Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Most, pt.II

próza, 25.08.2019

Posily, které slibovala Tireas, kterým měla údajně velet, a které měly být jejich vykoupením z tohoto pekla, se neukázaly ještě další týden. Teprve poté se na obzoru objevil houfec jezdců, čítající možná dvacet, možná pětatřicet bojeschopných mužů. Zázrak se tedy odkládal.

A Lenfri, zuřil.

„Vysvětli mi! Nějak srozumitelně prosím! Jak?!“ Lenfri křičel, poprvé za celou dobu ztratil ledový klid a sebeovládání.

Tireas se krčila v rohu stanu a snažila se dělat, že neexistuje.

„Posily…“ vyhrkl po chvíli kapitán odevzdaně, „kurva! Kde jsou ty Tvé posily…?“

Tireas mlčela. To ho vytáčelo ještě více. Zhluboka se nadechl.

„Nadporučíku,“ obrátil se k Derrikovi.

„Lenfri?“ postavil se oslovený do neumělého pozoru, aby zachoval jisté dekorum, které již v tomhle pytli sraček stejně neexistovalo.

„Odveď poručíka do separace.“

‚Rozkaz více než příjemný,‘ zapředl hlas v Derrikově hlavě. „Jistě, kapitáne,“ a vykročil směrem k Tireas.

Dívka se nahrbila. „Jestli se mě jen dotkneš, ukousnu Ti prsty!“ zavrčela.

„Nadporučíku,“ pronesl pomalu Lenfri.

Derrik se zmateně zastavil.

„Neváhej použít jakoukoli sílu, meč, kopí, sekeru, pěsti. Odveď ji, hned!“

„Provedu, Lenfri,“ usmál se Derrik a s pomocí Inise nakonec vyvlekli vzpouzející se Tireas před stan, tam ji svázali, aby nenadělala více problémů. Nadporučík ji pak dovlekl do zbrojnice, kde byla klec, sloužící jako polní vězení.

„Pěkně vítám, paninko,“ přivítal ji škrobeně a s potměšilým úsměvem Wydmir, „myslím, že si čas strávený spolu náramně užijeme,“ s těmi slovy ji zavřel do klece a zamkl na dva zámky.

„Naser si,“ ulevila si dívka, ačkoli to pro ni byla jen pramalá útěcha.

Od severu přijížděl schvácený jezdec na velice unaveném koni. První si jej všiml Inis, tou dobou na stráži.

Lenfri byl spraven okamžitě.

Jezdec byl neozbrojen a nesl znaky posla.

„Kapitáne Lenfri,“ pozdravil spěšně, jak stěží popadal dech.

‚Přeci jen zprávy od krále? Bylo na čase…‘ napadlo kapitána bezděčně. „Mluv, oč jde,“ oslovil posla nedočkavě.

„Pane, mé jméno jest Gwry.“

Inis se polohlasně zasmál. Posel se tím nenechal zastavit ani přerušit. „Přináším naléhavý dopis od mého pána, generála Errina.“

‚A naděje je v prdeli,‘ odvětil v Lenfriho mysli jiný hlásek.

„Pojď se mnou,“ kapitán nedokázal zakrýt roztrpčený tón a Gwry si toho zajisté všiml, „do stanu, tam budeme pokračovat.“

Jak odcházeli, připojil se k nim Derrik.

„Najdi někoho, kdo se postará o jeho koně, ještě večer je oba pošleme s odpovědí,“ ucedil k němu Lenfri polohlasně.

„Jak si přeješ,“ opáčil Derrik, vědom si kapitánovy nálady, která nebyla o nic lepší než jeho.

Král je v tom prostě nechal samotné. Jediné zprávy, které přicházejí, jsou z úst nepřátel.

„Inu Gwry,“ prohlásil Lenfri, když se ocitli sami ve velitelském stanu, „pověz mi pravdu, proč poslal Tvůj pán tebe a ne kteréhokoli posla…“

Gwry sebou trhl. „Jsem posel, kapitáne,“ odvětil.

„Pochybuji,“ ušklíbl se kapitán, „vypadáš spíš na důstojníka, a ne ledajakého. Někoho, koho sem musela hnát skutečná povinnost, přitom vysoce postaveného, nemám pravdu?“

Plukovník se ošil. „Možná,“ připustil.

„Jsme nepřátelé, nemýlím-li se.“

„Tak jest.“

„Přesto,“ pokračoval Lenfri bez přestávky, „bychom si mohli chvíli promluvit jako přátelé, nemyslíš?“

Gwry naklonil hlavu na stranu. Kdesi v dálce se ozval křik. Lenfri jej ignoroval.

„Pověz, Gwry, proč se vysoce postavený důstojník žene se správou jako kurýr takový lán cesty?“

„Myslíš, že Tě chci zabít?“ optal se plukovník, poprvé jistěji než sám očekával.

„Ne,“ odmítl Lenfri, „myslím, že mě máš o něčem přesvědčit, kdyby ten dopis,“ zdvihl zapečetěnou písemnost ze stolu, „… nepomohl.“

„Máš brilantní mysl,“ podivil se Gwry.

Lenfri kývl, byl si toho vědom.

„Ale pověz mi Ty,“ navázal plukovník na „přátelské“ otázky, „co dělá kapitán, ve své zemi jedna z nejvýznamnějších hodností, jichž lze dosáhnout, v zapadlém koutě světa, kde nikdy nikdo nevládl, aby zde potlačil cosi, co jeho král nazývá rebelií, zatímco místní to berou jen jako obranu před feudálním útlakem, který se jim vždy hnusil?“

„Dělá, co jeho král poručil,“ odvětil Lenfri vyhýbavě.

Křik zesílil.

„… pokud to není…“ podotkl Gwry věcně, „… pokud to není za trest!“

Lenfriho tvář se stáhla do odporného šklebu, neodpověděl.

„Nevíš o něčem, kapitáne, zač by Tě mohl dobrý král, kterého tolik obhajujete…“

„Každý po svém, není třeba lízat boty toho, kdo Ti platí,“ ohradil se Lenfri.

Gwry se otřásl. ‚Skutečně je to pravda, jsou placeni tak dobře, že nemají důvod k pochybnosti. Hrůza…‘ „… zač by Tě mohl dobrý Gwyn trestat?“

„Trestat?“ pousmál se.

„Mezi námi, každý má své nadřízené a…“

Lenfri se již otevřeně rozesmál. „Dobrý král…“ vyštěkával během potlačovaného smíchu, „… dobrý Gwyn…“ pokračoval nemoha přestat, „trestat…“ hlesl nakonec a opřel se o stůl.

Gwryho oči se zúžily. „Vtipkuješ? Tropíš si ze mě jen žerty?“ vyhrkl zmateně.

