Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Most, pt.I

próza, 20.08.2019

Tvrdili, že s nimi byl odjakživa. Snad již od narození. Ale onen muž přišel proti proudu Alexandry až mnohem později. Stalo se tak vprostřed léta, když vypuklo povstání proti koruně.

Mladík seděl na kameni. Toho rána měl napilno. Měl za sebou již velice dlouhou cestu a cíl stále v nedohlednu.

Když se ptal, většinou v hospodách, jak se dostane do Království, odpovědi byl rozporuplné. Zatímco jedni prohlašovali, že tam přeci již dávno je, nehledě na to v jaké pustině se nalézal, druzí mu oznamovali, mnohdy hrdě, že nemají krále a nikdo je pod „feudální botu“ nezašlápne.

Věru, nikdo by z toho nebyl moudrý. Mladík vstal a oprášil se. Krutě mu zakručelo v žaludku.

„To je mi práce…“ ulevil si, opět namátkou ušel několik kroků, jako každé ráno, a ujistil se, že ví, kudy přišel a kam má jít.

„Tak znovu…“ zašeptal a stiskl v ruce amulet od svého otce.

Lenfri ležel ve stanu a pozoroval jeho plátěnou střechu. Bylo brzké ráno a on se musel vyrovnat hned se třemi nesnázemi.

První, spatřená hned po příchodu jeho jednotky – Rudé korouhve – na břeh řeky, byla malá ale dobře ozbrojená pevnůstka rebelů, postavená sice narychlo, zato ale bytelně. Stála na opačném konci dlouhého mostu přes Alexandru, a s ním se pojila druhá nesnáz: střed mostu byl přehrazen závorou, akorát na dostřel z protějšího, ne však z tohoto břehu. A za závorou byla středně velká barikáda, hemžící se od rána do večera posádkou s partyzánami, halapartnami, luky a občas i kušemi a meči. To byla nesnáz třetí.

Již z rána minulého dne se ukázalo, že je most prostou ztečí nedobytný. Ne s tolika muži, kolik měl k dispozici.

Do stanu vešel nadporučík.

„Lenfri?“ optal se po případ, že by čerstvě jmenovaný kapitán spal.

„Pojď dál Derriku,“ odvětil ležící lehce znaveným hlasem. Skoro nespal.

„Omlouvám se, zaklepal bych, ale někdo sem zapomněl dát dveře…“ prohlásil Derrik a nervózně se protáhl.

Zvyk, když mluvil s nadřízeným v minulých službách. V Gwynově armádě nebyla nervozita nutná. Ne pokud dotyčný neudělal nějakou velkou chybu.

„Co mi neseš?“ optal se Lenfri a posadil se.

„Dvě zprávy, nevím, kterou budeš více nenávidět…“

„Tak mi je pověz postupně.“

„Král je zaneprázdněn dobýváním a nemůže prý uvolnit ani jediného muže, na oplátku Tě však žádá, aby ses k němu co nejdříve připojil…“

„Fakt?“ naklonil Lenfri hlavu na stranu.

„Posel nechtěl citovat krále přímo, ale vymáčkl jsem to z něj,“ pochlubil se nadporučík, „prý máš: Rozmlátit těm sviním hlavy, řádně je v té řece vymáchat aby ochladli a pak přijít za ním na Západní linii.“

„Proč vlastně obléháme d’Grii?“ povzdechl si Lenfri, byla to jen řečnická otázka.

„A druhá zpráva…“ Derrik si odkašlal, „… kapitán Maurice a kapitán d’Masy byli i se svými útvary obklíčeni v Laux, přesněji v nově dobyté pevnůstce jménem Annot. Jejich oddíly jsou silně zdecimované předchozím obléháním a čelí velké přesile, proto…“

„…žádají, abych jim poslal nějaké jezdce, nebo jakoukoli podporu, pokud nejsou tito muži nezbytně nutní ke splnění mého úkolu,“ dokončil Lenfri roztrpčeným tónem oficiální formuli kurýrních listů. „Takže ani odtud muže nedostaneme,“ dodal.

„Vypadá to tak,“ potvrdil Derrik.

Do stanu přímo vtrhl jeden z desátníků. Spěšně pozdravil přiložením pěsti k spánku a hlásil: „Kapitáne Lenfri, nadporučíku! Rebelové jsou v pohybu! Vydali se přes most do protiútoku!“

„A kurva!“ prohlásil mimovolně Derrik.

„Svolejte muže,“ zavelel Lenfri, „půjdeme je pozdravit!“

Most, impozantní stavba spojující levý a pravý břeh Alexandry. Byla to mohutná řeka, zvláště pak v deštivém období, což znesnadňovalo její překonání a nejbližší jiný most byl míle daleko.

Mladík se zastavil a zadíval se po proudu. Vypadalo to, jako by se z mostu kouřilo. Anebo to byl jen zvířený prach? Nevěděl. Nikdy v těchto místech nebyl, a proto nemohl posoudit. Upravil si opasek s mečem.

„Vždy je třeba být připravený na nečekané potíže,“ zopakoval si tiše slova, jež mu dlouho vtloukal jeho otec.

Byl to také on, kdo jej poslal do služeb krále Gwyna. Mladík si nebyl jist proč, ale otci neodporoval. Nepříslušelo mu to. Zaclonil si oči. Skutečně se namístě prášilo. V tomto období to bylo příznačné, cesty byly buď rozblácené po deštích anebo suché a prašné. Ale tolik? Jako by se tam sešla celá armáda. Bezděčně zpomalil.

„Raději se tomu místu vyhnu obloukem,“ prohlásil pro sebe a vykročil směrem k lesíku, který s mostem přímo sousedil.

Nechtěl potíže. Ty ovšem brzy nalezly jeho.

Lenfri, kapitán Severního království, dříve zvaného Jižní Dlouhopolsko, přičemž však již dávno přesáhlo hranici tohoto historického regionu, neměl proti rebelům prakticky nic, bojovali za svobodu, za území, které jim po léta patřilo, dokud se král ze Severu nerozhodl, že bude prostě jeho, i za jistou spravedlnost, pokřivenou, pravda, neb si bojující strany nemohly co do válečných krutostí a následného drancování co vyčítat, ale přeci, král Gwyn si začal…

Nyní tedy stál mladý kapitán na mostě, zpocený, ulepený od krve, přičemž doufal, že nepatří jemu, a pokud, tak snad jen minimálně.

