Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Poslední tanec

próza, 24.02.2019

„Nestěžovala bych si. Vlastně ani nemám proč,“ povzdechla si dívka, „problém je, že jsem tak trochu po smrti…“

Bylo dvanáctého září. Čtvrtek, pokud si to vybavovala přesně. Byl to den jako každý jiný. Byl by býval byl, kdyby nepotkala jeho. Vracela se z malé sleziny, když se náhle objevil vedle ní. „Buď pozdravena, krásko,“ nadhodil.

Tenhle styl jí byl již dávno protivný. Byla tma a on ji ani neviděl, jak mohl vědět, zda je nebo není krásná. Nebyla a byla si toho vědoma, snad. Kdo tvrdil opak, byl vlastně lhář. Nesnášela lháře. „Co ty víš?!“ odsekla a pokračovala v cestě. „Vím dostatek,“ oponoval, „sledoval jsem Tě již nějakou dobu…“

‚Stalker,‘ pomyslela si, ‚to mi tak ještě chybělo,‘ popotáhla si límec volné košile a zalitovala, že na sobě nemá svetr. Bylo ale příliš velké teplo. „Dej mi pokoj,“ zavrčela, jak s ním ztrácela trpělivost. „Nemůžu,“ přiznal, „dej mi alespoň jednu šanci…“

„A to jako proč?“

„Víš kolik času…?“

Zastavila se a chytila jej za klopy širokého kabátu. Byl mu velký. „Jak kurva dlouho?!!“ vyjela naň. „Roky,“ vydechl. „Jsi posedlý,“ vyštěkla a znechuceně se odvrátila. „Ty mě… odmítáš?“ zavyl smutně. „Ovšem,“ osopila se.

Zplihl. Chtěla odejít, ale… On se vymrštil a sevřel ji. Náhle se proměnil. „Já se neodmítám! Ty? Kdo jsi, že si dovoluješ…“ sotva popadal dech, jak byl rozčilený, „… chceš si hrát na dámu? Dělat nedobytnou? Hm? Však já se Ti dostanu po kůži…“ „To mě raději zabij!“ zařvala a začala škrábat, kopat a kousat, ale držel ji pevně. „Stačí říct…“ zasyčel nepřítomně.

Mrskla sebou, téměř se mu vysmekla, jenže… Držel ji příliš pevně. „Dej mi záminku!“ Začal jí šmátrat po těle. Naplnilo ji to znechucením. Škubla hlavou a zakousla se mu do ucha. Zařval a chytil jí pod krkem. Nepustila.

„Mohlo to být tak krásné!“ ječel. Nepustila. Sevření zesílilo. „Nedalas mi na výběr!“ „Jdi se vycpat!“ zachrčela. A ukousla mu lalůček.

Jeho stisk náhle polevil. Pohnula se, snad aby se vymanila z jeho rukou, které jí nevybíravě šmejdily na nejsoukromějších místech. „A dost!“ zařval. Krev mu stříkala z prokousnutého ucha. Vyškubla se. A on jí vrazil nůž mezi žebra.

„Probrala jsem se, až když mé tělo vychládalo. Opustila jsem jej a nyní… Vypadám takhle,“ špitla tiše. „Však já vím. Dokázal bych to odhadnout…“

Muž sedící vedle ní byl podivný. Velice podivný. Snad už jen proto, že se bavil s mrtvou dívkou. Měl na sobě celkem slušivý a dlouhý kabát, vysoký klobouk s širokou krempou a otrhanou černou košili. Líbil by se jí, kdyby si ještě mohla vybírat. Jmenoval se Greyos, nebo Torhi, či i jinak. Měl stejně mnoho jmen, jako měl zaměstnání a podob.

„Torhi?“ „Hm?“ „Mohl bys mě odsud dostat?“ „Mohl,“ připustil. Byl Očišťovatel, muž, který vymítal zlé duchy, ukládal duše k věčnému odpočinku a staral se, aby bylo v městečku bezpečno. Obzvláště v době šamanských svátků. „…ale nenašla bys klid. Potřebuješ se pomstít,“ dodal tišeji. Již se ji totiž pokusil odeslat na věčnost, něco ji tu ale drželo příliš silně. Nebylo těžké si domyslet co.

