a rozhodně, musel o tom být velice přesvědčen.

„Rozumím…“ utrousil Theodor.

„Nerozumíš, a teď spi. Zítra budeme potřebovat víc než jen štěstí.“

‚Očividně,‘ zašeptal si v duchu muž, ale nahlas již neřekl nic.

Krákající kavky, voda ve vzduchu a okolo mlha. Jako kdyby znal to místo, odkudsi zdáli k němu doléhal zvuk vodopádu.

„Vodopád,“ vyhrkl, než dokázal zastavit ústa, aby nepředběhly mysl. „Říkáš vodopád?“ nadhodil stařec a jeho hlas dostal podivně zachmuřený podtón.

„Já… nevím proč jsem to řekl.“

„Ale myslím, že máš pravdu…“ pokračoval Monver a ukázal kamsi do dáli. Vydali se tím směrem, snad vedeni Monverem, snad Teovými halucinacemi.

„Co vidíš?“ dotíral stařec.

„Znám to tady,“ uvědomil si muž a jeho oči bloumaly v dálavách.

„Opatrně,“ varoval mistr a zastavil se, „pořádně se rozhlédni,“ dodal tiše a ukázal před sebe. Theodorova hlava se zatočila.

„Co se to děje? Kde to jsem?“ zabručel a zapotácel se.

„Vydrž!“

„Já… Co se to se mnou… Jak? Já jsem tady…“

„Zemřel,“ oznámil stařec tvrdě.

„Ale to není možné. Kůň! Drát… Shon… Ale kdo?“ Jeho oči se rozjasnily, výjev se vyčistil, jako kdyby se probudil z hrozného sna.

„Oni, Ti, kteří chtěli, aby to cos nesl, nedošlo do cíle…“ odvětil stařec.

‚Svitek…‘ mihlo se mužovou hlavou, ‚dopis… Komu ale. Jak to mělo dopadnout, kdyby se to…‘ „Neposralo,“ dokončil nahlas.

„Když myslíš?“ zabručel Monver. V dáli zaskřehotal krkavec.

Jsem kavka. Letím vysoko nad zemí. Jsem to já?

„Harrane!“

Kdo to volá? Nikoli na mě… Uvědomění.

„Harrane, zůstaň tady, nechoď…“

„Musím,“ prohlásil starcův hlas. Plný výčitek.

Vyčítal to jí nebo sobě?

„Jí!“ to křičí jeho hlas. Proč křičí?

„Můj pane, vezmi si mě, abych se mohla vydat do zásvětí, vezmi si moji duši… Jsem Tvá, nyní a navěky…“

Lucien? Proč to šeptá? Proč se modlí? A ke komu?

„Není pro Tebe!“ Monverův obličej se zhmotnil přímo před ním. „Nemysli na ni! Nikdy! Nebo Tě to bude stát život…“

„Nechci,“ zabručel Theodor. Apaticky.

‚Jsme všichni trestáni, pane, dej nám možnost vykoupení…‘ Lucien?

„Co se jí stalo?“ Monver mlčí. Hlava se točí. Myšlenky ve víru padají do temnoty. Opět padám. Byl jsem kavka…

Padám a nemohu se zastavit. Rozžhavené ostré hřeby vrážené do hlavy. Průlet bolavým údolím… Nikdy více slzy.

„Monvere?“

„Hmm?“

„Jak jsi přišel o zrak?“

„Vážně Tě to zajímá?“

Teo pokrčil rameny. „Celkem ano… Mám takový pocit,“ prohlásil.

„Tak pocit,“ starcův zrak nyní zcela jasně ulpěl na jeho rtech, „povídej.“

Theodor v krátkosti popsal poslední vidinu. Když končil s výkladem, stařec se zachmuřil. „Pravda,“ utrousil tiše, až na ty hřeby… nebyly žhavé, byly magické, odebraly mi dar vidění i schopnost si ten dar navrátit, ačkoli oči jsem si spravit mohl…“

„A to už jsi byl…“

„Očišťovatel? Ano, mladý a naivní…“

‚Zamilovaný,‘ zašeptal v Teově hlavě onen hlásek, který už slyšel několikrát.