„Derriku?“

Nadporučík seděl na kamenném hrazení a pod ním se otevírala hluboká propast do zurčícího, rozprouděného, říčního koryta. Stínil si oči a hleděl na druhý břeh, kde stála rebelská pevnůstka.

„Kapitáne?“ odvětil bezbarvě, jak se plně soustředil na sledování.

„Můžeš přestat, Ti parchanti nejen že nevylezou, ale ani se Ti neukážou…“

„Co na tom? Zahnali jsme je na útěk…“

Lenfri se místo odpovědi jen cynicky zasmál.

„Ano, já vím,“ povzdechl si Derrik.

Aby zastavili postup nepřítele a obrátili útočící muže na útěk, museli Královští vynaložit většinu svých sil, přičemž bohužel utrpěli značné ztráty. A byl to jen získaný čas. Jen chvilka vykoupená mnohou krví a mnoha životy na obou stranách. Závora s barikádou uprostřed mostu pořád ještě stála, a za ní, kdo ví, třeba padesát, třeba dvě stovky odhodlaných obránců. A mnozí z nich měli malé samostříly…

„… parchanti zákeřný,“ dodal Derrik po krátké odmlce.

Jedna z šipek mu trefila malíček levé ruky a nadporučík tak přišel z bezprostřední blízkosti o jeden článek onoho nebohého prstu.

„Musejí mít zásobování, někoho mocného, kdo je podporuje… Tohle by přeci nemohli jen tak sehnat…“ uvažoval Lenfri tlumeně.

„Cože?“

„Ale nic…“ Lenfri se protáhl, „jdeme, než je napadne sem zase někoho poslat!“

Derrik se chvatně zvedl. Dnešní krátká potyčka mu bohatě stačila, aby si utvořil obrázek o tom, jak těžkým úkolem byli pověřeni, ba co více, jak podceněné byly síly protivníka.

„Vypadneme,“ přitakal, „nic bych za to nedal, že jsme na dostřel z tý pitomý barikády. Další šipku už dneska chytit nechci…“

Lenfri se místo odpovědi opět cynicky zasmál. Bylo to dnes na místě.

Alexandra. Mladík uvažoval, proč dostala takové jméno. Vzdaloval se od jejího koryta a mířil do zalesněného pásu, kde čekal útočiště.

Co se ptal po hospodách a cestovních stanicích, jmenovala se tak řeka již odjakživa. Nejstarší pamětníci ovšem trvali na tom, že se dříve zvala prostě jen Kalná řeka, později ji údajně nazývali Velká Jižní řeka a moderní označení Alexandra pocházelo až z nedávných dvou století. Alexandra byla prý nějaká královna, kněžna, nebo jiná šlechtična, která se v řece utopila, a její manžel tento vodní tok překřtil na její památku. A u toho zůstalo.

Alespoň podle legendy.

Mladík tomu nevěřil. Ani trochu. Možná si jen místní přivlastnili jinou řeku, dále na západ nebo na sever, která se skutečně jmenovala Velká, ale možná to byla jen shoda jmen známé šlechtičny a řeky…

Jak procházel pod nízkými větvemi stromů, přemýšlel, jaká shoda náhod jej přivedla právě sem.

Byl tak zamyšlen, že si nevšiml strážného, ležérně opřeného o strom a okusujícího ukořistěnou plástev medu. Včely měly asi špatný den, jeho levá ruka však taky. Asi vyrovnaný boj, uvažoval později mladík, když jej strážný vedl před svého představeného.

‚A je to v pytli!‘ zaklel cestovatel v duchu. Obrazně se tak prostě cítil.

Lenfri opět seděl ve stanu. Dnešní ráno bylo jako vymalované. Obrazně. Ve skutečnosti k němu malíř použil jen rudý inkoust. Nyní se již ráno přehouplo v odpoledne a na barikádě byl až příslovečný klid.

„Jako před bouří,“ poznamenal Derrik, když byli posledně na hlídce.

Měl pravdu. Onen klid byl děsivý, ovzduší znatelně houstlo předtuchou nějakého střetu.

Kapitán nyní přemýšlel horlivěji než předtím. ‚Mají-li podporu, pak musí někomu moc jít o to, abychom se zde co nejdéle zdrželi. Proti celé armádě by neměli šanci… Ale jako kdyby očekávali, že sem Gwyn, nasycen vlastní neporazitelností, pošle jen nezbytné množství mužů. O co komu jde?‘

Jihovýchod Severního Velkopolska byl podobný jako skutečný Sever – Dlouhopolsko – s nímž měl Lenfri vlastní zkušenosti.

‚Tenhle kout byl také vždycky divoký a neprostupný. Gwyn tu nikdy nebude úplným králem, ledaže by všechny pobil a vládl nekropoli.‘

Z myšlenek, které mu jako neklidné mouchy prolétávaly hlavou, jej vytrhl Derrik. „Naproti se něco děje,“ prohlásil, hned jak vstoupil do stanu, „vypadá to, že se jejich síly stahují do pevnosti. Naši viděli pár zvědů, rychle se přesouvajících, opouštět svá stanoviště u Alexandry. Jako by čekali útok z druhé strany.“

„… není-li to past,“ utrousil Lenfri a rukou nechtěně shodil pergamenový svitek.

Derrik sledoval, jak písemnost padá k zemi s rostoucím znepokojením.

„Co se děje?“ zahleděl se naň Lenfri pozorněji.

„Nevím…“ přiznal nadporučík sklíčeně. V následující chvíli se zablesklo tak oslnivě a zahřmělo tak silně, že snad blesk udeřil přímo do mostu. Přicházela bouře.

Zajatý mladík viděl blesk jen malou skulinou. Přivedli jej sem, do improvizovaného vězení, po krátkém výslechu, z něhož on sám nevyrozuměl vůbec nic. Snad jen, že Království je u místních v ještě menší oblibě, než přicházející bouře, že místní jsou nadmíru pověrčiví, a že se nyní určitě všichni krčí v malých stanech a pod provizorními přístřešky v nitru pevnosti, jen aby je jejich bohové neviděli.

„Proč zrovna já?“ optal se tiché cely.

„Protože jsme dva…“ ozval se z protilehlého kouta tichý hlas, „jediní, kdo mají v hlavě špetku rozumu…“

V cestovatelově hrudi se v ten okamžik málem zastavilo srdce.