Znala jméno toho muže. Jejího vraha. Vybavila si jej z jedné fotografie. Býval jejím spolužákem a jmenoval se Ornest. Už na škole byl lehce šílený… A moc nemluvil.

Torhi byl zvláštní ještě v jednom ohledu, tedy spíše jeho kabát. Na levé straně, přibližně pod levým ramenem, měl přišitou skrytou kapsu přístupnou z podšívky. V ní byla pevná ocelová dýka se širokou listovou čepelí. Prý pro sebeobranu. „Pro všechny případy,“ jak rád říkal. Dívka by se zatvářila pobaveně, když to slyšela poprvé, kdyby mohla. Její obličej byl však úsměvu zcela nepřístupný.

„Pomstíme tě, holka,“ usmál se povzbudivě. Vypadalo to, jakoby se smála lebka nebo snad jeden z Jezdců posledního soudu. „Kéž bys měl pravdu…“ hlesla dívčina. „Chce to jen trochu snahy a vyšetřování…“ „To beru,“ utrousila cynicky, neb o tom neměla valné mínění.

Šestnáctého září, Torhi se k ní vrátil příliš pozdě. Ne že by sledovala, jak plynou dny, sotva slyšela, jak lidé okolo ní mluví a dívají se většinou slepě skrze ni.

Vsadila by se, že jí vidí, kdyby jí na tom záleželo. Nešlo si však nevšimnout novinových článků, které s sebou tito tahali. Přesněji jejich datace.

„Ach, tady jsi,“ prohlásil místo pozdravu. Byl špinavý a potrhaný jako kdyby lezl kanálem. Což byla zřejmě pravda, ať už k tomu měl jakýkoli důvod. Zachytil její pohled. „Pár potkanů,“ utrousil nevýrazně a setřel si bláto z čela. „Co Ornest?“ zajímala se.

„Žije,“ pokrčil rameny, „zatím.“

„Ale kde?“

„Ještě nevím…“ přiznal omluvně, „ale jsem blízko.“

„A co potom?“ „Začne hon,“ ušklíbl se muž a v obličeji se mu rozštípla ošklivá jizva, které si předtím nevšimla. Nestarala se, jak k ní přišel, pocity jí byly již příliš vzdálené.

Většinu dne se jen vznášela nad zemí a prolétávala lidmi. Řekla by pro zábavu, ale žádná zábava to pro ni nebyla. ‚Kéž bys trpěl tak jako já teď,‘ šeptala si v duchu a tato kletba patřila Ornestovi, parchantovi, stalkerovi… Jejímu vrahu.

Padl soumrak a přišel Torhi. Jako vždy se Očišťovatel zjevil odnikud, přišel tiše a ani ona ani nikdo jiný jej nedokázal slyšet. „Hezký večer,“ pozdravil. Lekla se, nebo sebou jen reflexivně trhla, až utrousila malou kapku ektoplasmy. „Dobré zprávy?“ optala se. „Jak po koho, ale obávám se, že jsem přišel na způsob…“

„Do toho!“

„Ale…“

„Vymáčkni se!“ nabádala jej. Opět se ušklíbl. Nyní snad ještě ošklivěji. „Musíš se vrátit do svého těla…“

Hřbitov měl temnou atmosféru a plynulo po něm pár orbů. Duch žádný. Cítila se tu dnes výjimečně. „Kam mě položili?“ zašeptala směrem ke svému průvodci.

Bylo dvacátého prvého září. Tři dny od pohřbu.

„Támhle, za rohem, hned vedle toho ghůla…“ nadhodil, zastavil se a odplivl. „A kurva!“ „Ghůla?“ optala se zmateně, „to přeci neexistuje!“ „Tak se podívej pořádně a hezky si to neexistující stvoření prohlédni,“ zasmál se až patetickým tónem. Přilétla blíže a spatřila to. Vysoké, šlachovité cosi, a vrčíc to hrabalo. Na jejím hrobě! „Torhi!“ vykřikla, neboť z pověr o ghůlech věděla, že požírají mrtvoly. Očišťovatel byl v tu chvíli již dávno v pohybu.