„Ach, Gwry, jak naivní máš představy. Piješ?“

Plukovník byl zaskočen. „Ano, jistě, občas.“

„Skvěle,“ odtušil Lenfri, vyhlédl ze stanu a vyhledal pohledem prvního ze svých mužů. „Argy! Přines nám džbán vína!“

Muž hleděl chvíli zmateně, ale pak rychle provedl svěřený úkol. Gwry hleděl stále nechápavěji.

„Osvětlím,“ prohlásil kapitán tiše a s jízlivým úsměvem.

Tireas seděla na podlaze klece a usilovně přemýšlela.

„Když se kaboníš, vypadáš jako ošklivý kluk,“ podotkl již poněkolikáté Wydmir a usmíval se jako dítě co dostalo novou a zajímavou hračku.

„Víš, co mi můžeš?“ utrhla se naň dívka.

„Povídej, docela mě to zajímá,“ odvětil zbrojíř se smíchem a hleděl potěšeně na to, jak se dívčina počíná červenat a pak rudne vzteky.

„Zasloužil bys nakopat!“ zavrčela.

„Byla bys možná zklamána účinkem,“ odvětil jí ledově a posadil se na své obvyklé místo na pytlích, kde začal nabíjet širokou těžkou kuši.

„Co děláš?“ zajíkla se.

„Drž laskavě hubu,“ doporučil jí, dokončil nabíjení a pozvedl mohutnou zbraň jako hračku.

„Ne, prosím, já to nemyslela nijak…“

Naklonil hlavu a stranu. „Co?“ ucedil a zamířil na ní.

„Nic…“

„Co prosím?“ optal se znovu.

„Nic! Nic z toho co jsem řekla, prosím, nezabíjej mě…“

„Zabít?“ zasmál se jako šílenec, kterým prokazatelně byl, „ne, tak snadné to mít nebudeš. Slyšel jsem, že jsi jedna z těch, co opovrhují pěšáky a staví se někam výše jen proto, že jim někdo bohatý dal pod prdel koně…“

„Ne, to není…“

„… pravda?“ dořekl, „takže Lenfri mi lhal?“

Zbledla.

„Nelhal,“ odtušil a usmál se, „líbí se Ti ten pocit, jezdkyně?“

Hrot kuše byl tak blízko jejího těla, že kdyby se natáhla, mohla se jej dotknout.

„Nelíbí,“ potvrdila a začala se třást.

„A přitom na Tebe míří jeden zablácený důstojník pěchoty…“

„Ty jsi důstojník?“ podivila se a nemohla zakrýt jízlivý tón. Západka kuše cvakla a výkřik se rozlehl celým táborem.

Víno se červenalo ve svitu olejové lampy a plnilo stan roztančenými rudými skvrnami.

„Jako krev,“ poznamenal kapitán a zhluboka se napil.

„Krev?“ nechápal plukovník.

„Krev, taky potřísní kde co, jakmile je prolita. Proto jsi tady, že?“

Gwry neodpověděl.

„Inu, pij,“ pobídl jej Lenfri, „není otrávené, pijeme totéž. Pokud mi nevěříš, vezmi si můj pohár.“

„Protijed?“

„Ale kdež, je to jen víno. Co bych měl z Tvé smrti?“

„Nic,“ odtušil Gwry zmateně.

„Přesně.“

„Slíbil jsi mi osvětlení,“ prohlásil plukovník, když se také sám napil rudé tekutiny.

„Nuže, dobrá,“ začal Lenfri a střídavě upíjel a hleděl na nepřítele skrze krvavou stěnu sklenice, „říkáš dobrý král Gwyn. Dovolím si nesouhlasit. Gwyn je horlivec, Gwyn je silný a obávaný bojovník, Gwyn je velký dobyvatel bez špetky pochopení pro místní poměry, Gwyn… je jeden z největších zkurvysynů, co kdy chodili po světě, to Ti garantuji. To, co dělá, neschvaluji…“

„Ale přesto jej slepě posloucháš?“

„Ne. Poslouchám jeho rozkazy a plním je, ale ne vždy podle jeho instrukcí, jako všichni. On chce hotové dílo, je mu jedno jak jej dokončíme. Platí nám za práci ne za to, abychom jej kopírovali…“

„Přesto však jste tady na konci světa a děláte, co poručil…“

„… protože tak zněl rozkaz.“

„Proč tu tedy jsi?“

„Rozhodně ne za trest,“ usmál se kapitán skrze sklo.

Vypadal přízračně. Gwry si všiml, že jeho protějšek musel probdít minimálně polovinu nocí, co zde strávil. Pod očima měl výrazné kruhy a jeho obličej vypadal přepadle.

„Opravdu ne?“

„Ne, Gwyn neví co je dobrého na tomto území, vlastně, neví ani co je to špatného. Neví co tu je nebo není, ale to mu je jedno. Jde mu o vytvoření celistvé říše a kterékoli území co pod nás nespadá v nitru říše, je logicky ohrožením integrity…“

„Opravdu, jsi chytřejší, než vypadáš.“

„Děkuji,“ poznamenal Lenfri ironickým tónem, „prostě je to špatný příklad.“

S tím nemohl Gwry nesouhlasit. Na chvíli se rozhostilo ticho.

Derrik seděl na malé stoličce a pilně brousil meč. Přisedl Inis.

„Co myslíš? O čem jednají?“

„Kapitulace,“ odvětil nadporučík, aniž by zvedl oči od práce.

„Naše nebo jejich?“

Derrik se zasmál. „Jejich zcela jistě ne.“

Mladík se nadechl.

„Chceš mi něco povědět?“ zvedl konečně Derrik pohled.

„Chci se zeptat,“ začal Inis opatrně.

„Ptej se.“

„Proč je tohle území pro krále tak… důležité?“

„Na to by ses měl optat Lenfriho, sám to moc nechápu.“

„Je to jen hrouda hlíny kudy protéká řeka… Že by ten most?“ fabuloval hoch.

„Ty se tím chceš vážně zabývat?“ ušklíbl se důstojník a zahleděl se na nebe. „Mě víc zajímá ten déšť, co se blíží,“ dodal věcně.

„Ale přeci,“ nechápal Inis, „musíte vědět za, co bojujete…“

„Za krále, za žold,“ usadil jej nadporučík, „co jiného? Jsme žoldáci, bohové zatracení nad námi…“

„Ach, tak…“ odvětil Inis nepřesvědčivě.

Nedaleko kdosi vykřikl a ten výkřik se změnil v bolestné skučení.

„Co to?“ zalekl se Inis a vyskočil na nohy.

„Asi Bean’shee,“ pokrčil rameny Derrik a dál se věnoval broušení čepele.

„Co?“ mladík nechápal.

Nadporučík se zasmál. „Stará pověra,“ vysvětloval, „na to by ses měl optat někdy Wydmira…“

Mladík si povzdychl.