„Ale, no tak, snad se mě nebojíš…“ zavrčel hlas a postava, které patřil, se zvedla. Byl to vysoký, rozložitý muž, ne nepodobný medvědu. V jeho očích se podivně blýskalo. „… jmenuji se Raul a jsem, tedy, byl jsem, místním kněžím…“

Představa tohoto muže, kterak vykládá nějaký svatý text, byla velice úsměvná, „leč, stalo se, a když přišli chlapi, abych s nimi do boje šel a mečem bránil naši svobodu, prohlásil jsem, že svobodu má každý svojí a že žádný král to tu nikdy neovládne… Však to je kout nikoho a vždycky byl…“ hromotluk si odplivl, „čubčí syni, že prý jsem zrádce a patřím do želez. Já jim na železa z vysoka…“ a ukázal velice nechutné gesto.

Mladík se konečně zmohl na slovo. „Co se tedy vlastně děje?“ optal se opatrně.

„Co se děje?“ rozdurdil se „svatý muž“ a jeho oči se horečnatě zakalily. Začal rázovat po cele a cosi si mumlal. Jako kdyby dostal nějaký záchvat. „Pár horkých hlav se nechalo přemluvit, zbraně do rukou vzali a, králi na protest, most se zahradit rozhodli, snad aby mu předvedli, jak u nás bereme vládce a kde je máme, však pošetilý to plán věru…“ mluvil vzletně a jako by recitoval liturgický text, hlavu mírně nakloněnou a horlivě šermoval rukama, „však bozi se na nás hněvají, neb bouři seslati ráčili, by hlavy horké ochladly…“

„A stalo se?“ ozval se opět hoch, ale kazatel jej neposlouchal.

„… k rádlům a kovadlinám se vrátili a svá řemesla a díla dokončovaly. Ale baže, hlupáci zůstanou hlupáky, byť by jim nebe na hlavu spadlo…“ Raul se nyní otočil kolem své osy a zahrozil směrem, kterým tušil ony hříšníky.

‚To není špatný nápad,‘ pomyslel si mladík. „Raule?“

Kněz však nereagoval. Pokračoval v monologu. „Bouře je měla naučit, leč, oni se jen schovají, snad aby bohové nespatřili jejich pošetilost… Ale Oni vědí a vidí všechno, kolikrát jsem to do těch dubových palic tloukl. A nic platno…“

„Raule!“ vyštěkl náhle mladík. Ani nevěděl proč, ani jak v sobě nalezl takovou sílu. Jeho hlas se však rozezněl celou místností jako hlásná trouba a nějak se dostal i ke sluchu kněze, kterého probral z podivného transu.

„Co?“ utrousil nechápavě a zahleděl se na mladíka lehce dotčeně.

„Je tu nějaká cesta ven?!“

„Odsud?“ zaškaredil se Raul, „ovšem že je. Já ale zůstanu tady…“ zase vypadal, jakoby se o něj pokoušel nový záchvat.

„A kudy se odtud dostanu?“ pronesl mladík důrazně.

Raul, stále lehce ve snu, sáhl k opasku a vytáhl malý klíček. „Pokud se vyhneš strážím, jsi volný. Tenhle klíč je od mříže, která Tě tu drží. Jak jsem řekl, já nikam nejdu… Bohové s Tebou.“

Mladík nedokázal skrýt překvapení, ale radši již nic neříkal. Vzal si klíč a zmizel, zatímco se stráže krčily za balíky sena. Vyšel malou brankou v ohradní palisádě a dostal se až na most.

V myšlenkách mu zněl stále hlas onoho podivného kazatele. V duchu s ním soucítil, lehce jej nechápal, ale ze všeho nejvíce si přál, aby jej již znovu nemusel potkat.

V hlavě mu už tak bzučelo dost.

„Blíží se jezdec!“

„Kde?“

„Mezi lesem a pahorkatinou, na západní straně…“

„Sám?“

„Sám.“

Lenfri byl spraven velice brzy. Ani tentokráte hlídky nezahálely.

Jezdkyně. Žena přijížděla údajně jako předvoj malé armády, která se shromáždila na severní hranici, a vydala se proti proudu Alexandry ve snaze najít Lenfriho a jeho muže. Nyní seděla v kapitánském stanu, znavená, zaprášená a špinavá.

Přesto seděla vzpřímeně, s hlavou hrdě vztyčenou.

„Jak Ti říkají?“ optal se Lenfri, když vyslechl její zprávu.

„Tireas.“

Lenfri přikývl. „Ten meč počítám, nenosíš na ozdobu,“ nadhodil.

„Dej mi příležitost,“ ušklíbla se, „ovládám zdatně nejeden meč…“ zasmála se.

Byla vysoká, skoro tolik co on, velice štíhlá a bylo na ní vidět, že pochází z nějakého urozeného rodu, dle vizáže nejspíš z Vani, nebo jiné Východní země, ale těžko posoudit…

„Příležitost se najde,“ odtušil kapitán s lehkým úsměškem a stále si ji nepřestával měřit pohledem.

„To dozajista,“ potvrdil Derrik, který přehlédl onen pohled, jež na sebe oba válečníci vrhali, „ti parchanti za mostem nám dají určitě brzy další…“ zmlkl, jako kdyby si až nyní uvědomil, že jej neposlouchají. „Kdybys mě potřeboval Lenfri…“

„… brzy Tě vyhledám,“ zabručel kapitán mimovolně.

„Tak fajn, budu na hlídce,“ odvětil Derrik. Lehce znechuceně, pravda. „… někdo totiž musí,“ dodal šeptem, když odcházel, ale dal si pozor, aby jej neslyšeli.

Mladík zatím přešel přes most až k provizorní barikádě kolem závory.

„Kam se hrneš?!“ vyštěkl zhurta podsaditý a nebezpečně vypadající chlap, s blahobytným bříškem, které prozrazovalo, že on nebyl tím, kdo by se kdy byl živil na polích. Přesto, byl tady a rebeloval proti koruně.

„Odcházím na… výzvědy,“ prohlásil mladík s jistotou, že to onen strážce neprokoukne.

Tlouštík se zamyslel. „Výzvědy říkáš?“ čelo se mu nakrabatilo, jak usilovně trápil mozkové závity, „a co chceš zvědět?“

„Jejich… počty?“

„To už ale víme. A navíc, nikdy jsem Tě tu neviděl, jak se jmenuješ?!“

Vypadalo to, že se kupec rozhoupal k činu a hodlá zjistit co se vlastně děje.