Nemrtvý čahoun se vrtal v zemi a zcela ignoroval její přítomnost. Možná ji ani nevnímal. Co se přítomnosti Torhiho týkalo, byl na tom zcela jinak. Měl nadpřirozeně vyvinutý sluch, a ačkoli se muž plížil velmi tiše, zaslechl jej. Zavrčel a prudce se otočil. Kupodivu nebyl dostatečně rychlý. Kořist se plavně vyhnula jeho spárům a zmizela za jeho zády. Zmateně se otočil.

„Ne, tady!“ zavrčel Torhi a tvrdou okovanou špicí své vysoké boty kopl ghůla do zad. Tvor se na okamžik zhroutil. Muž přiskočil a v ruce se mu zableskl plochý nůž. Mrchožrout ale zdaleka neměl dost.

Skočil po Torhim. Ten uhnul o kousek. Jen nepatrný. Ghůl odfrkl a opět skočil.

Nyní muže zachránil náhrobek. Na poslední chvíli jej přeskočil a mrchožrout dostal plný zásah solidním kamenem do spodní čelisti. Kdesi se zasmála straka. Snad z té podívané. Torhi nečekal a bodl. Přímo do krku té bestie. Mrchožrout zavrčel naposled a padl na náhrobní desku. „Musíme být rychlí,“ ucedil Očišťovatel směrem k dívce, „je jich tu určitě o dost víc.“

Rychlým pohybem shodil ze zad malý vak. Nacházela se v něm mimo jiné i deka, páčidlo a hever. Páčidlem odsunul úzkou náhrobní desku jejího hrobu.

‚Šetřili na mě,‘ uvědomila si. Kámen byl tenký a celkem lehký. Torhi musel mít přesto celkem neočekávanou sílu. Těžko by ji hledala v jeho štíhlém těle.

Na otevření rakve již potřeboval i hever. „Torhi! Jsou tu další!“ Slyšel je přicházet, možná se ale jen zabral do své práce a zapomněl, jak rychle se můžou přiblížit. Jeden ho chytil a vytáhl z hrobu.

Sledovala, jak se muž zmítá ve smrtícím náručí obrovského mrchožrouta. Nemohla udělat nic. Vůbec nic. Přilétla k jednomu z nich a křičela mu do ucha: „Pusť ho! Zatraceně pust ho!“ Torhi se na ni podíval a kupodivu se usmál. Došlo jí, že ji ghůlové neslyší. Očišťovatel vypadal celkem klidně, jeho tělo se zmítalo, patrně bolestí, ale v jeho tváři se zračil až nebeský klid. „Dělej něco…“ zašeptala. Nevěděla co, ale bylo to lepší než mlčení. Muž sepjal prsty na ruce. A zmizel. Ghůl se chvíli díval zmateně. A pak skočil po jediné další kořisti, kterou viděl. Po dívčině těle v rakvi.

Mrchožrout měl přesto potíže. Do úzkého hrobu se nevešel, leda, že by si vyhrabal větší díru. „Díky bohu,“ špitla dívka, „že na mě šetřili…“ Nebylo to ale zas tak velkou překážkou. Bohužel. Ghůl máchl pařátem a chytil dívčino tělo, jako papírovou hračku, zdvihl je do vzduchu a téměř se zakousl.

„Nech si zajít chuť!“ křikl Torhi, náhle se zjevivší za monstrem a v rukou svíral kopí. Když si dívka uvědomila, co vidí, že ono kopí je jen Očišťovatelův plochý nůž uvázaný drátem k čemusi co vypadalo jako tyčka od plotu, prošla tato improvizovaná zbraň tělem mrchožrouta, přímo v místě srdce.

Nebyl to však konec. Umírající mrchožrout pustil tělo a padl na bok, avšak vydal ze sebe táhlý výkřik. „A jsme v prdeli,“ zhodnotil Torhi tiše, načež vytrhl z bezvládného predátora svou zbraň. „Teď se probudí všichni tvorové, co tu žijí…“ objasnil.