„… no což, určitě o tom četl,“ dodal Derrik kousavě, „každopádně jde o tvora z pověr. Je to jakási otrhaná svině, toulající se lesy a blaty, kdo uslyší její křik, má předpovězeno že brzy zemře…“

„To je strašné,“ zděsil se Inis.

„Bylo by,“ usmál se Derrik, „kdyby to nebyla jen pověra. Takovýhle zvuk vydává i jeden druh ptáka a vesničani tomu přidělali historku…“

„Aha.“

„Ale kdo ví,“ zasmál se Derrik neurčitě, z čehož Inise zamrazilo v zátylku.

Wydmir se smál a opět nabil kuši.

Tireas kňučela se zavřenýma očima v koutku své klece. Hrot šipky se jí zabodl těsně vedle levého spánku do dřevěného obednění.

Úmyslně.

„Proč?“ zasténala, když opět našla hlas. Zněla nyní jako vyděšená holčička.

„Poslouchej, děvče,“ zabručel zbrojíř, „pár věcí nesnáším. Jedna z nich je povrchnost a arogance. Tím jsi prosycená jako mech za deště. Druhá věc jsou urážky na účet něčeho, o čem víš houby. Nebo někoho.“

Dívka se schoulila do klubíčka. Wydmir opět zdvihl kuši.

„Abys věděla, jsem důstojník, poručík jako Ty. Ale zásobovatelé jsou vyňati z hierarchie, a navíc, jen proto, že mám na botách bláto a chodím pěšky, jsem méně cenný než Tobě podobná sebranka?“ zapředl chladným tónem, ale byla v něm skryta znepokojivá radost a potěcha.

„Ne, nemyslím…“

Nenechal ji domluvit: „Jsi povrchní rozmazlená holka, co si myslí, že se s někým vyspí a hned se s ní bude zacházet jinak!“

„Jak ses to proboha…“

„Dozvěděl? Není důležité,“ ucedil, „ale Lenfri mi to neřekl, na to vezmi jed.“

„Nevěřím, podle něj jsem jen blbá coura…“

„Pozoruhodná sebereflexe, ale… Neřekl, zjistil jsem to svými způsoby.“

„Ty?“ neudržela se.

Zrudl, obličej mu rozštípl velice ošklivý úsměv a západ cvakl podruhé. Výkřik, který prořízl vzduch, byl ještě děsivější než předtím.

Důstojníci ve stanu nepřerušovali svoji rozpravu. Nyní se držel nitě Gwry.

„… Errin není proti Tobě, jen chce, aby byl lid této země svobodný…“

„Ale tím myslí celé Velkopolsko, že,“ odtušil Lenfri.

„Jistě, jsou to jeho lidé.“

„Jeho?“ podivil se kapitán.

„Errin je odsud, z Velkopolska. Mnoho lidí to neví.“

„Nemá jméno, co by k tomu sedělo,“ zapochyboval Lenfri.

Plukovník však trval na svém: „Změnil si jej. Jako mnoho jiného co na sobě změnil… Prý Tě zná, Lenfri.“

Kapitán se ošil. ‚Tak přeci, něco osobního?‘ zašeptal hlásek v jeho hlavě na znepokojivou notu.

„Přečti si ten dopis…“ doporučil mu Gwry a opět se začal třást. Strachy nebo zimou, venku začalo pršet a znatelně se ochladilo.

„Velevážený kapitáne, Lenfri. Převelice mě rmoutí, ba co více, znepokojuje, že se naše cesty setkávají tímto způsobem. A proč? Kvůli nenasytnosti Tvého krále a Tvé prodejnosti. Než, nedá se s tím nic provést. Když jsme se viděli posledně, neměl jsi takové ambice, snad jsi změnil své uvažování, ale kdož ví. Jméno jsi změnil určitě. Otázka, které se nevyhnu, visí již ve vzduchu příliš dlouho, zda s námi chceš bojovat, pokud ano, znáš strategii, taktiku a víš, jak to vypadá na bojištích, nemusím Tě o tom poučovat, rozmáčkneme vás jako hrst švábů v moždíři, jen to tak hezky nekřupne… Poslyš, Lenfri, Tvé cíle jsou ušlechtilé, snad. Peníze. Oceňuji loajalitu, vím, že Tě nepřeplatím proti Gwynovi, ale mohu Ti poskytnout jinačí motivaci. Pamatuješ se na to, jak ses choval kdysi? Myslel sis, že zapomenu? Byl jsi zcela jiný, však i já, nevyčítám, za peníze jsme byli schopni všeho možného. Před našimi zraky zemřeli přátelé, kolegové, společníci, jeden uhnil hned vedle Tebe… Nemyslím, že bys byl tehdy nebo nyní melancholický, nebýval jsi jen tak cynický. Pamatuj, že znám Tvé jméno, Leobalde. Pamatuj, že se známe. Doufám, že při našem setkání nalezneme společnou řeč. Očekávej mne a mé společníky za úsvitu pozítří, na kopci za mostem na východní straně. S veškerou úctou, generál Errin.“

Lenfri dočetl vzkaz a chvíli mlčky seděl neschopen dalších slov.

Gwry mlčel, věděl přesně, co v dopise stojí a nedávalo mu to téměř žádný smysl. Kapitánu ale zřejmě ano. Nyní však nebyl čas na dotazy, byl čas na odpověď.

„Vzkaž mu,“ nadechl se Lenfri, „vzkaž mu, že se mnou má počítat, přijdu tam, přesně jak chce…“

‚Ale nebudu sám,‘ dodal pro sebe.

Tireas se chvěla, oči stále zavřené a v ústech cítila pach krve. Prokousla si jazyk, když se snažila zastavit výkřik, který se jí překotně dral z úst. Wydmirova šipka jí jen škrábla přes stehno.

Úmyslně.

Zbrojíř byl velice dobrý a přesný střelec.

‚A přitom je tak… malý,‘ pomyslela si dívka bezděčně, ačkoli věděla, že prohlásit to nahlas, schytala by další šipku, ještě blíže, nebo… přímo do sebe. Děsilo jí to.

„Tak co, holka? Už ses naučila způsobům?“ zasmál se Wydmir cynicky a bylo slyšet opětovné natahování kuše.

„Ne… prosím, měj slitování…“ zakňučela Tireas, oči stále zavřené, snad aby unikla z toho hrozného snu.

„S kým?“

„Se… mnou?“ zašeptala odevzdaně. Krev jí stékala po stehně a jeden pramínek tekl i po bradě, jak používala zraněný jazyk.

„S Tebou? Hloupou arogantní holkou, co si myslí, že dostane vše, co chce jen za úsměv nebo kdejakou službičku? S… courou?“ zařehtal se dost pronikavě, na závěr, ale hlas, kterým na ni mluvil, byl ledový, podoben střípku měsíčního svitu, a tak nebezpečný, jako skleněná čepel.

„Ano,“ špitla tiše a zlomeně.

„Prosím?“ zapředl potěšeně.