„Poblázněný,“ dokončil stařec a nepřestával jej propalovat nevidoucím pohledem slepých mléčných očí. „Víš, co se mi stalo,“ dodal. Nebyla to otázka.

„Ano,“ přitakal váhavě Theodor.

„Pak vítej mezi nás, dokážeš co my všichni, možná snad i lépe…“

„Lépe? O čem to…?“ Monver se zasmál a pár vran a kavek mu odpovědělo.

„Poznáš sám. Dokážeš vidět do cizích myslí, nahlédnout do vzpomínek, poznat jejich sny… i obavy. Ctnosti i neřesti. Ech, jak mnoho toho je, čas Ti ukáže, kde je Tvá hranice…“

„A Tvá hranice? Lucien?“ vyhrkl muž, než zastavil prostopášnou nevymáchanou hubu. Stařec se kupodivu neohradil, jeho tvář posmutněla.

„Poznáš sám,“ zopakoval, „ale pamatuj… není pro Tebe!“ zvedl hlavu ke koruně stromu, kde naň beze slova civěl krkavec, „není pro nikoho…“ dodal tiše, jakoby pro sebe.

Mlha se rozestoupila a před jeho očima se ukázal povědomý svitek. Dopis… Opět povědomá otázka: „Komu patřil, kam jej poslali a kdo? A co Ti oni…“ Nevědomky to řekl nahlas. Nebo to nebylo nahlas? Slyšel jej někdo? Díval se na nebe, jak se na něm stahují mračna. Sním či bdím?

„Sníš, ale zároveň jsi celkem vzato vzhůru…“ prohlásil Monver a vytrhl jej ze sna.

„Proč jsi to udělal?“ ohradil se Teo.

„Byl jsi tam zcela zbytečně,“ odvětil stařec.

„Ale ten dopis…“

„Najdeš jej,“ ujistil jej Monver.

‚Tím si nejsem tak jist,‘ pomyslel si muž.

„Když myslíš, ale můžeš si být zcela jistý…“ dodal mistr.

Nepřesvědčil jej.

Město, možná jen větší ves, tentokrát si vybavil i jeho jméno. Kančí důl. Jak je možné, že si jej pamatuje? Kde, v dalekých záhybech mysli, vyplula tato vzpomínka? Malá brána, jeden kostel Božího záměru, jedna kaple Ohně, radnice, stáje a tři hostince. Dokázal to vyjmenovat kdykoli. Svěřil se mistru. Monver pokýval hlavou. „Narodil ses tu,“ oznámil.

Poznání tohoto druhu rozeznělo mužovu lebku jako údery zvonu. „Musíme odsud,“ prohlásil rezolutně, aniž by věděl proč.

„Už je pozdě, pohlédni.“ A skutečně, po svahu směrem od brány se blížila městská hlídka. Dvojice mužů v prošívaných kabátcích s emblémy kančí hlavy na levé straně prsou. Svírali halberdy a vypadali, že oba příchozí znají. Neradi a příliš dobře.

Městečko Kančí důl, místo, kde se narodil, místo, kde před časem dostal ránu do hlavy, když Monver vyprovokoval stráže. Místo, kde se lidé naučili nezapomínat. „Proč jsme právě tady? Musíme odsud…“ zaúpěl. Stařec se naň podíval pohledem, který říkal vše.

„Uvidíme, zda jsi připraven…“

Zmatek v Theodorově hlavě vzrostl.

„Braň se, musíš se toho místa vzdát!“ prohlásil Harran rezolutně, pevně jej sevřel na ramenou, až to zapraštělo a zacloumal s ním.