„Můžeš nás odsud nějak dostat?“ optala se jej sklíčeně. Šlo přeci o její tělo, i když v něm nyní nebyla. „Můžu, ale nevím, jak to půjde. Musíš napřed zpátky… Jinak nemáme šanci odtud zmizet i s Tvým tělem…“

Oddechla si.

„Jen se neraduj, tohle nebude zdaleka tak příjemné…“

„Budiž.“

„Tak začněme,“ usmál se.

Na zemi rozprostřel deku a do jejího středu uložil mrtvé tělo. Pravda, bylo lehce pochroumané od stisku mrchožrouta, ale to byla maličkost. Byl si jistý, že to nejsou vážná zranění omezující pohyb. Sepjal ruce. „Sestup zpátky,“ nařídil jí autoritativně.

Netušila jak to má provést, ale samovolně se přibližovala vlastnímu tělu, jakoby ji ovládal. Ne, on JI ovládal! Chtěla si postěžovat, ale i to bylo nad její síly, byť se snažila sebevíc.

„Splyň!“ Autorita hlasu nesnesla žádné výmluvy. Podívala se mu do tváře. Kdyby mohla, vyjekla by hrůzou. Pod kloboukem žhnuly dvě temně žluté oči, jako dva plátky hořícího natria a celý obličej byl podivně bledý, téměř by v okolní tmě fosforeskoval podivnou bílou září.

Vklouzla do těla.

„Srdce!“ Jejím tělem projel elektrický impulz a cítila, jak v její hrudi počíná známé tepání, stále jej však vnímala jakoby z dáli.

„Dýchej.“ Děsivý pokyn. Kolem ní náhle byla tma a ona si začala uvědomovat každou částečku bolavého těla.

„Otevři oči!“ Poslechla a spatřila, jak se mu ze sepjatých rukou line žlutá záře, podobná jakou mu stále žhnuly oči. „Buď vítána…“ vydechl a zhroutil se na koleno. Okamžik byl pryč a opět to byl jen vyhublý muž v dlouhém kabátě a vysokém klobouku se širokou krempou.

„Já… žiju?“ optala se. Vyděsil ji vlastní hlas, byl skřípavý a nezvyklý. „Ne,“ odvětil a ji v tu chvíli bodlo u srdce. „Jsi nemrtvá,“ objasnil, „Tvé kognitivní a motorické funkce zpracovává CNS napojená na Tvé podvědomí… Vědomí bohužel nikdy zpátky nezískáš. Mozek je po smrti.“ Netušila, co ji udrželo při vědomí, nechápala, že neomdlela po tak hrůzné zprávě. Možná to bylo právě absencí vědomí, které mohla omdlením pozbýt.

„Kdo k čertu jsi?“ zaskřípal její hlas. „Nemluv, zkus se projevovat jako předtím… Telepaticky. Já Tě slyším i tak, ale máš poškozené hlasivky, nemusely by vydržet delší hovor!“ Další děsivá zpráva. „Jak jsi to udělal?“ optala se v duchu. „Na vysvětlení bude čas potom… Musíme vypadnout.“

Měl pravdu, okolí začalo podivně ožívat, vzduchem létaly mouchy velké jako vlašský ořech a celkově se nyní po hřbitově pohybovalo více tvorů. Torhi zasunul víko rakve a chvatně vrátil na místo i náhrobní desku. „Jdeme,“ zavelel a pomohl jí vstát.

Celou cestu ji podpíral, byla vratká, jako batole co se učí chodit. V druhé ruce však Torhi nepřestával svírat své improvizované kopí a ostražitě se rozhlížel po nejbližším okolí. „Kam jdeme?“ optala se jej. „Ke mně domů, tam budeme mít dost času na povídání. Klidně věčnost,“ a zachechtal se. Znělo to jako zakrákání vrány.

První nepříjemnost se dostavila záhy. Nějaká ghůlí bestie, evidentně o mnoho mladší než předchozí trojice, se rozhodla vyzkoušet svoje šance proti podivným návštěvníkům hřbitova. Vystartoval proti nim. Celkem rychle. Ale Torhi Greyos byl připraven. Dívku stihl opřít o nejbližší strom a několika rychlými pohyby svého kopí bestii zahubil. Další již nebyl zdaleka tak snadný.