„Ano,“ hlesla, ale očividně ne dost nahlas.

Kuše cvakla opět.

„Ne… Prosím…“ šeptala se zavřenýma očima a očekávala bolest.

Žádná nepřicházela. Místo toho se nad ní kdosi sklonil.

Netušila, zda to byl sekunda, nebo pár minut, co zavírala oči v očekávání bolesti po výstřelu.

„Podívej se na mě,“ prohlásil tvrdý hlas, jakoby z dáli. Patřil Wydmirovi. Pomalu otevřela jedno oko. Klec byla odemčená a on se nad ní tyčil.

„Oběma,“ štěkl na ni.

Poslechla.

„Nenabil jsem do ní šíp,“ culil se na ni a ukázal na kuši. Nyní již nebyla ani natažená.

„Tak co?“ optal se jí, když stále mlčela.

„Co? Jak to myslíš?“

„Jak se nyní cítíš?“

Rozklepala se. „Divně,“ přiznala.

„Máš strach,“ konstatoval suše.

„Asi…“ připustila váhavě.

Chytil ji pevně za tvář a drtil její čelist ocelovým stiskem pozoruhodně silných a pozoruhodně dlouhých prstů.

„Máš?“ zopakoval snad ještě chladněji než předtím.

„A... Ano,“ vykoktala šeptem.

„Poznám strach, holka, nezakryješ to. Konečně víš, co to je.“

Rozklepala se a po tváři jí nekontrolovatelně stékaly slzy.

„Ano,“ pustil ji, „přesně tohle,“ dodal, „už chápeš?“

Přikývla a skulila se do klubíčka.

„Kdo jsi, Wydmire…?“ oslovila jej poprvé jménem.

„Já?“ zasmál se. „Já jsem jen zbrojíř v Lenfriho družině. Poručík Wydmir,“ prohlásil teatrálně a ještě teatrálněji se při tom uklonil.

„Myslím, kým jsi byl…? Předtím…“ Při té otázce se jí třásl hlas. Děsila se další bolesti. Opět zavřela oči.

„Otevři oči!“ nařídil místo odpovědi. S němým přikývnutím poslechla.

„Pověz mi,“ zadíval se jí hluboko do očí, jako by jí hleděl na dno duše, „kým jsi byla Ty, než ses dostala ke Gwynovi?“

Oči se jí opět zalily slzami. „Záleží na tom?“ zašeptala.

„Ani ne,“ připustil, „ale myslím, že jsi dcerka nějakého bohatého šlechtice. Třetí, čtvrté dítě?“

Neodpověděla, jen tiše kývla.

„Utekla jsi z domu, abys hledala slávu, až potom jsi zjistila, že to není jen tak… Ale našla jsi způsob a myslela jsi, že bude navěky.“

Opět jen kývla.

Vstal a pomalým pohybem zavřel a zamkl klec. „Pouč se ze svých chyb, Tireas. Jinak je budeš opakovat.“

Opět jen kývla, pak se stulila na podlahu a dlouho, usedavě, plakala.

„Jsou lidé, co se nikdy nepoučí,“ prohlásil Errin, stojíce na malém pahorku za mostem na východní straně.

Za ním, seřazeno, stálo dvanáct korouhví. Pod každou na půl stovky mužů. Vítr si pohrával s každým kusem látky, různobarevné tabardy a praporce se nadouvaly a otáčely hned na tu, hned na druhou stranu, jak si zrovna zamanul ten který poryv. Slunce právě vstávalo a jeho mdlé světlo prozářilo mlžný opar nad celým okolím Alexandry. Bylo pozítří, to pozítří, kdy se mělo konat smluvené setkání.

Muži byli nervózní, ačkoli věděli, že nepřítele přečíslí tři na jednoho. Pokud by došlo k bitvě. Ale té se chtěl generál vyhnout, snad proto, že byl Lenfri jednu dobu jeho přítelem.

Gwry, stojící po pravici svého generála, oděn do šedé a černé uniformy, se stříbrným řetězem na rameni, coby odznakem jeho plukovnické hodnosti, nervózně přešlápl a odkašlal si.

Errin se k němu obrátil. „Ano?“ optal se.

Gwry se zadíval na oblohu, na obzor a pak na generála. „Myslíte, že přijde, pane?“ pronesl pomalu.

„Ovšem, dal slovo. A pokud se nezměnil, je stále zvyklý je plnit, díky bohům.“

„A co Vy?“ Drzost, očividná.

„Co já?“ optal se generál podrážděně. „Já mu nikdy nic neslíbil,“ dodal věcně a tím byla konverzace u konce.

Gwry si otřel z čela pot. Bylo to horší, než se obával.

Roh svolával Gwynovy žoldáky, v táboře nastal zmatek. Lenfri vyrazil ze stanu, chvatně si připjal meč a málem narazil do Derrika a Inise, kteří přibíhali s hloučkem mužů z opačné strany, než ležel Most.

„Co se děje?“ optal se kapitán zmateně.

Derrik uháněl dál, příliš zabrán do momentálního problému, než aby mu věnoval pozornost.

Inis se na okamžik zastavil. „Děje se to, že na nás útočí!“ prohlásil úsečně, ve snaze najít co nejméně slov.

„Cože?“ vyhrkl Lenfri, „Errin? Vždyť jsme se dnes měli setkat na pahorku…“

Inis se pobaveně zasmál. Pobaveně a cynicky. „To ale asi někdo zapomněl vysvětlit našim „přátelům“ za Mostem.“

„A kurva,“ ulevil si Lenfri, „do zasraný prdele!“

Inis se ušklíbl: „Přesně, kapitáne. S Derrikem proto sháníme co nejvíce chlapů, abychom obsadili konec mostu, než dorazí zbytek.“

„Moudré,“ zhodnotil kapitán, „Tvůj nápad?“

Mladík zavrtěl hlavou. „Derrikův,“ odvětil, „myslím, že jim chce vrátit ten článek prstu, co mu vzali.“

„Vypadá to tak.“

Oba vyrazili rychlým během směrem k mostu a Lenfri cestou přibíral další muže. „Neile, Gely, Adriane, Argy,…“ Nakonec jich za nimi šlo dvacet. Derrik již mezitím hájil pozici s podobným počtem. Tanec začal.

Tireas, probuzená zvukem rohu, chvatně vstala. Wydmir si právě bral těžkou kroužkovou košili. Vedle něj ležely dva toulce plné šipek a jeho těžká kuše, bitevní sekera a kopí.

„To si všechno bereš sebou?“ užasla.

„Proč ne?“ zabručel, jak se soustředil na zapnutí přezek na kroužkové kukle.

„Nech mě jít s Tebou…“

„Ani omylem, zlatíčko,“ prohlásil rozhodně, dost nepříjemným tónem.

Narovnala se. Byla o hlavu vyšší než on, přesto cítila strach, když jej viděla v plné zbroji. „Mohu být užitečná,“ navrhla.