Teo se s vypětím sil vytrhl, jeho vzpomínka se zaostřila. Viděl ty oči, viděl minulost, byla přímo před ním, jen si ji vzít. Utrhnout tu plavovlasou květinku se zelenýma očima…

Natáhl ruku. Minulost je před námi, čas couvá. Jakýsi hlas v hlavě mu nyní tato slova opakoval. „Však je to snadné,“ prohlásil a sám se podivil tomu, že se směje. ‚Stačí jen…‘ V následující chvíli jej pohltila temnota.

Tažen mnoha sály, záblesky očí v temnotě, nejasné skvrny světla na podlaze. Hrají roztodivnými barvami a tóny…

Barvy mají zvuk!

Myšlenka za myšlenkou v šíleném sledu. Koně…

‚Ne, to už nikdy více!‘

Vodopád a stráň posetá pampeliškami. Květy jsou plné krvavých skvrn.

‚Znovu ne…‘

Modré nebe, zelené listí usychajícího stromu, který nevzdává svůj boj o místo na tomto světě. Ležící tělo, jako potrava pro mrchožrouty. Ležící tělo, jeho tělo. „Pane, čím jsem si zasloužil…“

‚Nikdy!‘ Rezolutní popření jeho podvědomím a plná deziluze jeho mysli. ‚Jsem mrtvý a žiju, čas je jen další iluze…‘

„Nikoli.“ Monverův příkrý tón.

„Nařkli mě z čarodějnictví…“ Malá chalupa a před ní dvě ženy. Plavovláska s urputným výrazem a strachem v očích. „Upálit!“ Křičící dav a zelené oči. Roubené trámy. Pád.

Udeřil se o stěnu chalupy a zaúpěl. Ne toliko bolestí z nárazu, byť si byl určitě zlomil pár žeber. Cítil něco jiného, něco tvrdého. Zarývalo se mu to do nitra mozku. Cítil pramínek krve, jak teče po jeho tváři. Z nosu a ucha. Ležel na boku. „Nebylo to špatné, sakra, hochu, talent máš, to se musí nechat!“ Nedokázal zaostřit. Slyšel jen tepání krve v hlavě a bodrý starcův hlas. Monver byl v euforii, nebo tak alespoň zněl. „Co jsi viděl?“

Naléhání. Není k ničemu, když ani nehnu hlavou. K ničemu, když se moje mysl zahlcuje krví…

„Sakra vzmuž se, zvládl jsi to!“

‚Byl bych raději, kdyby ne, aspoň by to přestalo bolet…‘ utrhl se na starce v duchu a doufal, že nyní slyší jeho myšlenky. Bytostně si to přál.

„Jen se nečil,“ zašklebil se Harran, „jsi v pořádku a Lucien se o Tebe postará. Dnes si to zasloužíš.“ Než ztratil vědomí, spatřil ještě povědomou dvojici hlubokých modrých očí v jemném obličeji, který se nad ním sklonil.

Zotavil se během několika dní. Mohl se konečně usadit ke stolu, aniž by jej bolela hlava, mohl stát bez pocitu závrati. Byl celkem v pořádku. Jen to podivné, tvrdé uvnitř jeho hlavy zůstalo. Ať už šlo o cokoli. Večer jej vyhledala Lucien.

„Cítíš se lépe?“

Její první otázka jej podivně vyděsila. Měl by být spokojen, měla by se mu líbit její starost, ale… Věděl, co bude případné ano znamenat. Že je připraven vyrazit na další cestu s Monverem. Podvědomě se otřásl.

„Cítím se lépe,“ zadrmolil mechanicky, snad aby jí nebyl dlužen odpověď.

„Dobře,“ odvětila a přisedla k němu, „Harran mi řekl, co jsi viděl a kam až jsi pokročil…“ Náznak obdivu?

„Kdo jsi?“ zarazila jej vlastní troufalost. Kněžka se kupodivu pousmála.

„Jsem služebnice Pána… Toho samého, k němuž ses modlil i Ty, kdysi…“

„Pane, čím jsem si zasloužil takové tresty…“ zamumlal reflexivně.

„Stále si to pamatuješ?“ pronesla. Téměř překvapeně.