Velký a bezpochyby starý mrchožrout seděl na střeše márnice. Těžko říct, jak se tam dostal, ale dalo by se očekávat, že přes žebřík na hrobnickém domku. Nedala se mu upřít vynalézavost, zřejmě měl rád výhledy. Když Torhi s dívkou procházeli kolem, skočil na ně.

Očišťovatel jej spatřil koutkem oka na poslední chvíli. Dívku odstrčil stranou, z dosahu ghůlových spárů a zubů, a sám se mu postavil s kopím v ruce. Ghůl byl rychlý a nezvykle silný. Přelomil ratiště a odhodil muže stranou. Než se Torhi zdvihl, byl u něj a byl div, že jej na místě nerozsápal.

Očišťovatel měl ale v záloze ještě jednu zbraň. Pomalu sáhl za záda a vyňal starou větrovku, pistoli na stlačený vzduch, předovku. S ledovým klidem zamířil. Až když byl mrchožrout téměř na dosah ruky a napřahoval se k úderu, vystřelil.

Rána byla silná, hlasitá a do vzduchu se vznesl obláček kouře. Útočník se zastavil v pohybu. Střela mu prošla měkkým patrem do mozku. Byl na místě mrtvý.

Očišťovatel vstal, laxním pohybem nabil zbraň a vrátil ji zpět za záda k opasku. „Omlouvám se za nepříjemnosti,“ pronesl směrem k dívce a opět jí pomohl na nohy. Cestou kolem hrobnického domku sebral svůj nůž a s dívkou po boku opustil hřbitov. Dívčina za celou dobu nepromluvila. Zřejmě šokem.

Torhi bydlel v nejzapadlejší části města, ve starém chátrajícím činžáku na samém okraji zástavby. A navíc přímo v podstřeší. Tak či onak, byl to celkem ucházející starý byt, kde byl, když už nic, alespoň klid.

Otevřel dveře a uvedl ji dále. Stále se jí šlo velice obtížně, ale její tělo se zahřálo a začalo se pohybovat s větší jistotou. „Usaď se, dáš si čaj, kávu?“ Zaklaply za ní dveře a ona byla jako v jiném světě. „Kafe, prosím,“ zašeptala, než si uvědomila, že by stačilo si o nápoj jen v duchu požádat.

Na zdech byly staré tapety, zčernalé zřejmě od kouře, roh velkého obývacího pokoje zdobil dřevomorkou prožraný trám, který zřejmě kdysi nesl krov, než byl nahrazen ocelovými kleštinami v podhledu. Jinak byt připomínal spíše starobylou vysokoškolskou kolej pro pět studentů, odhadem tak z poloviny devatenáctého století.

Usedla do postaršího šedého ušáku. Pán bytu se zjevil v okamžení, s kouřící konvicí, zřejmě plechovou, plnou horké kávy. Neměl na sobě ani klobouk ani kabát a vypadal podivně. Tak nějak lidštěji. „Jak se Ti líbí mé obydlí?“ ušklíbl se a postavil konvici na mahagonový stůl empírového slohu, s několika zaschlými kolečky od hrnků a velkou, patrně starou, skvrnou od vína. „Neuvěřitelný,“ vydechla v duchu. Pousmál se a po straně na ni pohlédl. Snad chtěl odhadnout, zda si jen dělá legraci.

„Nabídl bych jídlo, ale jaksi mi došlo,“ prohlásil a mávl rukou, jakoby to byla stejně zcela nepodstatná informace.

A taky že byla, nemrtvá nemusela jíst, aby se udržela naživu.

Z příborníku vyndal dva keramické šálky a nalil kávu. Upili. „Kdo tedy jsi?“ odvážila se zopakovat svoji otázku. „Inu, Očišťovatel. Ten, kdo uvádí bloudící duše na správnou cestu…“ „To už jsi mi říkal,“ vyčetla mu, „kde jsi ale získal tyhle schopnosti?“ a neohrabaně ukázala sama na sebe. „Jsem tu už lehce dlouho,“ připustil, „pár stovek let. Kam bych se dostal nebýt samostudia a sebezdokonalování?“ Byla to rétorická otázka.