„To zvládneme i bez Tebe.“ Zvedl kuši, sekeru si hodil křížem přes záda a do druhé ruky vzal kopí. Otočil se k odchodu.

„Errin Lenfriho zabije…“ vyhrkla zděšeně.

Prudce se otočil. „Co prosím?“ zahřměl rozčileně. Sklopila oči.

„Měla jsem… Měla jsem jej přesvědčit. Aby se neúčastnil boje…“

„Jak?“

„Nevím jak, věřili mým schopnostem…“

Téměř k ní doběhl. „Mluv, sakra!“ křikl jí do obličeje.

Rozklepala se.

„Kdo Tě poslal?!“

Dívka uhnula pohledem.

„Děvče, chceš Lenfrimu pomoct?“ Viditelně se uklidňoval a ona se také trochu uvolnila.

„Chci, ovšem že chci!“ prohlásila důrazně. „Posílá mě kapitán d’Masy, jako jediné posily co sehnal a mohl uvolnit ze svého kontingentu… Ale to není důležité. Pro kapitána pracuje jeden ze zvědů a ten mě informoval, že na Lenfriho kdosi vyslal zabijáka, právě sem… proč myslíš, že jsem jela celou dobu bez zastávky… A proč moji „muži“ přijeli až po takové době?“

Zůstal na ni zírat.

„Měla jsem jej chránit… Neuvěřil by, že se jej někdo pokouší zabít. Nevěřil by nějakému poručíkovi, kdo ví odkud…“

„…tak jsi ho svedla,“ dořekl za ní Wydmir.

„Ano, ale bylo to k ničemu, stejně neposlouchal, co jsem mu chtěla povědět…“

„Prostě Lenfri,“ pokrčil rameny zbrojíř, „dělal vždy věci po svém.“

„Myslím, že nyní je ten čas, kdy je nejvíce v nebezpečí… Vesničané útočí a Errin je na pahorku za mostem na opačné straně! Jsme obklíčeni, to si nikdo z vás nevšiml…“ zašeptala hořce.

„A sakra, máš pravdu,“ zalapal po dechu.

„Je to i moje chyba…“ špitla sklesle, „nepomohla jsem mu. Chtěla jsem napřed vědět, co je zač, jak se chová. Chtěla jsem… ho.“

„Pouč se,“ prohlásil Wydmir a napřáhl kopí. Zavřela oči.

Cinkl zámek. Proražený ostrým plochým hrotem se rozlétl na dva kusy.

Vrazil jí kopí do ruky. „Jdeme!“ zavelel, „od teď jsi pod mým velením a cokoli uděláš nebo se stane, zodpovídáš jen mě, rozumíš?!“

Byla zmatena, ale přikývla.

„Tak tam nestůj a poběž,“ prohlásil jemněji, když stále postávala u vchodu do klece a křečovitě svírala kopí.

Poslechla.

Lenfri a jeho muži se nějakým zázrakem mezitím probili až do středu mostu. Možná to bylo tím, že překvapili útočníky a hned v první chvíli je zatlačili zpět s takovou razancí, že se netrénovaní vesničané nezmohli na víc, než na ústup, možná za to mohl spravedlivý hněv, který nyní plál v Lenfriho a Derrikově tváři, za ono poslední překvapení, které jim bylo dárkem před pár týdny v podobě brzkého ranního útoku. V půlce mostu však stála barikáda. Za ní se prchající rebelové opět přeskupili, nabrali novou munici a obsadili obranné posty. Síla prvotního protiútoku královských se rozplynula. Začal boj muže proti muži na barikádě.

„Derriku, zprava!“

Právě včas. Nadporučík se hbitě sklonil a šipka z kuše jej minula jen o půl délky dlaně.

Střelec již nedostal novou příležitost. Inis jej srazil rychlým výpadem. Rapír měl v boji na barikádě skutečnou výhodu, zvláště v rychlosti.

Královští měli velké ztráty. Téměř polovina útočné jednotky byl buď zraněná, nebo padla. Argy zemřel s šipkou z kuše zaraženou v oku. Dlouhopolan Styr byl prošpikován partyzánou jako sele, Wyllen ztratil polovinu hlavy po úderu palice pobité hřeby.

Lenfri stál uprostřed barikády a bil se jako lev. Jeho dlouhá široká čepel srážela k zemi jednoho muže za druhým, aniž by sám kapitán utržil nějaké vážnější zranění, spíše jen zhmožděniny.

„Bijte ty bastardy!“ řval Derrik a povzbuzoval tak ve zbylých dvaceti mužích pravého bojového ducha.

Jejich kopí a meče si vybíraly krvavou daň na rebelské armádě. Opět začal v dáli zpívat lelek a nad hlavami bojujících se zatáhlo. Třesk zbraní v jeden okamžik přehlušilo vzdálené zahřmění. Nikdo tomu nevěnoval pozornost.

„Musíme se dostat za tu barikádu!“ hulákal Inis do sílícího větru.

„Ale jak?“ odpovídal mu Derrik stejným způsobem, „leda bys měl křídla!“

Inis pohlédl na kamennou zídku na okraji mostu. Vypadala pevně a bytelně, ba co více, nebyla na ní ani barikáda. Ale byla zatraceně úzká.

„Půjdu tam, tudy!“ křikl na Derrika a mávl rapírem směrem k zídce. V dalším okamžiku čelil muži s improvizovanou halapartnou.

„Ne, to je moc riskantní!“ oponoval nadporučík, „srazíš si vaz a utopíš se! Lenfri, slyšel jsi ho?!“

Kapitán neslyšel, byl téměř u vrcholu barikády a burácení větru spolu se sílícím hřměním mu znemožňovalo zaslechnout Derrikův hlas.

Přispěchali další muži. Tak půl stovky. A za nimi Wydmir a Tireas.

„Co ta tu dělá?“ řval Derrik rozčileně, „Lenfriho rozkaz zněl jasně!“

„Je tu na mojí zodpovědnost, nadporučíku!“ odpověděl mu Wydmir ostře.

Derrik protočil oči, ale musel se věnovat muži se starým mečem a štítem, co proti němu vyběhl.

Inis zmizel.

Tireas se rozhlížela po barikádě. „Kde je ten cizinec?“

„Který?“ optal se Wydmir zmateně.

„Ten… Inis.“

„Myslíš, že by ten kluk…?“

„Co já vím?“ povzdychla si dívka, „ale možné je všechno.“

„Najdi Lenfriho,“ připomněl jí, nabil kuši, a jednou přesnou ranou skolil muže v otrhané brigantině s dlouhou kůsou.

„Běž!“ dodal, když se neměla k činu.

Opět poslechla. Okamžitě. Vyzařovala z něj nyní zvláštní, nezpochybnitelná autorita. Autorita a strach.