„Monver se postaral, abych si to vybavil…“ odvětil, „vím, že jsi kněžka, ale nevím, jaká je Tvá role v… tomhle všem.“

Zasmála se, celkem hezky, pokud mohl soudit. ‚Nemysli na ni!‘ okřikl jej onen divný hlásek a ta tvrdá věc v hlavě zapulzovala, „není pro Tebe!“

Zhrozil se uvědomění, že poslední slova zakřičel nahlas. Jeho pohled se střetl s jejím. „Nejsem pro nikoho…“ pronesla posmutněle, „jsem Jeho služebnicí, napořád…“

„Viděl jsem…“ začal, ale pak se zarazil.

„Co jsi viděl?“ optala se jemně a zadívala se mu hluboko do očí.

‚Čte ve mně,‘ ozval se hlásek, ‚ale já nechci… Není to kvůli ní, je to obecné… Nechci!‘ Uzavřel se.

Nadzdvihla obočí a náhle se proměnila. Jako v té vidině. Křehká dívka jakoby vyrostla, byla Jeho služebnice, ale i Ona byla mocná.

„Promiň, paní…“ zašeptal. Její rysy podivně změkly a její výraz nabyl bolestného vzezření. Změnila se zpět.

„To já se omlouvám…“ odvětila téměř neslyšně.

„Zač?“ Uchopil ji za ruku. Jako by mu cosi vyvrtalo díru do hlavy. Ochromila jej bolest, uvědomil si onu troufalost, k níž se nevědomky odhodlal.

„Za to co jsem Ti vyjevila…“ objasnila.

„Vím…“ odmlčel se. Trpělivě čekala. „…viděl jsem Tě tak,“ dokončil.

„Ach, Harran měl pravdu, jsi opravdu talentovaný…“

Neodpověděl. V uších mu drnčelo a bolest v hlavě neustoupila. Jako by mu někdo mezi spánky narval ocelovou tyč.

„Spi,“ pronesla sladce a vstala. „Popovídáme si později,“ dodala ještě na odchodu. I kdyby chtěl, nechtěl se nyní její vůli zpěčovat. Usnul téměř okamžitě.

Žluté a zelené cáry pluly po vodní hladině. To si jen listy našly cestu na její lesklý povrch. Ovšem, voda je klidná, ideální pro pozorování vlastního odrazu. Pohlédl jen jedenkráte a zhrozil se. Odskočil stranou a jeho hrdlo vydalo děsivý skřek. Už nikdy více zrcadla, žádné lesklé kaluže… Nikdy! ‚Neslibuj, co stejně nedodržíš,‘ zabručel onen povědomý hlásek. Probudil se.

„Monvere, potřebuji si o něčem promluvit,“ nadhodil k večeru Theodor, když se dosyta vyspal a jeho mysl byla opět schopná funkce. „Copak?“ zabručel mistr a rozhlédl se. Po Lucien nebo jiném obyvateli domu nebylo ani památky. „Zajímá mne… co jsem vlastně předtím udělal? Přišlo mi, jako kdybych zase zemřel… Jako kdybych…“

„Šel dopředu časem…“ dokončil stařec.

„Cože?“

„Uvědomil sis, co bylo nutné a potom… vybavil sis svůj nejbližší bod… Proto jsi teď tady, dostal ses sem teleportací…“

„Ale… jak?“

„Na tom místě jsme předtím byli, pamatuješ?“

„Ano…“

„A pamatuješ si tu ránu do hlavy?“

„Hm?“

„Tak bys byl zemřel, kdybys byl stále lidský, ale Ty jsi přežil, dostal ses sem, zpět na nejbližší bod v čase, kde se cítíš jistě… Mohl jsi odejít i jinam, ale tohle byla Tvá podvědomá reakce.“

„Já… zemřel?“

„Znovu? Nikoli,“ stařec se zasmál, spíš suše než co jiného, „nemohl jsi zemřít, na to byla Tvá mysl příliš silná. S tělem ať se děje co chce, vyléčí se, ale rány zůstanou… Dokud si však zachováš zdravou a pohotovou mysl…“

„Vždyť blouzním!“

„Vize s tím nemají co dělat…“ odsekl Monver prudce, „jak by řekli laici, šel jsi zpátky v čase, na místo, kde sis jist vlastní existencí. A před pár dny jsi to dokonce zvládl vědomě, nebyla to obrana mysli, automatická a reflexivní, dělal jsi to sám a o své vůli…“

„Já myslel, že jsi mě sem přenesl vždycky Ty…“

„Zpočátku. Než sis našel cestu sám…“ Byl to děsivý a zároveň fascinující pocit.