Mladík pokrčil rameny, do nynějška na jeho jméně nikdo netrval, nikdo se na něj neptal, tak proč by jej nemohl prozradit jednomu strážnému.

„Inis,“ zadeklamoval a usmál se tak křivě, že to kupčíka přinutilo bezděky ucuknout. Mladík se uměl tvářit velice zle a tento výraz si přivlastňoval vždy, když řekl své jméno. Nevědomky.

„Sper Tě čert,“ zahudroval domobranec, když se lehce uklidnil, „to je jméno pořádného cizáka!“

„A? Nikdy jsi neslyšel o bratrské pomoci?“

„Odkud?“

„Z Přímoří…“ odtušil Inis, neboť tušil, že přesně tam směřuje další invaze krále Gwyna, který právě obléhal d‘Grii. Nebo v to aspoň tiše doufal.

„Asi máš pravdu,“ připustil tlouštík a zatvářil se spokojeně. „Běž, a vrať se zpět se zprávami o tom, zda nemají nějaké posily nebo něco v záloze, třeba v tom pěkném lese támhle…“ A neurčitě mávl partyzánou někam na západ.

Inis již déle nečekal, prostě vyrazil po mostě. Už aby byl na druhé straně.

Jsou tam královští a s nimi se chtěl setkat celou dobu. Opět v dlani stiskl amulet od otce.

„Konečně…“ zašeptal. A ta naděje jej poháněla dál.

Derrik seděl na nedávno poraženém kmeni, jak měl ve zvyku. Sledoval protější břeh, jako by čekal, že se najednou obránci zvednou a půjdou domů.

Bylo krátce po bouři, která snad jediná vysvětlovala kvapné stažení nepřátel z hlídkových postů. Na stromě nad jeho hlavou tiše švitořil kos.

„Posily,“ bručel nadporučík a hryzal bezděky stéblo dlouhé trávy, snad aby zaměstnal tělo a hlava se mohla plně soustředit na sledování a úvahy, „… zatracená ženská… Jestli tomu velí, pak…“ zlostně vyplivl stéblo a ihned se proň znovu natáhl.

Znal Lenfriho, jeho sílu, i slabosti. Ženy. Lenfri si málokdy nechal ujít příležitost… Natož pak, když to byla hezká a lákavá příležitost.

Derrik té slabosti rozuměl, ale přesto ji odsuzoval. Zahleděl se na most.

„Alexandra,“ ucedil mezi zuby, jak mu to dovolovala tráva mezi nimi, „… další zatracená ženská, co nám brání ty parchanty sevřít a obklíčit…“

Měl pravdu, avšak řeka byla milosrdná a spravedlivá. Co nedovolila jim, nedovolila ani oponentům. Jinak by byl Lenfriho tábor dávno v plamenech. Derrik se podivoval, že se o nic podobného nepřítel ještě nepokusil.

„V noci… jak snadný cíl,“ povzdechl si.

Mít tu katapult bylo by po obléhání po jednom týdnu, ani ne.

Náhle sebou trhl, prchavý pohyb opoutal jeho pozornost. Rychle vstal. Někdo přecházel most směrem k jejich strážnímu stanovišti. Když si pospíší, mohl by jej stihnout.

Beztak, nyní tu byl jediný kompetentní a pověřený. Zbylí dva velitelé měli jiné starosti než nějaké hloupé obléhání…

Inis došel úspěšně až na konec mostu, Alexandra pod ním plynula nebývale divoce a po vydatném dešti hluboce a dunivě zurčela. Snad i z toho důvodu mladík přeslechl spěšné kroky a přibližující se muže s halapartnami. V jejich čele kráčel štíhlý muž, ne o mnoho starší než sám Inis, vzhledem nápadně připomínající divokého rysa, s ustaraným výrazem ve tváři.

Kupodivu to nebyl on, kdo první promluvil.

„Stůj, pomalu dej ruce od těla,“ křikl na něj první ze strážných a namířil halapartnu, když si všiml, že je příchozí ozbrojen.

Mladík poslechl, neochotně.

„Tři kroky dopředu, a pomalu!“ oznámil druhý z ozbrojenců a i jeho nebezpečná sekera na dlouhém ratišti nyní mířila na Inisovu hruď.

Velitel se laxně natáhl, tasil mladíkův meč a chvíli jej zkoumavě přehlížel.

„Stará práce, ale kvalitní. Dlouhý, široký… pěchotní,“ bručel si pro sebe, „ostrý, lehce rezivý,“ uzavřel svůj monolog a pokusil se o chabý úsměv. „Jak se jmenuješ a co tu hledáš? Tenhle kraj je ve válečném stavu.“

„Jmenuji se Inis, byl jsem poslán, abych vyhledal královské…“

„Špión,“ vyštěkl první strážný a zakabonil se jak bouřkový mrak. Velitel zdvihl ruku a zaťal ji v pěst. Znamení, že chce ticho.

„Inu pokračuj,“ nadhodil směrem k mladíkovi.

„… měl jsem vyhledat královské z přání svého otce, abych se k nim přidal…“

Druhý strážný se nadechl k pádné poznámce, ale velitel jej zpražil takovým pohledem, že si svoji myšlenku nehal pro sebe.

„… přidal. Bylo mi řečeno, že král Gwyn vítá každý meč ochotný sloužit v jeho službách.“

„A kdo jsi?“

„Jsem cestovatel a žoldák, pane.“

„Derrik,“ prohlásil velitel mnohem mírnějším a příjemnějším tónem než jak hovořil předtím.

„Ano, Derriku… Chtěl jsem se přidat k armádě a splnit tak své i otcovo přání…“

„Kdo byl Tvůj otec?“ zajímal se Derrik.

„Stále je,“ odvětil Inis a dále to nerozváděl.

Derrik se tedy více neptal.

„Koho to tu máme?“ Od velitelského stanu přicházela Tireas.

„Inis,“ představil se mladík, nepříliš teatrálně, ale zato s lehkým despektem.

Derrik si toho všiml a zamyslel se nad důvodem.

Tireas to buď přehlédla, nebo to dokázala mistrně předstírat. „Jméno bychom tedy měli, ale co jsi zač?“ zapředl medově, jako kdyby před sebou měla krysu a ona byla had.

‚I když, v jejích očích tomu tak může být,‘ pomyslel si Derrik.