Derrik byl mezitím donucen ustoupit, když jej šipka z kuše zasáhla do ramene. Většinu sice podržel ramenní plát, ale přesto to bylo bolestivé zranění a nadporučík musel vyhledat na okamžik odpočinek.

Málem vrazil do Wydmira. „Co Ti řekla?“ vyhrkl.

Zbrojíř se neusmál: „Že se někdo pokusí vzít našemu kapitánovi život a to vraždou…“

„Tak to je pěkně v prdeli,“ zhodnotil Derrik.

„Je, a ona má podezření na toho mladýho…“

„To ne, to nemůže… Přeci přišel, aby…“

„… pomohl? Myslíš, že to tu našel náhodou? Takovej kluk?“

„Dobrej kluk, chytrej a se zbraní umí jako málokdo a…“ v tom se Derrik zastavil, „víš, že máš pravdu? Je podezřele dobrej a trénovanej, pořád se na něco ptá… To není jen tak!“ V tu chvíli se barikáda otřásla.

Vedle nich kotoulem dopadl Lenfri, hned za ním po zádech a zcela nedůstojně Tireas.

„Kde je Inis?“ optal se kapitán. Zbylá trojice na sebe vrhla rozpačité pohledy.

„Nevím,“ připustil Wydmir, „ale…“

„… jestli to tak není lepší…“ navázal za něj Derrik.

„… třeba Ti usiloval o život,“ dodala Tireas.

„Paranoici, to už by to přeci udělal dávno!“ vyhrkl Lenfri.

„Ten kluk je příliš dobrej než aby…“ „…to byla náhoda,“ doplnili se navzájem Derrik a Tireas.

Kapitán na ně vytřeštil oči. Víc než co jiného jej mátlo, že našli společnou řeč. Jeho další myšlenka patřila Tireas.

„Jak to že je tady?!“ vyhrkl rozhořčeně, „měla být ve vězení!“

Nastalo ticho. A pak barikáda praskla a zhroutila se do řeky.

Z průlomu se na ně všechny vyhnala nemalá jednotka vzbouřenců, možná dvě stovky.

„A kurva,“ vyhrkl Derrik.

„Bohové s námi,“ navázala Tireas.

„Serte na bohy,“ hlesl nepřítomně Wydmir, „už nám tu nepomůžou.“ Odhodil kuši, z níž předtím vystřelil na dvacet šípů a sňal ze zad sekeru.

„Ukážeme jim, za co stojí meč žoldáka severního království!“ zavrčel Derrik odhodlaně.

Tireas, bledá jako křída, natáhla ruku a zdvihla své kopí. „Jdeme, bratři?“ oslovila je prastarým žoldáckým způsobem.

Lenfri se narovnal. ‚Jako za starých časů,‘ pomyslel si.

„Jdeme,“ prohlásil k nim, pak zvýšil hlas a zařval, že se to rozléhalo po celém údolí: „Kupředu, Severní království! Bijte ty bastardy!“ Armády se střetly.

Errin byl lehce neklidný. Gwry to na něm poznal.

„Děje se něco, pane?“ optal se, ne ze starosti, spíš z povinnosti.

Generál vypadal, jako by se toulal v dálce. Slunce již bylo hezký kousek nad obzorem, ale Lenfri měl pořád ještě čas. Úsvit stále trval.

„Pane?“ obrátil se na Gwryho jeden z nižších důstojníků.

„Ano?“

„Mám obavu, pane,“ svěřil se voják.

„Jakou?“

„Že se děje něco nekalého. Víte, jak křičí lelci a od jihu se blíží bouře.“

Gwry si musel přiznat, s nemalou dávkou strachu, že jej trápí přesně totéž. To ovšem nemohl dát před podřízeným najevo, podkopával by tak morálku mužstva.

„To bude v pořádku, je to jen bouřka a lelci to dělají vždycky stejně. Není se čeho obávat, bude to jen formalita. K žádné bitvě stejně nedojde.“

Sám plukovník se tím utěšoval, ale již tomu moc nevěřil. A Errin se stále toulal v dálce.

„Vzpomeň si na Grind, Leobalde,“ zašeptal generál velice tiše.

Gwry znervózněl ještě více, netušil co se děje a ani v nejmenším se mu to nelíbilo.

Lenfri se ohnal mečem a zaklel. U vysoké boty se mu právě urvala celá podešev. Nu což, když už smolný den… Šikmo paríroval dlouhána s mečem a hned nato mu krátkým protipohybem sebral rovnováhu, přesně na ten drahocenný okamžik, kdy mu Tireas z boku zarazila kopí do břicha.

„V pořádku Lenfri?“ optala se a vyprostila svou zbraň.

„V pořádku,“ odvětil kapitán a kopancem poslal k zemi dotírajícího venkovana se srpem.

„Že je to ještě baví…“ zadeklamoval Wydmir, jako by přenášel nějakou bajku a jednou ranou své mohutné sekery onoho muže rozpůlil. Nebyl čas na milosrdenství. „…kde vzali takovou výbavu…?“ zabručel.

Kolem Lenfriho se mihnul Derrik. Místo meče nyní svíral dlouhou halapartnu a v jeho zádech se drželo kolem tuctu mužů s meči a sekerami. Vedl je na zteč malé pevnosti na konci mostu. Bylo to zoufale málo. Ale po odražení druhého útočného oddílu se královským podařilo dobýt téměř celý most – ovšem, za cenu obrovských ztrát – a zabezpečit dostatek mužů i zásoby munice pro oddíl lukostřelců, kteří drželi v šachu případné střelce na vrcholku pevnosti.

„Musíme dobývat tu pevnůstku?“ optala se Tireas nervózně.

„Chceš, aby nám vpadli do zad?“ zavrčel Wydmir a sledoval stahující se sedláky, jak mizejí v malé brance, kam je pronásleduje Derrik.

„Protože přesně to udělají, jakmile bychom se rozhodli odejít,“ dodal pomenší zbrojíř věcně a pomalým krokem došel pro svoji kuši, nabil ji a připojil se k lukostřelcům. Tireas a Lenfri zůstali vprostřed mostu sami, mezi hromadou mrtvých.

Derrikův oddíl nebyl zdaleka velký, ani kdovíjak dobře vyzbrojený, ale všichni muži byli disciplinovaní a bojeschopní, jakož i bojechtiví. A to stačilo, aby zahnali na útěk, již tak dost demoralizované rebely. Ovšem, dveře, kterými rebelové vběhli do pevnůstky, se velice brzy zavřely a zapadla závora. Nyní bylo po boji, nebo to tak alespoň vypadalo.

Nadporučík seřadil své muže a sehnal dohromady zbytky útočné jednotky, která byla rozptýlena po celém konci mostu.

„Co teď, Derriku?“ optal se jej desátník, který předtím vedl své muže do útoku na barikádu jako jeden z prvních.

„Budeme čekat,“ odvětil Derrik a pohledem vyhledal Lenfriho.