„Takže, jsem nesmrtelný?“ zašeptal Theodor nevěřícně.

„O nikoli, to jsem neřekl,“ odvětil rozšafně stařec a posadil se na dlouhou lavici u okna, „nesmrtelný v chápání obyčejných lidí, ano, ale ani Tvé schopnosti Tě nezachrání před několika prostředky, kterými jde zabít zcela kdokoli… Když se zblázníš, taky zemřeš… A nepřátelé, kvůli kterým jsme my, jako Očišťovatelé, tady, se nebudou ptát na smrtelnost nebo nesmrtelnost, zabijí Tě bez jakéhokoli ohledu. Vymažou Tvé já z existence...“

„A kdo to…“

„Později, až budeš zcela připraven.“ Na to už Theodor nenašel protiargument.

Věci dostaly rychlý spád, den po rozhovoru s Monverem za ním opět přišla Lucien. Byla oděna neobvykle, v lehkých blankytně modrých šatech, namísto splývavého roucha kněžky.

„Slíbila jsem Ti, že dokončíme předchozí rozhovor,“ začala pomalu.

Theodor oněměl, nebo nedokázal najít vhodná slova, aby mohl jakkoli odpovědět. Vypadala nádherně.

„O něčem jsi mluvil s Monverem?“ optala se.

‚Ví to, je si jistá, ale nemůžeš jí to říct…‘ Hlásek v hlavě nabyl zvláštní jistoty a Teo jeho myšlenku převzal. „Ohledně cestování,“ odvětil.

„Ach, tak,“ kněžka se pousmála, „a vyprávěl Ti o svém mládí?“

Theodorova hlava se v mžiku přepnula do pohotovosti. ‚Co se to děje?‘ pomyslel si a nyní si dával dobrý pozor, aby zachytil jakýkoli impulz z její strany, pro případ nechtěného průniku do jeho hlavy. Naštěstí, byl klid. „Nevyprávěl, nikdy mi o sobě nic neřekl…“

„Ah, tak pan tajemný…“ utrousila Lucien, znělo to až moc přezíravě.

‚Není možné, že by to věděla, krom nás tu nebyla živá duše…‘ Jeho mysl horečně pátrala ve vzpomínkách na dobu nedávnou.

„Víš jakých zvěrstev se Očišťovatelé dopouštěli?“

‚Co to je za otázku?‘ Theodor měl divný pocit, to cosi tvrdého v hlavě začalo vibrovat a jeho tělo se podvědomě napjalo. „Zvěrstev?“ vyjekl a snažil se tvářit šokovaně.

„Takže neřekl,“ odtušila, „nuže poslouchej,“ nadhodila, přisedla blízko k němu a zadívala se na něj.

‚Co je špatně? Ten pohled není příčetný,‘ hlásek varoval.

„Víš, jak získávají nové členy? Co dělají, aby je získali?“

„Ne…“

„Zlomí je, zatlačí do jejich mysli něco jinačího, něco svého…“

‚To tvrdé…‘ jeho myšlenky byly na pochybách.

„…co zcela změní vnímání, zkreslí a dovádí je k šílenství…“

‚…dává to smysl. Jako kdybych byl najednou zcela…‘

„…ale co předtím,“ přerušila jeho myšlenky svým monologem, „než je takto zlomí, protáhnou je nepředstavitelnou hrůzou, donutí je si myslet, že to co prožívají je skutečné…“

‚já… nevěřím,‘ uvědomil si Theodor, ‚ale všechno to se mi stalo.‘

„…ale předtím, předtím je zabijí, zahubí, zničí…“

„Lucien,“ pronesl náhle a uchopil ji v naprosto nesmyslném popudu za ruku.