„Nadporučíku!“ oslovila nyní žena jeho, „odveď jej k Lenfrimu, on už bude vědět co a jak je třeba a snad nám potom poví více o tomto návštěvníkovi.“

‚Příliš oficiální,‘ ušklíbl se v duchu Derrik, ‚ta holka bude sotva kapitán, možná poručík, možná nadporučík, ale ani tak jí to nedává právo, aby mi velela… Špinavá kavaleristka.‘

Se znatelným úsměvem přistoupil k Tireas, „dobře, ale ty zůstaň tady, někdo musí udržovat hlídku, když budu pryč,“ zasyčel a ona mimoděk uhnula pohledem.

Nadporučík popadl Inise a vyrazil spolu se dvěma strážci směrem k velitelskému stanu, aniž by věnoval vysoké ženě jediný další pohled. A bylo mu vcelku jedno, zda dodrží jeho rozkaz nebo ne.

Lenfri spal, nadporučík to zpozoroval hned, jak vstoupil.

‚Po kolikáté zase?‘ optal se sám sebe, ač jej to neudivovalo.

„Lenfri!“ vykřikl, dostatečně důrazně, aby se jeho nadřízený a druh ve zbrani probudil rychle.

Lenfri v noci nespal, přemýšlel, když byl přes den klid, zmáhala jej proto neskonalá únava. Téměř zemdlen vždy padnul na kavalec.

Nyní sebou trhl a chvatně se posadil. Hmátl po meči a chystal se vstát.

„Klid,“ prohlásil Derrik klidněji, „vedu Ti hosta…“

Kapitán na příchozí pohlédl zprvu nevraživě. Jeho výraz prozrazoval mírnou rozladěnost a nelibost, že byl vyrušen uprostřed spánku, ovšem i nelibost nad sebou samým, že se do stavu spánku dostal.

„Přistup…“

Inis poslechl.

„Jméno?“

„Inis“

„Odkud jsi k nám přišel?“

„Proti proudu řeky.“

„Z jihu? Dobře a proč?“

Inise otázka vyvedla z míry. „Pane?“ optal se zcela nervózní a nejistý.

„Lenfri,“ opravil jej jemně kapitán a znovu opakoval otázku: „Proč?“

Mladík se nadechl, aby se uklidnil a přestal se nervovat. „Abych se… přidal k Vám…“ vychrlil ze sebe překotně.

Lenfri pozdvihl obočí a pohlédl tázavě na Derrika, ten jen pokrčil rameny.

„Nejsme proti,“ prohlásil tedy kapitán s úsměvem.

Inis se rozzářil.

„Snad nám budeš víc platný než ta jezdecká coura…“ zabručel Derrik polohlasně.

„Co jsi říkal?“ obrátil se k němu Lenfri, který sice nedokázal zaslechnout slova, ale z tónu chápal, že si nadporučík stěžuje.

„Ale nic, jen, že se bude hodit…“ ušklíbl se oslovený a byl to škleb velice nepříjemný. „Proti těm na mostě,“ upřesnil, když se na něho oba zadívali nechápavě.

„To máš pravdu,“ odvětil kapitán unaveně, když si připomněl, jak to dopadlo při posledním střetu. „Najdi mu stan k ubytování, vysvětli mu jak to tady je… A vůbec, odteď je jedním z nás tak mu sežeň lepší zbraň…“

Derrik si uvědomil, že stále drží Inisovu zbraň v pravačce. Musel se zasmát. „Spolehni se.“

„Děkuji, Lenfri,“ zadrmolil chvatně mladík, tažen Derrikem zase ven do slunečního světla.

Zbrojíř byl nerudný chlap, na pohled roztěkaný, ale své práci dobře zvyklý.

„Buď zdráv Derriku,“ zahučel, ležíce na poloprázdném pytli s náhradními tětivami do samostřílů. Ani nezvedl oči.

Inis si jej zkoumavě prohlížel. Pomenší, hranatý, snad by se byl vsadil, že v mužových žilách koluje špetka trpasličí krve, ale ten obličej… Úzký, protažený do orlího nosu, celkově vzhledem a vystupováním připomínající dravce.

„Jak jsi mě…“ zarazil se nadporučík.

„Nikdo, Derriku, nikdo v tomhle táboře nedupe tak jako Ty,“ zasmál se ležící.

„Mám pro Tebe práci…“

„Zase sis udělal zuby na čepeli?“ Jízlivá poznámka, jen co je pravda.

„Moc vtipný, máme tu nováčka, potřebuje nějak dozbrojit.“

Tentokrát zbrojíř vzhlédl, snad i se zájmem. „Vypadá, že se ocelí umí ohnat dobře…“ zhodnotil Inise krátce, „… ale na tuhle postavu…“ vstal.

Opravdu nebyl moc vysoký, Derrikovi sahal sotva po ramena.

„… bych tu přesně něco měl,“ zazubil se a na okamžik zmizel uprostřed hromady plachtoviny a stanových tyčí.

„Ták,“ vymotal se s vítězným úsměvem a držel pěkný rapír.

„Já…“ odvážil se nadechnout Inis.

„To jako myslíš vážně? Tenhle bodec?“ zařehtal se Derrik a pohladil hrušku svého meče. „Dej mu pořádnou zbraň.“

Malý muž se jen usmál. „S tímhle by Ti ten kluk dokázal napráskat jedna radost…“

„Je to párátko!“ rozesmál se opět nadporučík, ukazuje na rapír.

„Já nechápu…“ prohlásil tlumeně Inis, jak jej nenechali ani a chvíli promluvit.

„Co nechápeš, chlapče?“ otázal se zbrojíř a naklonil hlavu na stranu.

„Co je na té zbrani tak… zvláštního a dobrého… že se o to musíte hádat.“

Oba muži se na sebe podívali, lehce pobaveně, lehce zamyšleně, snad jako by museli důvody pro probíhající dohady teprve hledat. První zareagoval zbrojíř.

„Víš, hochu,“ začal a opět si lehl na pytel, „zbraně se neustále vyvíjejí. Nejprve jsme měli krátké meče, lehké a měkké. Stačil jakákoli kov, jakákoli pec a zbraň byla hotova, jako když liješ vosk. Zbraň byla dobrá, solidní, ale stejně jako vosk, celkem křehká.