Vedle něj stála Tireas, zřejmě opět svobodná, za nimi Wydmir, opírající se laxně o svoji kuši, ale Inis nebyl k vidění, nikde.

Pak udeřil blesk a ozářil vrcholek pevnosti i celý most.

V ten okamžik jej nadporučík spatřil. Inis, jako mrštný stín seskočil z hradby na vrchu pevnosti, několika rychlými pohyby se přesunul na hrazení mostu a přes něj, jako tanečník, přeběhl až téměř k Lenfrimu.

Než stihl Derrik vykřiknout, byl tam a skočil.

Tireas vykřikla a vrhla se mu do cesty. Pak nadporučíkovu hlavu zasáhl kámen, co spadl z vrchu pevnosti, třesknul mu o přilbici a Derrik se poroučel k zemi, omráčený.

Déšť ještě zesílil.

Tireas sice zachovala duchapřítomnost, ale…

Inis necílil na Lenfriho, jeho skok již předtím mířil na muže, který se k oběma velitelům připlížil zezadu. Byl štíhlý, drobné postavy a pohyboval se kupodivu tiše.

Clonou deště jej dokázaly postřehnout jen velice bystré oči. Takové jaké měl třeba Inis.

Lukostřelci a Wydmir se soustředili na vrchol věže, nevšimli si tvora, co jim proklouzl pod nosem a chystal se zabít jejich velitele.

Tireas se příliš vyčerpala bojem a nyní byla soustředěna na nebezpečí z hradby, ne však zezadu. A nyní, reagovala opět špatně.

Inis na ni dopadl tvrdě.

Vyrazila mu rapír z ruky a zbraň přelétla hrazení mostu do bouřící Alexandry.

Rozezleně zaklel, udeřil jí loktem do břicha a ihned se překulil stranou, aby se vyhnul Lenfriho meči.

Nechápal, co je všechny najednou popadlo.

Neměl však čas na to myslet. Zabiják se krutě usmíval a byl jen kok od kapitána, který směřoval svoji pozornost zcela jinam.

‚Poslední možnost,‘ pomyslel si mladík a opět se překulil, tentokrát za záda onoho vraha.

Štěstí mu přálo, skrze clonu deště jej zabiják nezpozoroval. I Lenfrimu se ztratil z dohledu. A díky neuvěřitelné náhodě leželo na zemi příhodné kopí.

Inis vyskočil na nohy, během toho pohybu se chopil kopí a hned jak cítil pod nohama pevnou zemi, skočil kupředu. A bodl.

Zabiják musel v posledním okamžiku koutkem oka spatřit jeho pohyb, prosmýkl se kolem dlouhé zbraně a sekl dýkou.

Inis včas pustil dlouhou zbraň a stihl se o vlásek vyhnout, ale na kluzké podlaze, moknoucí a potřísněné lepkavou krví, uklouzl.

Zapotácel se.

Zabiják se vítězně zašklebil. Napřáhl dýku.

Rána již nedopadla. Cosi jej zdvihlo několik loktů nad zem. Zabiják kopal nohama, ale nemohl se ani hnout. Obrovská postava mu chvíli na to s odporným křupnutím zlomila vaz.

„Bůh Ti odpustí,“ prohlásil obr a odhodil mrtvolu jako hadrovou panenku.

Inis pomalu vstal. „Raule?“ optal se.

Hromotluk vydechl: „Rád Tě zase vidím, chlapče.“

Raněného a omráčeného Derrika odnesli do stanu, kde byl neprodleně ošetřen a přiveden k vědomí.

Tireas se několikrát horlivě omlouvala Inisovi, že jej zbytečně podezírala, Inis se omlouval jí za bezpochyby bolestivý úder do břicha, kterým jí počastoval, a který po sobě zanechal podlitinu.

Lenfri mlčel, ale uznalý pohled, kterým počastoval mladíka hned, jak měl příležitost, vydal za více než stovku slov.

Zato Raul mluvil. Téměř bez přestávky. Dozvěděli se, že samozvaného velitele pevnůstky kdosi toho večera zabil, že ten samý neznámý předtím způsobil zničení barikády, když její část zapálil a zbytek se zhroutil. Díky dešti se prý nedalo předejít pádu těžké konstrukce, jejíž nosná část těsně předtím odhořela. A tento neznámý prý nalomil bojového ducha místních natolik, že již více bojovat nebudou.

Inis se celou dobu jemně červenal, ale možná to bylo spíše tím, že byl z deště mírně prochladlý a unavený.

Sám Raul potom prohlásil, že kdyby jeden z nich vzal do ruky byť jen hrábě nebo kosu k boji a ne k práci, osobně jej uškrtí, i kdyby měl uškrtit celé vsi, kněz nekněz, slovo není to jediné, co může zkáznit zbloudilé ovečky.

To Lenfriho nadmíru pobavilo. Nebyl ale čas čekat a odpočívat. Stále tu byl Errin a jeho muži. Stále bylo třeba jednat. A nyní to vypadalo, že nechali generála čekat opravdu dlouho. Slunce bylo právě na poledni.

Generál Errin stál na pahorku na východní straně. Lenfri se stále neukazoval. Krom toho nepříjemně pršelo. Generál se ale kupodivu usmíval.

„Náš milý kapitán Lenfri, myslím, již nepřijde,“ prohlásil nakonec.

Gwry zbledl ještě více než kdy předtím. „Jak to myslíte, pane?“ optal se váhavě.

„Prosté,“ odvětil Errin.

Více z něj plukovník nedostal. Generál se opět zasnil.

Plán to byl prostý. Chtěl aby Lenfri přežil. Nařídil mužům na mostě, ať z úsvitu zaútočí, dal kapitánovi možnost bojovat za něj, nebo zemřít na mostě. To bylo pojištěno. Stále existovali nadaní a ochotní muži… Lenfri se rozhodl, nepřišel na setkání, čekal, prodléval. A to jej zřejmě stálo život. Královští budou brzy touto cestou prchat, jeho vojsko je pochytá a kdo nepůjde dobrovolně, toho zabijí. Není jiná možnost. Jak prosté…

„Generále!“ vykřikl jeden z důstojníků, kteří měli na starosti zvědy.

„Blíží se armáda, pane, ne více než půl druhé stovky. Jsou již nedaleko.“

„Dali si na čas,“ zabručel Errin, vytržen z myšlenek. „Připravte se brát zajatce z prchajícího vojska,“ rozkázal okolním důstojníkům.

„Ale… pane, oni neprchají, pane. Jdou organizovaně a v sevřeném šiku!“ oznámil vrchní zvěd potichu.

Errin se v mžiku narovnal. Byl nyní o hlavu vyšší než okolní muži.

„Jak?“ sykl a oči se mu zúžily. „Co se zatraceně stalo?“ zařval.