Nic.

„Teo, copak jsi nezjistil, jak jsi vlastně zemřel…“ To tvrdé v jeho mysli silně rezonovalo, silně a varovně. „Ubodali mě, v nastražené pasti…“ odpověděl a jeho mysl si byla jista, že jí to může sdělit.

‚Chci vědět, co jsi zač!‘ přikázal najednou hlásek v jeho hlavě, Teova mysl pokyn reflexivně zopakovala a namířila proti Lucien. Jako kdyby narazil na kamennou zeď. Rezonance v mysli přestala, ale to tvrdé, pevné tam bylo stále. Pomalu to nahlodávalo její zeď. Vypadala, že si toho ani nevšimla. ‚Divné,‘ pomyslel si a jeho soustředění vzrostlo.

„…v pasti,“ zopakovala po něm, „nastražili ji na Tebe,“ její oči se podivně rozšířily, zeď se začala pomalu bortit, „Očišťovatelé!“ dodala.

‚Chyba,‘ sykl hlásek. Zeď praskla. Místo Lucien vedle něj seděla shrbená šedovlasá žena s hadíma očima.

‚Co jsi zač?‘ poručila jeho mysl. Žena seděla a sledovala jej tím podivným pohledem. Ne, ty oči nikdy nepřipomínaly Lucien.

„Jsem Nella,“ odvětila žena.

‚Neptám se na jméno!‘ pokračovala mužova mysl nesmlouvavě.

„Hexa…“ zavrčela a bylo vidět, že jí samotnou překvapuje, co říká.

„Lucien,“ oslovil ji, aby ji zmátl.

Naklonila hlavu na stranu.

„Pověz mi víc,“ požádal. Očima zatím pátral po světnici, hledal vhodnou zbraň.

„Hledáš něco?“ pousmála se.

‚Sakra,‘ myšlenkové spojení se přerušilo, ‚nemohu se dívat očima,‘ uvědomil si. Zadíval se do těch jejích a pátral druhým zrakem. Ani nevěděl, jak se k němu dostal, možná adrenalin, možná úroveň soustředění.

‚Nic,‘ oznámil mu hlásek, ‚zmiz!‘

Žena se na něj dívala a náhle se její oči rozjasnily. „Víš, že Ti krásně žhnou oči…“ zašeptal, jak se snažil získat čas.

„I Tobě,“ zapředla a dívala se na něj zpříma, „krásně žlutě…“

Theodor neměl čas na zamyšlení, zda je to pravda. ‚Je to jednoduché, zopakoval si. Opět se jí zadíval do očí. A to byla chyba. Chytila jej. Její oči jej svázaly tisícem drobných pavučin.

Obrnil se. V dálce zaskřehotala kavka.

„Hřbitov,“ prohlásil zasněně.

„Co?“

Její myšlenková síla zakolísala. Nevědomě se spojil s oním ptákem a získal převahu. Jeho mysl se uklidnila. Uvolnil se. ‚Jdeme,‘ prohlásil v duchu. Cosi extrémně silného jej vytrhlo z její sítě a on se vypařil.

Náraz o starý náhrobek by byl určitě bolestivý, ale on se cítil zcela v pořádku. Skřehotající kavka přistála na jeho nataženém předloktí.

„Buď zdráva, krásko,“ zadeklamoval a zasmál se vlastnímu vtipu. Kavka naklonila hlavu na stranu a klovla jej do ucha.

„Au, promiň,“ vyjekl. Pták zamrkal a načechral si peří.

„Díky,“ vydechl a konečně se rozhlédl. Byl na starém hřbitově. Ticho objímalo shluk hrobů a smutečních keřů, mezi nimiž se plazila mlha. ‚Už jsem tu byl…‘ uvědomil si. „Nebyl,“ odvětil jakýsi hlas, „to díky ní…“ Kavka hrdě zdvihla hlavu.