„Studoval jsi nekromancii?“

„Trochu.“

„Ale nemrtvého oživíš.“

„Když sám chce…“

„A umíš zmizet?“

„Teleportace, obyčejná,“ uchechtl se, snad nad nějakým jí neznámým žertem. „Mé tělo není tak docela lidské, po těch staletích, ani tak docela živé. Ale co, nestěžuji si,“ zakrákal na vysvětlenou a opět se dlouze napil.

„Co všechno dokážeš?“

„Leccos.“

„Například?“

„Nemyslíš, že jsi toho viděla už dost?“ utrousil cynicky. „Asi jo…“ Pokoj se pohroužil do ticha, střídaného jen usrkáváním horké kávy.

Tak utekl zbytek noci a ráno je zastihlo oba dva vzhůru. Po probdělé noci, kterou strávili na hřbitově a v jeho bytě, částečně zahrabáni do myšlenek.

Svítání probleskovalo mezi otrhanými závěsy. Venku zpívali kosové a sýkorky. Torhi vypláchl konvici a připravil čaj. Venku bylo lehce mlhavo a pod mrakem. Bylo dvacátého druhého září.

„Ale zajímá mě…“ začala. „Nezajímá,“ usmál se. „Ale jo! Jak ses tím…“ „Očišťovatelem,“ doplnil za ni. „… no tím. Jak ses jím stal?“ „Dlouhý a smutný příběh,“ odvětil a obličej mu rozťal ostrý a nelibý úsměv. Vyděsila se. „Nemá cenu hledat zpátky v minulosti…“ zamítl jakékoli další dotazy. „A co Ornest?“ naléhala přesto. „Zatím si odpočiň, načerpej sílu, půjdu ven na výzvědy, za prací, a tak… neměj strach, každý večer se vrátím a budeš mít informace. Zkoušej trénovat pohyb a taky spát. Nebude to tak snadné…“ odtušil a v koutku mu cuklo. Hodil na sebe kabát a klobouk. „Chovej se tu jako doma,“ prohlásil a zmizel.

Tak utekl nějaký čas. Dívce splývaly dny a noci. Čas se jí slil do jediného dlouhého dne a ještě delší noci. V bytě nalezla pár knih, ale zjistila, že jí čtení nejde zdaleka tak dobře jako dříve. Alespoň ten pohyb se ustálil, byla snad lepší než zaživa.

Dvanáctého října se Torhi vrátil později. Ale nesl dobré zprávy. „Už vím, kde ten parchant bydlí. Dalo to práci, ale…“ nechal větu viset ve vzduchu.

„Ale?“ nevydržela čekat. Byla netrpělivá. „… výsledek máme. Jsi připravena na svou pomstu?“

„Myslím…“

„Myslíš? Mno…“

„Ne, jsem si jista!“ ozvala se v její hlavě rozhodná stránka její duše.

„Skvěle, tanec může co nevidět začít…“

Nebyla to metafora, jak si zprvu myslela. Ornest bydlel v pompézním sídle a na noc z dvanáctého na třináctého připadala jedna z jeho velkolepých oslav života a bohatství, které tak rád sdílel a na odiv vystavoval jeho otec. Taneční večírek, pastva pro snoby a vyšší střední třídu, která je tam chodila očumovat. Dívčina se s Torhim ukryla za jeden rozměrný květináč s kaktusem.

„Co teď?“ optala se. Očišťovatel se poťouchle ušklíbl. Zase přišel ke slovu jeho vak. Dnes se v jeho nitru ukrývaly lehké, průsvitné, ale i celkem vkusné karmínové koktejlky, škraboška jako z benátského festivalu a temně černé jehly. „Na co čekáš?“ nadhodil šeptem, podávaje jí ono podivné šatstvo.

Pokrčila rameny. Dříve se styděla, ale… Její tělo už ztratilo předchozí křehkost, bylo sice živé, ale to bylo všechno. Navíc před ním? Nemělo cenu se stydět. Byla by se klidně vsadila, že jeho zrak nějaké kusy látky nezastaví, stejně tak si byla jistá, že jeho zájem o cokoli oplzlého musel s lety vymizet, pokud ne úplně pak téměř. Svlékla se a vklouzla do šatů, s námahou si obula děsivě vysoké boty a natáhla si škrabošku.