Pro těžké meče, dlouhé, s plochou čepelí, určené hlavně k seku, bez ostrého hrotu, jsme se napřed museli naučit tavit železo. Jenže železná čepel taky nebyla nic extra. Ráda praskala…

Potom jsme si zvykli na silné výhně, k tomu se přihodila lepší ocel… Meče se staly pevnější a taky elegantnější. Někdo přišel na to, že je lepší mít meč ze dvou vrstev, měkkou a křehkou jen na okrajích, aby se dobře brousila, zato uvnitř…“ zbrojíř se zasnil, „pevnou a nepoddajnou kalenou ocel, už žádné levné železo.

Začali jsme pomocí technologie vytvářet meče široké, kratší, pro pěchotu, a dlouhé, útlé, pro jízdu. Ukázaly se jako výhodné, oba typy. Spousta králů s nimi dobyl svou část světa, aby slavně zahynula v nějaké bitvě. Takový meč má i tady Derrik…“ ve zbrojířově hlase zazněl jakýsi výsměch.

Pro Inise nebyl zatím pochopitelný, ale další věta jej osvětlila.

„Zastaralá zbraň. Pokrok šel zase kupředu a my se díky novým technikám vrátili k jednomu kusu silné oceli, ale jaké!

Skládali jsme ji, stokrát, a kalili, stokrát. Vznikaly legendární zbraně pro staré rytířstvo nevídané. Dlouhé obouruční čepele, schopné vydržet ostré i po mnoho týdnů, rychlé tesáky, které pronikly i tou nejlepší zbrojí, trefil-li ses do správného místa…“ nyní byl mužík opět na nohou a náruživě gestikuloval, „… a nakonec nás napadlo, co takhle tuto ocel nevyužít lépe! Proč jí plýtvat, když stačí útlá čepel, do tvaru trojúhelníku, která projde čímkoli… Tímhle, hochu, prorazíš i kroužkovou košili, je to jako šíp!“

Derrik se rozesmál. „A co plátová?“ podotkl.

„Na tu máš kuši, palici nebo těžkou sekeru!“ odsekl chladně zbrojíř.

Derrik jen protočil oči.

„Ach, a zapomněl jsem na to nejlepší!“ zasmál se mužík po odmlce, „je lehký. Lehký a neuvěřitelně rychlý a pružný.“

„Těžká bojová sekera jej stejnak zlomí,“ zavrčel nadporučík.

„O to bych se vsadil i u toho tvého…“ zapředl medově zbrojíř a usmál se. „Zkus si jej, chlapče,“ pronesl směrem k Inisovi, „jak se vlastně jmenuješ?“

„Inis,“ odvětil tázaný a uchopil onu vyzdvihovanou zbraň.

„Já jsem Wydmir, pocházím z Rossy. A Ty?“

„Na tom nesejde… Řekněme, že z jihu,“ odvětil Inis tiše, „odkud toho víš tolik o zbraních?“ navázal ihned rychlou otázkou, aby se vyhnul dalším dotazům Wydmira.

„Hodně čtu,“ zasmál se zbrojíř Wydmir a jeho orlí nos trčel nad tím úsměvem jako vyslovený zoban, „to je taky jediný důvod proč jsem v téhle bandě jako zbrojíř a zásobovatel. Vím o tom, čím oni řežou aspoň tolik, abych věděl co a jak, když se jim s tím něco stane… Nejsem žádný kovář, ani tu nemám vybavení, tak jim na tom můžu spravit jen to, co zvládnou kleště, brus anebo kladivo… Bez výhně… Ale i to občas stačí,“ a cynicky se zařehtal.

Derrik měl již viditelně dost hovorů na podobné téma, při nichž si z něj a ostatních Wydmir viditelně utahoval. „Chceš to párátko?“ optal se Inise.

„Ano,“ odvětil mladík, který si mezitím čepel vyzkoušel na starém slaměném krytu.

„Tak mu najdi zbroj a pak ho pošli ke mně…“ obrátil se nadporučík opět na zbrojíře a zmizel ze stanu dřív, než mohl Inis cokoli podotknout nebo se optat.

Lenfri seděl na hlídkovém postu, sledoval řeku a most, jako tolikrát předtím. A přemýšlel, jako tolikrát předtím.

‚Dřív býval život o tolik jednodušší,‘ hnalo se mu právě hlavou. Chytal se té myšlenky vždycky, když se cítil špatně, jako by mu nyní mohla jakkoli pomoci.

Vzpomínal na čas, kdy měl zodpovědnost jen za sebe, proháněl se uličkami a jeho jméno bylo synonymem pro smrt…

‚Ano, byly to snazší časy, ale nejistější.‘ Uvažoval, zda se dalo tehdy něco změnit. ‚Asi ne… To by muselo být mnohem dřív.‘

„Lenfri!“ přicházela Tireas.

‚Další z osob, u kterých si nejsem jist,‘ uvědomil si.

Žena, poměrně pohledná, ovšem nebezpečná a Lenfri si nebyl jist, zda ji může hodnotit jako přítele či nepřítele. I přes to, nebo možná proto, co se stalo…

„Tireas?“ oslovil ji tázavě, jako kdyby si jí teprve všiml.

„Potřebuji s Tebou mluvit o Derrikovi!“ oznámila důrazně.

‚Tak přeci nepřítel?‘ zabručel hlásek v Lenfriho hlavě. „Proč?“

„Má tendenci mi rozkazovat…“

„Má na to právo,“ přerušil ji Lenfri, „jsi poručík, on je nadporučík, v hierarchii je výše než Ty… Ať už je to u nás jakékoli, nějaký respekt pro hodnost je stále potřeba. Rád bych, abyste spolu vycházeli, ale když to jinak nepůjde, budeš se muset spokojit s jeho velením. Připomínám Ti, že je mým zástupcem, čili by Ti velel i kdybyste snad měli stejnou hodnost… A je navíc i služebně starší…“

‚Všechny šance proti Tobě, ironie‘ pousmál se v duchu. Věděl, o co jí jde a věděl, že s tím nic neudělá, pokud by nechtěl porušovat vojenský protokol. A to on skutečně nechtěl.

„Ale… Lenfri… já myslela…“

Opět ji přerušil. „Kdekoli jinde to tak snad funguje, ale tady jsi u Gwyna. U nás se místa nepřenechávají za…“

Rozhořčeně se odvrátila. „To jsi mě jen využil a…“

„Ne, to tys mě chtěla využít!“ opravil jí důrazně.