‚Byla tu ona… Já jsem byl ona…‘ vybavila se mu ona vidina, kterou měl. „Kdo jsi? Ukaž se,“ vyhrkl.

„Ne tak hrr,“ ohradil se hlas.

„Prosím…“ dodal Theodor tiše.

„Vidíš, že to jde,“ ze stínu vystoupil starý muž, podobal se Monverovi, ale jeho vlasy byly stále ještě pískově žluté. Jeho oči zářily, možná to byl odraz měsíce. „Vítej k nám, žlutooký…“

Teo zamrkal.

„Jmenuji se Caldeyn,“ představil se neznámý, „a jsem z konkláve Očišťovatelské…“ Měl rozšafný a mírně ledabylý projev. V ústech se mu blýskal stříbrný zub. „Enrich Caldeyn,“ dodal, jako by si snad na něco vzpomněl. Theodor onen hlas znal.

„To Ty jsi byl hlasem v mé hlavě!“ vyhrkl. Caldeyn přikývl.

„Dávám na Tebe tak trochu pozor, Monver bývá…“ odmlčel se, jak hledal vhodné slovo, „neopatrný.“

‚To mi povídej…‘ zabručel si muž v duchu a vybavil si podivné metody jeho mistra.

„Vím vím, máš své zkušenosti,“ zasmál se Caldeyn a bylo znát, že se celkem dobře baví. „Jak jsem již říkal,“ pokračoval bez jediné pauzy na nádech, „vítej k nám,“ natáhl ruku a podával Theodorovi malý balíček, „není to obvyklé, ale… vzhledem k okolnostem,“ mrkl, „ber a sám budeš vědět, co s tím.“

Teo balíček převzal a díval se na něj s nábožnou úctou.

„Neciv a vrať se zpátky, musíš to dokončit!“ zařehtal se Caldeyn. Připomínal koně. „Děkuji…“ zašeptal Theodor fascinovaně.

„Jen už běž.“

„Jak Tě zase najdu?“

„Ty ne,“ pokrčil rameny Enrich, „ona ano, z nějakého důvodu si Tě vybraly…“

‚Kavky,‘ pomyslel si Theodor a zadíval se na tmavého opeřence, který si jej po očku prohlížel. „Ale…“ obrátil se zpátky, ale Caldeyn byl pryč.

Návrat zpět byl kupodivu snazší, než se zdálo. Objevil se na své posteli, zatímco hexa jej stále hledala na půdě. Očividně, podle hluku a všudypřítomného nepořádku.

Rozbalil balíček. Byl v něm nůž se širokou čepelí, podle všeho ze stříbra, ale zdaleka se tak neleskl, možná to byla jen velice výjimečná ocel. Potěžkal jej v ruce, byl skvěle vyvážený a pekelně ostrý. ‚Hlavně se nedívej do očí,‘ připomněl si a s novou zbraní se jal vystupovat po schodišti nahoru.

Nella ale měla překvapivě dobrý sluch. Než se dostal do poloviny, byla u něj a čímsi mosazným jej srazila dolů. Opasek! Skočila k němu, ve snaze jej přimět, aby se jí podíval do očí. Omotala jej pevnou kůží.

Vzdoroval, ale měla až překvapivou sílu. „Dobře ses vybarvila,“ zavrčel jí do obličeje, „kde je Lucien?“

Hexa se místo odpovědi štěkavě rozesmála. Stisk zesílil.

‚Věděl jsi, proti komu tu budu stát, a přesto jsi mě sem poslal… Bez jediné rady…‘ vynadal v duchu Caldeynovi, onomu výsměšnému hlasu, který jej provázel poslední dobou.

‚Neptal ses,‘ odtušil hlásek, a kdyby to šlo, byl by jistě pokrčil rameny. ‚Zaútoč na oči, a používej druhý zrak, nedívej se na ni těma svýma…‘ dodal.