„Tvůj zabiják minul cíl, drahý generále,“ ozval se po chvíli v odpověď hlas a z houštiny počali vycházet nejasné postavy.

Muž, který promluvil, byl Inis.

Errin byl již zcela zmaten.

„Kde je Lenfri?“ křikl na Inise.

„Zajímá Tě to hodně?“

Generál nevěděl, co je drzejší, zda to, že ten mladík zcela ignoruje jeho otázku, nebo že mu drze a bezostyšně odmítá projevit jakýkoli respekt.

„Co se stalo?! Kde je Lenfri?!“ zahřímal znovu, až se jeho podřízení podvědomě přikrčili.

„Kde je?!“ obrátil se Errin na Gwryho.

„Nevím, pane,“ odvětil plukovník a uhnul pohledem. Jak rád by byl nyní daleko odsud, u své ženy v Akkeru.

„Hledáš Lenfriho?“ ozvala se další postava. Ano, nepochybně, byla to žena. Předstoupila a postavila se vedle Inise. „Proč Ti tolik záleží na jeho životě nebo smrti?“

Opět jej nepokrytě a bezostyšně urážela. „Proč Tobě?“ zavrčel na oplátku generál.

„Zavázala jsem se, že jej budu chránit!“ odvětila dívka a pozdvihla kopí. Poprvé tak pronesla, proč sem předtím vlastně přicestovala.

„Pověz, prý ji ho znal, znal i on Tebe?“ zasmál se jízlivě třetí. Wydmir.

„Znal mě, ale asi ne tolik, aby si vzpomněl,“ prohlásil generál a předstoupil. Gestem ruky zastavil své důstojníky, kteří jej chtěli následovat. Ve výšce nad nimi zakřičelo káně a mraky se začaly trhat. „Zabijete mě? Za svého kapitána?“ optal se vyzývavě.

„Tobě nezáleží na životě?“ podivil se upřímně Inis.

„Mě?“ stáhl se generálův obličej do ošklivého šklebu, „ani v nejmenším. Mám-li zemřít, pak dobrá, další mě nahradí.“

„Nechceme Tě zabít,“ prohlásila Tireas.

„A co chcete?“ vyštěkl Errin.

„Bezpečnou cestu domů, už nás tu nic nedrží, chápeš?“ zasmál se Wydmir a opět se Inisovu uchu zdálo, že slyší promlouvat trpaslíka.

„Vy zradíte svého krále?“ zarazil se generál.

„Ne, naše práce zde skončila,“ prohlásil Lenfri a vystoupil ze stínu, aby se zařadil mezi své přátele.

„Lenfri?“ vydechl Errin a jeho obličej se podivně proměnil.

„Errine?“ naklonil kapitán hlavu na stranu.

„Grind, přepadení, Trissyl, vzpomínáš? Leobalde?“ optal se generál tiše.

„Leobalde?“ nechápala Tireas.

Lenfri mávl rukou a popošel o dva kroky kupředu. Nyní byli s Errinem na dosah paže. „Thomasi?“

„Vzpomínáš si?“

„Ano…“ potřásl hlavou kapitán, „co Gwenn a Amell?“

Thomas, alias Errin se zasmál. „Jako Ty, Leo, vzali to do Severního království, jako by to byl nějaký ráj pro všechny žoldáky. Až se vrátíš, myslím, že je tam potkáš… Ale divím se, že se na ně ptáš, odcházeli jste tehdy spolu…“

‚Tehdy,‘ pomyslel si Lenfri, ‚pak jsem je na delší čas opustil…‘ „Proč jsi tady?“ zajímal se nahlas.

„Kousek odtud jsem se narodil,“ prohlásil Thomas, „nesnesl jsem pomyšlení, že by byl můj domov v držení někoho jako je Gwyn…“

„Ale jak?“

„Jak jsem se z osobního strážce pána na Trissylu vypracoval až sem?“

„Ano.“

„To je na dlouho… Sloužil jsem dlouho cizím záměrům, nyní sloužím jen sám sobě…“

„A správce Severního Velkopolska?“ užasl Lenfri.

Thomas se k němu naklonil. „Neexistuje,“ zašeptal.

„Mohl by,“ navrhl Lenfri.

„Prosím?“ nechápal Thomas.

„Můžeš to být Ty. Gwyn Ti to místo propůjčí, když řeknu, že jsi nám pomohl potlačit tu rebelii a že díky Tvé pomoci máme volné muže pro jeho dobývání…“

„Proč?“

„Stále jsi mým přítelem. Ale bude to jen mezi námi, nechci našeho „dobrého krále“ obelhávat více než je třeba.“

„Spolehni se,“ usmál se Thomas.

„Severní Velkopolsko bude Tvé, i když budeš sloužit Gwynovi jako já…“

„Budu mu sloužit přesně tak jako Ty,“ zasmál se Errin upřímně. Lenfri se neudržel a musel se smát také. Oba muži si podali ruce.

„Nechť se Ti doma líbí, bratře,“ ušklíbl se Errin.

„Myslím, že se tam stejně nezdržím dlouho. I Ty si užij domov, bratře,“ odvětil upřímně Lenfri.

„Na to se spolehni.“ A tak se rozloučili.


Vojsko generála Errina převzalo pevnost na konci mostu a během léta byla přestavěna na malý hrádek, který byl pojmenován Frigg na počest Lenfriho starého rodového jména.

Plukovník Gwry požádal o propuštění a bylo mu uděleno. Hned poté zmizel ze světa, snad se vrátil k ženě do Akkeru a živil se jiným způsobem.

Errin se vrátil ke svému starému jménu Thomas a Errin se stalo jeho jménem rodovým. Začal se titulovat jako správce Severního Velkopolska, oficiálně, a Gwyn tomuto titulu v nitru své říše požehnal. Snad za to mohla přímluva jednoho kapitána, snad tomu nepřikládal takovou váhu, měl mnoho starostí s diplomacií, nebo byl prostě zaměstnán přípravou invaze do další země, poté co dobyl d’Grii, a onen pověřovací pergamen prostě podepsal, aby měl klid. Kdo ví…

Po krátkém obléhání d’Grii se Lenfri v následujícím roce vrátil domů, aby zde potkal své staré známé a s Tireas, Wydmirem a Derrikem, který se vzpamatoval z otřesu poměrně rychle, byl vyslán za dalším úkolem. To se ovšem netýká tohoto příběhu.

Zbývá ještě říci, že Inis získal od krále hodnost poručíka, za „skvělý přínos věci“, jak bylo toto povýšení oficiálně zaknihováno, a byl vyslán na sever, kam umístil svůj fiktivní domov, protože o tom pravém nikdy neřekl ani jediné slovo, aby získal nové bojeschopné muže a porozhlédl se po kraji. Od té doby byl ale právoplatným členem Severního království, jak chtěl jeho otec, ať už jím byl kdokoli.

Slibovaná druhá část a s ní i finále druhého dílu série.