„Ale, já si nechci nechat rozkazovat od jednoho špinavýho zablácenýho důstojníka pěchoty… Myslela jsem, že jsem potom něco víc…“

„Pozor na jazyk,“ zavrčel Lenfri, již lehce podrážděně, „I já jsem důstojník pěchoty, a navíc Tvůj nejvyšší nadřízený!“

„Tak jsem to nemy…“

„A krom toho, kde jsou ty Tvé posily, co jsi měla přivést? Kde je Tvá jednotka?“

Tireas sklopila oči.

„Tak kde?“ zasyčel.

„Nevím…“ přiznala.

Lenfri jen zamrkal. Ne tolik překvapeně, ale rozhodně nepříliš potěšeně.

„Tak doufej, že dorazí, protože bez nich jsi jen další špinavá zablácená důstojnice pěchoty,“ odpověděl jí jízlivě a nechal ji ať si o tom myslí co chce.

Obrátil pohled opět k mostu. A právě včas, po mostě přicházel muž v modrozeleném tabardu s bílou holí vyjednavače.

Vyrazili mu naproti. Opravdu ukázkový uvítací výbor, kapitán s poručíkem – ženou, oba oděni spíše jako žoldáci a zabijáci, než jako pravidelná armáda jakéhokoli království.

„Kapitán Lenfri?“ zeptal se vyjednavač, snad překvapeně, snad v očekávání, že bude mít pravdu a více podobně oděných osob nepotká.

„Osobně,“ přikývl Lenfri v odpověď.

„A Tvůj doprovod?“

„Není důležitý.“

Tireas po něm vrhla ublížený pohled. Ignoroval to.

„Dobrá, přednesu tedy návrh svého pána,“ oznámil vyjednavač.

‚Pána? Koho? Je to přeci rebelie několika vsí a ne…‘

„Můj pán žádá, aby bylo toto území navráceno zpět do rukou jeho obyvatel, a to včetně hraniční oblasti a jejích pevností. Přeje si, aby se král uzurpátor již více nevracel. V souvislosti s tím vyjadřuje upřímnou lítost nad Vaším osudem, pokud se Váš milostivý král, kapitáne, rozhodne odmítnout tuto vznešenou nabídku. V takovém případě bude můj pán nucen ke kroku, z jeho strany nechtěnému, a tedy, že Vás všechny co jste tu a setrváváte pod nenáviděným praporcem, bude muset bez milosti pobít a Vaše hlavy rozvěsit po Mostě, aby si král pamatoval, jak dopadnou všichni, kdož sem přijdou plenit naši zemi. To jsou slova mého pána.“

Tireas vypadala, že každou chvíli tasí meč a herolda probodne.

Lenfri věřil v její disciplínu. Držel se té víry, jinak mají smůlu. Všichni. „A kdo je Tvůj pán?“

„Jsem ústy generála Errina, vůdce našeho lidu a služebníka dobrého pána a živitele, správce Severního Velkopolska, do jehož části jste ráčili vtrhnout.“

‚Správce Severního Velkopolska?‘ otázky se množily a nebyl čas ani prostor je zodpovídat.

„Máte čas na rozmyšlenou, ale není jej mnoho, kapitáne!“ upozornil posel a rychlým krokem se vzdálil.

„Jak ráda bych mu teď vrazila kopí do prdele!“ odplivla si Tireas.

„Možná bude příležitost,“ odvětil Lenfri, ale sám si tím již nebyl zcela jist. Neměl ani dost mužů, aby dobyl jeden zatracený most, natož aby se bránil celé vzbouřené zemi.

„Stáhneme se?“ optala se dívka.

„Ani omylem, a není kam…“

„A kurva.“

Lenfri musel souhlasit, ať už to bylo předtím jakékoli, teprve teď se všichni brodili po kolena ve sračkách.

Inis viděl jak jeho kapitán a ta žena vyjednávají s nějakým důležitým panákem v tabardu a s holí. Uvažoval, zda nepřišel navrhnout mír a kapitulaci. Měl pravdu, ovšem zcela opačně orientovanou, jak se brzy dozvěděl.

„Lenfri?“

„Ano?“

„Co chtěl ten herold?“

Lenfri povytáhl obočí. Kdekoli jinde by to byla otázka nadevše drzá, kdekoli jinde by se tyto záležitosti týkaly jen nejužšího velení, ale zde, v Gwynově armádě, byla pravidla poněkud překroucená.

„Tys nás viděl?“ optal se opatrně.

„Viděl, ale neslyšel… Oč šlo?“

„Proč Tě to zajímá?“ sykla Tireas, stále vyvedená z míry předchozím spádem událostí, a to jak na poli vyjednávání, tak na svém osobním malém hřišti.

„Jsem-li součástí Vaší jednotky, měl bych snad vědět, stejně jako ostatní, co se děje…“ odsekl jí mladík stejným tónem.

‚Tak drzý,‘ povzdechl si Lenfri v duchu, ‚skoro jako já…‘ Při té myšlence se musel usmát.

„Měl bys, a mám i lepší nápad,“ prohlásil nahlas a stále mu na obličeji pohrával úsměv, který oba jeho podřízené děsil, „co se dozvíš od nás, rozšiř mezi co nejvíce lidí, které jsi tu zatím potkal. Potřebujeme, aby to znala do večera celá jednotka, chápeš?“

Inis kývl, tomu systému rozuměl.

„A my, Lenfri?“ optala se tiše dívka.

„My? Ty najdi Derrika!“ rozkázal nesmlouvavě kapitán, neb tušil, že by se jakékoli žádosti na přijetí tohoto úkolu bránila. Užil své nadřízenosti, mimořádně.

„Jistě, můj kapitáne,“ odvětila stejně oficiálně s kyselým úsměvem a v hlase jí zaznívala jakási dávka smutku.

„Na co čekáš?“ optal se Lenfri, když se stále neměla k odchodu.

„Jistě…“ zašeptala a zmizela mezi stany.

„Pojď se mnou,“ obrátil se kapitán k Inisovi.

Došli do velitelského stanu a tam byl mladík seznámen s novinkami, které nebyly ani v nejmenším příjemné.

„Co budeš dělat Lenfri?“

„…budeme,“ opravil jej kapitán ponuře, „jsme v tom všichni namočení až po pás a boříme se hlouběji. Gwyna tu nemají rádi ani v nejmenším a my jsme jen šašci, co občas nosí jeho barvy…“

„Pobijí nás?“

„Když nekapitulujeme? Pokusí se o to.“

„Máme šanci?“ mladíkovi se třásl hlas.

