Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Rozsudek, pt.2

próza, 19.05.2019

„No, konečně,“ zavrčel Caldeyn a posadil se na náhrobek, z něhož předtím pečlivě očistil plazivý plevel.

„Proč jsi mě tam poslal? Věděl jsi...“

„Co uvidíš? Ano.“ Jistota mistrova hlasu byla neochvějná. Očišťovatel z Konkláve věděl, co se stalo, ale...

„Proč jsi mě tam poslal?!“ vykřikl Theodor a opět se mu do očí vedrala dotěrná slza. Vztekle ji setřel.

Caldeyn se ušklíbl.

„Ty!“ Theodor k němu prudce otočil hlavu, „Ty jsi to všechno věděl!“ Veskrze bláhové obvinění. „Poslal jsi mě tam, bezohledně...“

„Monver je pravděpodobně po smrti,“ odpověděl Caldeyn na zcela jinou otázku, „někdo se musel přesvědčit, zda odvedl dobrou práci...“

„A to jsi byl Ty, že? Milerád ses toho ujal,“ tragický výbuch hromaděného vzteku a zoufalství, explodující vstříc jediné oběti, jedinému cíli v dosahu.

Očišťovatel opět odvětil bez mrknutí oka a suše: „Ujal jsem se toho, neb jsem byl jediný, kdo v nastalé situaci mohl...“

„Tak to nyní dokonči!“ vyjel Teo a v očích se mu zableskl žlutavý paprsek.

„Prosím?“ otázal se Caldeyn a poprvé to vypadalo, že jeho tvář ztrácí znuděný výraz.

„Dokonči výcvik, dokonči, co Monver začal.“

„Ať už Harran začal cokoli, nejsem za to zodpovědný,“ zpražil jej, „navíc, není jeho chyba, co se Ti předtím přihodilo...“

„To je mi jedno, zachránil mě k nějakému účelu... Ne?“

„Z lítosti,“ utrousil Caldeyn, opět zcela lhostejně, „talent máš, to bezesporu, ale co se týče stability...“

Než aby dokončil větu, jen odfrkl, za více mu to nestálo.

„Tak Lucien měla pravdu? Jste jen tvorové bez slitování, cestující mezi lidmi... Prf, ochrana před zlem a podobné hovadiny, tomu tak věřím.“

„Lucien? Ta kněžka? Politováníhodné,“ potvrdil Teova slova Caldeyn, zcela cynicky a bez zájmu, „věř mi nebo ne, budeš tu tak dlouho jako já a Monver... Dopadneš stejně, budeš uvažovat stejně... Lidé jsou... Nevděční.“

Zelenooká, která k nám přivedla Hexu a kdoví co ještě...

Holubí kněz co ji chtěl upálit za... co? Čarodějnictví, mastičkářství? Že byla příliš krásná a to zvíře neodolalo? Zvíře! Urážím zvířata...

Vířivé myšlenky v jeho hlavě se hromadily. Musel uznat, že v tomhle má Caldeyn pravdu.

„To Ti to trvalo,“ odvětil bez úvodu mistr. A snad poprvé se na něj podíval skutečně přívětivě.

Nevěděl, jak k tomu došlo. Možná to byla Caldeynova vůle, možná jej skutečně přesvědčil. Nějaký čas cestovali společně. Tea pozvolna přecházel vztek, snad díky neutuchajícímu rozhovoru. Byl za to Očišťovateli z Konkláve vděčný. Snad. Jednoho odpoledne se dostali na křižovatku ve skalách.

Tady to znám... Vzpomínka na dobu, kdy nebyl čím je nyní... Kůň, řičící, voda, padající z veliké výše. Déšť, uvědomil si. Drát, nemilosrdný, kopce okolo a... Žena se zelenýma očima.

„Ne!“ vykřikl jeho hlas, až se téměř probral z divokého sna. Nebylo mu to dáno. Zelenooká, blondýnka...

Musím jí najít, musím najít... Monvera. Najdu je, oba. Železné přesvědčení. Ona je klíčem k tomu, co se stalo... Ona je klíčem k odhalení vraha Lucien. Budu hledat dlouho, uvědomil si. Stojí to za to. Namáhavě otevřel oči.

Šedavou clonou večerního nebe se nesl křik havrana: „Aark aark...“ A ozvěna mezi tichými skalami opakovala ono přesmutné volání. Dva muži seděli u ohně, ne snad kvůli světlu, teplu. Zima jim být nemohla, ve tmě viděli více než dobře. Byl to zvyk z minulých dob. První, kdo promluvil, byl Caldeyn.

„Brzy se naše cesty rozejdou... Nechci být zvědavý, jen... Kam půjdeš?“

Theodor, mladší z obou mužů se váhavě napil z měchu s vínem. Nemělo proň žádnou chuť.

„Ještě nevím, zkusím najít Monvera...“

„A pokud je mrtvý?“

„Pak jeho mrtvolu... Abych jej pohřbil.“ Chvíli mlčeli.

„Tohle by sis měl vzít,“ podal mu náhle Caldeyn podivné dřevěné pouzdro.

„Co to je?“

„Zjistíš sám... až se rozloučíme, dříve to nemá smysl otevírat.“

Uvěřil, a bohově jediní věděli proč.

Rozešli se za rozbřesku, třetího týdne jejich cesty, mezi lukami. Kvetly vlčí máky.

„Sbohem, Caldeyne, přeji mnoho štěstí na cestě.“

„I Tobě,“ utrousil úsečně mistr.

„Snad se někdy setkáme...“

Caldeyn se opět ušklíbl: „V tvém vlastním zájmu doufám, že ne,“ načež pokrčil rameny, „kdo ale může dohlédnout na konec naší cesty?“ A s touto poznámkou se zahalil do pláště a zmizel.

Theodor se musel pousmát. Ještě nedávno by si myslel, že se stal svědkem neobyčejné magie.

„Čas jde pozpátku a my po něm couváme...“ připomněl si polohlasně Monverova slova, „ale někdy... Někdy můžeme jít i dopředu,“ dodal co mu právě proběhlo myslí.

Pomalu vytáhl dřevěné pouzdro a rozbalil je. Uvnitř byl stočený pruh pergamenu.

‚Královská pošta!‘ Zachvěl se. Ten svitek patřil jemu, měl jej donést na místo určení, děj se co děj... Nikdy se neměl dozvědět jeho obsah.

„Nu což, však jsem již jednou zemřel.“ Musel se zasmát tomu, co sám právě nahlas pronesl. Rozbalil pergamen. Rychle četl.

„Theodor Hilbert Greyos, který Vám tento list donese je nebezpečný a podvratný živel. Berte tedy list jako zatykač. Bezodkladně, nechť je dotyčný T.H.G. popraven. V nejvyšším zájmu jeho Výsosti.“

Dál už nic, jen stručná, uhlíkem naškrabaná poznámka; podpis: „Caldeyn Enrich Greyos“

závěr, protože se sem celá nevešla :D doufám, že zakončení nebude hřebík pro celý příběh