„Jak vypadám?“ optala se, snad ze zvyku, než že by ji to zajímalo. „Velice komicky,“ uznal, „ale to neznamená, že Ti to nesluší…“ „Zkus to bez toho dvojitýho záporu,“ ušklíbla se a poprvé od své smrti v sobě ucítila jiskru radosti. „Ale prd, vypadáš celkem dobře. Co já vím, v módě se nemám proč vyznat,“ uzavřel debatu.

‚To asi taky nemusíš. Ale něco méně… vyzývavého… by stejně asi nezabralo,‘ připustila v duchu po krátkém váhání. Mluvila jen k sobě a tiše doufala, že ji neslyší. Na stranu druhou jí to ale bylo stejně jedno.

Pomalu a opatrně vyšla ze stínu. Neočekávala, že by si jí někdo všiml. Přesto se tak stalo. „Koho to tu máme?“ pousmál se jeden lelkující snob. Byl téměř namol opilý a slušně se potácel. Barva jejích šatů a jejich odvážný střih jej však, bůhví proč, dokázaly upoutat. „Pojď, jen pojď mezi nás. Kde ses skrývala, když to začínalo?“ Dokonce přehlédl její masku.

Než se od něj stihla odtáhnout, popadl ji a zkusil s ní chvíli tančit. Zcela mimo melodii hudby, která hrála. Připomínalo to, spíš než tanec, velice opilé pogo. Přestal teprve, když mu jehlou silně dupla na nárt. „Jé, promiň,“ zachraptěla. Zůstal na ni zaraženě zírat a ona si uvědomila, že by měla mluvit co nejméně. Hlas, kterým nyní vládla, nebyl zrovna přitažlivý. On se, naštěstí, z utrpěného šoku nemohl chvíli vzpamatovat, tak se mu vysmekla a vmísila se mezi ostatní, než dokázal cokoli podotknout.

Ornest. Našla ho rychle. Stál přímo uprostřed zahrady vedle fontány a halasně vyzýval přítomné dámy k tanci. Bez valného úspěchu. „Noták, Roslin, je to jenom taneček…“ „Moc piješ, a i kdyby ne…“ Zmizela, než ji mohl pronásledovat a dotírat déle. „Karol? Smím prosit?“ „Až budou z nebe padat žáby.“ Přitočil se k jedné postarší ženě. „Smím Vás vyzvat?“ Síla jeho zoufalství se dala měřit na kilotuny. „Mladíku, mějte přece trochu důstojnosti,“ vyprskla dáma a, dílem omylem, dílem naschvál, jej polila mojitem. „Ach, odpusťte,“ pronesla teatrálně a zahihňala se jako školačka. Svěsil hlavu.

Mrtvá dívka k němu přistoupila. Užívala si to jako triumf. „Smím prosit?“

Vrhl se k ní. Zcela přeslechl tón i barvu jejího hlasu. „Smíte!“ Téměř vykřikl. „Zoufalče,“ konstatovala tlumeně. „Cokoli si budete přát…“ utrousil. Dali se do tance. Netančil špatně, ale… Něco tomu chybělo. Možná potěšení, možná radost. Možná jakýkoli pocit.

Torhi seděl ve stínu a krutě se usmíval. Instruoval ji dobře. ‚Jen ať si kdokoli zkusí udržet taneční tempo s nemrtvou. Necítí bolest, nemůže se zranit, prostě dokonalost sama,‘ ušklíbl se v duchu.

Ornesta nelitoval. Smál se mu. Z podobného důvodu se kdysi naučil nekromancii. ‚Tohle se mi nikdy neomrzí, ani po tolika letech.‘ Opřel se o monstrózní vázu a bezostyšně se kochal. Nikdo si jej stejně nemohl všimnout.

Tančili dlouho. Ornest se potil, dívka nejevila známky únavy. Přitáhl si ji blíže. Necítil ani stopu potu. Lehce jej to zděsilo. Nemyslel si, že je až takový chcípák.

Samovolně zvýšil tempo. V jejích očích za maskou se zablesklo. Přizpůsobila se mu a nutila jej do velice rychlého pohybu.