‚Tobě se to mluví,‘ povzdychl si Theodor a zavřel oči.

Pravda, chvíli neviděl vůbec nic. Brzy se ale obraz ustálil, jeho mysl si přivykla. Nella seděla na něm s výrazem naprostého zmatku v ohavném obličeji, její oči těkaly zleva doprava, přestala zápasit, snad s pocitem vítězství.


Prudce se rozmáchl a bodl do jednoho oka, hned do druhého a do krku. Pro jistotu. Otevřel oči. Hexa se svíjela a řičela. Poté utichla a svalila se na stranu.

‚To vůbec nebylo špatné,‘ zašeptal hlásek, ‚nuže, přeji mnoho štěstí s hledáním Monvera a Lucien.‘ A bez dalšího slova vysvětlení se Caldeyn odmlčel.

„Byl to snadný soupeř,“ pronesl pomalu Teo, zajat momentálně samomluvou, „věděl to… Proto mě sem poslal. Věřil, že to zvládnu…“

Vstal. Očistil nůž a zasunul si jej za opasek, který sebral Nelle.

„Je čas hledat,“ pronesl sám k sobě a vyšel před poničenou chalupu.

Po Monverovi nebylo ani stopy, ale Lucien nalezl celkem brzy. Seděla zády na okraji malého jezírka u lesa, vypadala, že spí. Až když přišel blíže, zjistil, že spánku se to jen podobá.

Kněžka byla naražena na kůlu a její tělo bylo zohaveno nožem.

‚Bylo jich mnoho…‘ dovtípil se, ‚zatímco já jsem byl zaneprázdněn hovorem s její kopií…‘

Klesl na kolena. „Je mi to moc líto…“ zašeptal, „Lucien!“ Z hrdla se mu vydral zoufalý sten a poroučel se na zem. Dílem steskem, dílem únavou, dílem něčím úplně jiným.

Rosa, která padá z okraje listu. Modré nebe a šedý dým, nesoucí na svých křídlech černé saze. Dvě hluboké modré kaluže, voda, padající z výše a tříštící se o kameny. Zelený pažit a na něm sedící dívka. Má rozpuštěné vlasy a bledou pleť. Lucien… Dívka vrávorá a padá, zeleň mizí. Pohlcuje ji temnota a hluboké vody páchnoucího jezera. Z černé vody trčí již jen dvě bílé nohy. Poslední cesta pro modrookou, poslední odpočinutí. Nezáviděníhodné. Vířící barvy. Rosa dopadá na list jitrocele. Letící jiskra. Sloup kouře a ohně. Zelené oči. Smějí se. Drze. Léčka. Královna. ‚Nenávidím Tě, světe!‘ hlas. Jeho. Hluboko v mysli…

Netušil, jak dlouho to trvalo. Nechápal, že se neutopil. Spadl do jezírka. Šel ji hledat. Mrtvou…

Aby vyprostil její tělo, aby zachránil její duši. Musel být ve vodě dlouho. Vykašlal jí obrovské množství.

Sňal její tělo z kůlu a vyprostil jej z potupné pozice. Pohřbil ji pod stromem a na její obličej položil lístek jitrocele. Nevěděl proč. Možná to byl zvyk, kdysi…

Slzy strachu a bolesti. Proč? Oči v temnotě. Odvržení reality. Nutně. „Ty jsi ale kus hovada...“ Monverův hlas, tohle je vzpomínka! Byl si zcela jist. Monver přeci...

Žije, alespoň on musí. Jistota. Nevěděl proč. Strach, že zůstal sám. Navěky. Poslední co chci, je ztratit to málo co mám! Křik v mysli, poslední sekunda co problikává jako světlo zapadajícího slunce. Jak? Jak to mám provést?

„Probuď se!“

Caldeynův silný a panovačný hlas. Výsměch. Otevřel oči. Na spánku mu stále pulzovala naběhlá žíla.

Tak po delší době něco malého :D Lehce v návaznosti na předchozí, jen lehce. Bavte se.