„Máme, když získáme posily, které měly přijet s Tireas a pokusíme se dobít pevnost na konci mostu dříve, než sem dorazí vojsko toho Errina… Ani s celým vojskem nemůžeš najednou obsadit celý most… A ať je to k čertu kdokoli, jeho vojáci se nemohou pohybovat jako vítr, to bychom o nich už museli vědět, kdyby byli poblíž.“

„Stále nám nechali čas na rozmyšlenou…“ připomněl mladík tiše.

„Ne, nám ne, sobě nechali čas na přesun a seskupení, nebude to ale trvat déle než týden, pokud odhaduji dobře, odkud jdou.“

„Ty víš kdo je ten Errin?“

„Ne,“ prohlásil Lenfri a doufal, že se nemýlí. Muži dnes měnili jména podle toho, komu sloužili. Errin nebyl výjimkou.

V temnotě malé komnaty seděl muž, oděn v brokátu a sametu, s kožešinou z nedávno zabitého vlka kolem pasu. Byl vysoký, vyšší než většina mužů, štíhlý, s téměř ženským pasem, ale silný a nebezpečný. Errin. Velkopolská nemesis krále Gwyna. Nyní měl zavřené oči a rozjímal. Vše šlo podle plánu.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Ano!“ prohlásil důrazně generál, aniž by zvýšil hlas.

Do místnosti vstoupil důstojník kavalerie, žoldák ze svobodného města Akker, požehnán hodností plukovníka a držitel velitelského řetězu pro všechny kavalerií jednotky v oblasti.

„Pane?“ optal se opatrně, neboť generál zatím ještě neotevřel oči.

„Posaď se Gwry,“ pokynul na volnou židli.

Gwry pocházel z nějaké země, která měla podivný zvyk užívat zdvojeného V na místě, kam by dle výslovnosti patřilo J a U.

Plukovník se posadil. Teprve tehdy otevřel generál oči a pohlédl na něj pevným a ostrým pohledem. „Copak si přeješ?“

„Mám otázku, dovolíte-li, můj generále…“

„Povídej.“

„Proč jste nedal uzurpátorovi nějaký jasně stanovený termín, do kdy se má rozhodnout?“

Errin naklonil hlavu na stranu.

„Rozumějte, myslel jsem, že je odtamtud chceme dostat bez boje a…“

Zde jej generál s pohrdavým úsměvem přerušil: „Když jim řeknu, do kdy mají čas, znamená to, že jim odhalím, kdy nejdříve jsme připraveni je zničit… Chci, aby byli v nejistotě“

„Chápu, pane, ale, s nejvyšší úctou, víte, že uzurpátor Vaše podmínky odmítne…“

„Vím, ale já nejednám s ním, jednám s Lenfrim.“

„Vy jej znáte?“

„A Ty ne?“ zasmál se generál.

„Dle jména, můj pane. Pouze,“ odvětil Gwry chvatně.

„Pak mám já více štěstí,“ nadhodil Errin lehce tvrdým tónem, „znám jej osobně, víc než by jemu bylo milé, protože si myslím, že si mě nepamatuje.“

V komnatě se na chvíli rozhostilo ticho.

„Gwry? Proč mlčíš?“ zeptal se po chvíli generál.

Tázaný se lehce otřásl. „Obávám se Vás, pane,“ přiznal po chvíli.

„Proč?“

„To ten Váš…“ začal pomalu kavalerista, jak opatrně volil slova, „… pohled. Je děsivý…“

Za odměnu mu generál věnoval jeden obzvláště děsivý výraz.

‚Za to mohou ty hubené asketické tváře a přísné rty…‘ uvědomil si Gwry, ‚ale obzvlášť ty oči. Tvrdé a temně zelené.‘

„Chtěl jsi mi ještě něco, myslím!“ vytrhl jej Errin z uvažování. Opět to pronesl důrazně, aniž by zvýšil hlas, jak bylo jeho zvykem.

„Pane, chlapi se ptají, neustále, kdo je náš vůdce…“ Errin se rozesmál, nahlas. Velice nahlas.

„Správce Severního Velkopolska, přeci,“ odpověděl.

„Ale pane…“

Errinova tvář zvážněla během mrknutí oka. „Poslouchej pozorně, Gwry, nikdo takový neexistuje, ale vojáci, a zvláště ti ze selských a vesnických poměrů, rádi slýchají, že nad jejich velením je někdo, kdo se o ně stará, nějaký správce, opatrovník, král, chceš-li. Chápeš? Správce Severního Velkopolska je naše legenda pro hlupáky s vidlemi a kopími, co právě hlídají most a budou jej bránit srdnatě, dokud nepřijde naše vojsko, protože si myslí, že bojují za někoho, kdo spravuje jejich zemi. V srdcích nejsou jen vzbouřenci, což je pravdě více než blízké, ale bojovníci za svobodu. Jediná naděje jejich krále, správce, místodržícího… Jejich země.“

Gwry zbledl. „To je ďábelské, můj generále.“

„Snad, ale účinné,“ pronesl Errin suše, „jejich bohové si vybrali svého zástupce na zemi a není jím žádný generál, jako já, nebo kněz, ale pastýř a král. Proto ta iluze správce, kterou tolik potřebujeme podporovat. Velitelé smějí znát pravdu, ale mužstvo ne! Rozumíš?“

„Jistě, pane,“ kývl plukovník a jeho obličej byl nyní téměř bez krve, tak moc se podobal křídě.

Do nočního vzduchu zakřičel pronikavý hlas lelka. Gwry sebou trhl a podvědomě se otřásl. Tam, odkud pocházel, byl lelkův hlas předzvěstí děsivých událostí.

‚Už aby bylo po všem,‘ povzdechl si v duchu.

„Vezmi si pergamen a piš,“ nařídil Errin chladně.

Lelek venku zmlkl.

„Ještě dnes vyrazí kurýr s naléhavou zprávou pro jednoho kapitána ztraceného v divočině,“ dodal generál s jízlivým úsměškem, „chci, aby věděl, co jej očekává. Chci se s ním setkat osobně!“

Gwrymu se třásly ruce. ‚Snad i smrt je milosrdnější,‘ pomyslel si zděšeně, zatímco generál opět zavřel oči a začal diktovat.

Druhý díl v pořadí, tentokrát na části, celý se nevešel.