„Máš dost?“ optala se konverzačním tónem. „Ale kdepak,“ zasupěl, „jen to chce trochu vína a…“ Kdosi pohotový mu přihrál sklenici. Napil se velice zhluboka, až se rozkašlal. „Inu pokračujme,“ zaskřípěla mu do ucha.

Zcela to přehlížel, snad z potěchy, že o něj někdo jeví zájem. Byť očividně přezíravý. A pak to přišlo. Nějaký vtipálek dal zahrát tango.

Dav se rozestoupil a utvořil kolečko. Tančící pár měl střed zahrady jen po sebe. Přihlížející se při pohledu na Ornesta ušklíbali a hihňali. Potil se již zcela očividně. Po jeho čele stékaly široké prameny slané vody a vlasy se mu lepily k obličeji. Stejně nepřestával. ‚Už musí být taky unavená,‘ pomyslel si, ‚tole nejde dlouho vydržet… Zkusím ještě přidat, třeba se umoudří…‘ Stalo se právě naopak. Vybídl ji tím k ještě větší divokosti. Byla jako přízrak. A byla nezastavitelná.

Očišťovatel se již zcela nepokrytě smál. Jeho hlas zanikal v halasu okolo a v hlasité hudbě. Jeho úsměv, ne nepodoben hyeně, linul se od jednoho ucha k druhému, v jeho očích se děsivě blýskalo a oční víčka se mu extaticky přivírala. Ten pocit se vskutku nikdy neomrzel. Pokud by snad chtěl, mohl tomu říkat nefalšovaná potěcha. Jeho vlastní a osobitý druh perverze.

Tančící mladík zavrávoral. Jen nepatrně, ale mrtvé dívce to neušlo. Koutkem oka postřehla Torhiho. Ještě jí to zvedlo náladu, a tak přidala na doraz vlastních možností.

Lidé okolo uznale tleskali do rytmu. Královsky se bavili. Až do doby než Ornest zavrávoral po druhé a téměř se poroučel k zemi. Dívka jej chytila velice pevně. Ujala se vedení, udržujíce jej ve smrtícím pohybu. Chvíli na to, aniž by se byla zastavila, sňala jedním plynulým pohybem masku.

Ornest se na krátký okamžik zahleděl do její nemrtvé tváře. Jeho mozek nebyl schopen pochopit, co že to vlastně vidí. Nadechl se k námitce, ale jeho srdce odmítlo jakoukoli další poslušnost. Zasípal a zůstal bezvládně ležet v jejím náručí. Zemřel celkem rychle.


Nemrtvá si opět teatrálně nasadila masku, laxně pustila svého tanečního partnera a během okamžiku se vypařila v davu zcela konsternovaných snobů, kteří jen němě hleděli na mrtvého. Všechen hovor náhle utichl, jen hudba stále hrála.

S Torhim se sešla na lavičce v nedalekém parku. „Spokojená?“ optal se místo pozdravu a zazubil se. Celkem děsivě. „Vcelku ano,“ přiznala a cítila podivný pocit zadostiučinění spolu se zvráceným potěšením. „Ale myslím, že sis to taky celkem užil…“ dodala s lehkou výčitkou. „Aby ne!“ zašklebil se. „Přece sis nemyslela, že z toho sám nebudu mít vůbec nic…“ Nevěděla proč, ale musela se usmát. Nyní již chápala ten pocit. Naprosto.

Byla noc, třicátého prvého října. Samhain. Seděli v jeho bytě a otevřeným oknem sledovali měsíc. Na stole hořela černá svíce v mosazném svícnu. „Nestěžovala bych si. Vlastně ani nemám proč,“ ušklíbla se mrtvá dívka cynicky, „problém je, že se nyní cítím víc jako ty než jako… Však víš, oni.“ „Myslíš, že to je problém?“ utrousil Torhi, nonšalantně brousíc svůj plochý nůž. „Ne, vcelku ani ne,“ odtušila a v její duši se rozlil podivný klid.

Ať už jednou také prokážu nějakou tu aktivitu. Možná to někoho bude bavit. Je to již lehce starší, když tak mohu přidat novější (a podle mě i lepší).