Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Krvavé Jaro

próza, 04.03.2019

Muži v černém nikdo dlouhou dobu nevěnoval pozornost. Jen jeden jediný člověk znal jeho jméno a věděl, jaký je účel jeho návštěvy. Georges Martean d’Grip, celkem mladý a pohledný aristokrat, synáček bohatého norského šlechtice, který de facto vládl v malém městečku. Pozval čahouna v černém kvůli nedávnému problému s upírem.

„Děkuji, že jste dorazil tak brzy,“ nadnesl Georges tiše.

„Bez problémů, je to moje práce,“ ušklíbl se muž v dlouhém černém kabátě s vysokým kloboukem se širokou krempou na hlavě.

Jmenoval se Torhi Greyos, ale pro místní společnost vystupoval jako Monseigneur Grey, Angličan, který přijel z Londýna na pomoc zoufalému pánu domu. S Anglií měl společného velice málo.

„Jak jsem Vám psal, máme menší problémy…“ pokračoval Georges.

„Povězte mi, odkud mohu začít, to bude zatím vše potřebné.“

Pán domu si povzdechl: „Nevíme přesně, zjevuje se hned tady, hned tam,“ utrousil tlumeně, snad ze strachu, aby jej nezaslechl jiný host.

„Nevadí, porozhlédnu se tu…“

„Ještě jedna věc, monseigneur…“

„Jistě?“

„Prosím o absolutní diskrétnost a opatrnost.“

‚Prostě se moc neukazuj,‘ ucedil v duchu Torhi a s křivým úsměvem se uklonil. Odcházel lehce zamyšlen.

Dvanáctého března roku osmnácti-stého devadesátého devátého. Greyos se po téměř týdenním pobytu na místě nesetkal s jedinou známkou upírovy přítomnosti. „Zatracení pověrčiví Francouzi,“ utrousil pro sebe polohlasně anglicky, málokdo mu v místnosti mohl rozumět, i kdyby mluvil naplno.

Neobratně se pohybující číšník do něj málem vrazil. „Excuser moi…“ zadrmolil chvatně. „Nemluv sám k sobě, hovado,“ ušklíbl se Torhi a neobratně smekl klobouk. Číšník nerozuměl ani slovu a rychle se ztratil.

„Monseigneur Grey?“ Přímo k němu kvačila jedna podivně ustrojená dívčina.

„Madame?“ uklonil se, decentně a letmo jí políbil nabízenou ruku.

„Mademoiselle,“ ohradila se žena, „Jeanette,“ představila se.

„A umíte… anglicky?“ optal se a nemohl si odpustit lehce pokřivený úsměšek.

„Ano, umím,“ vypálila na něj okamžitě, čímž přinutila jeho úsměv k opadnutí, „takže jste ten Angličan…“ Neptala se. „A mohu se optat, jak jste se sem ráčil dostat? Víte, muž Vašeho vzhledu… bez urážky.“

„Téměř bych se byl urazil,“ ohradil se žertem Greyos, „víte, člověk mé profese si nemůže moc vybírat…“

Zarazil se. Neměl by jí říkat, že je Očišťovatel, a že jeho největší zálibou je oživování mrtvých… Avšak pozdě, chytla se.

„A jaké je Vaše zaměstnání?“

„Jsem hrobník,“ nadhodil skepticky a v duchu děkoval své výřečnosti. Jak očekával, dívčina se lehce odtáhla.

„Ach tak… Musím… Em, na opačnou stranu sálu abych… Sacrebleu… pohovořila s někým… ehm, koho jsem…“

„…dlouho neviděla,“ dokončil za ní s nevinným úsměvem.

„Oui,“ vyhrkla kvapně a klidila se od toho podivného individua.

„Pane Greyi?“ Blížil se jeho zaměstnavatel.

„Pane d’Grip?“ pronesl Torhi konverzačně. Celkem se mezi tou smetánkou bavil.

„Poutáte celkem nechtěnou pozornost!“ vyčetl mu pán domu, „Jeanette o Vás nyní tvrdí, že jste hrobník a vyhrabáváte pro zábavu mrtvoly…“

„To jsem jí neřekl, musela si to vymyslet,“ odsekl rezolutně Greyos.

„A co jste jí řekl?“ vyslovil zcela pečlivě Georges, zcela očividně ztrácející trpělivost s podivínem, kterého si musel, bohově vědí proč, natáhnout do domu.

„Že jsem hrobník, dotírala a tohle bývá mé obvyklé alias…“

„Hloupost! Být hrobník, tak se sem nedostanete! Tohle je uzavřená společnost par excellence…“

„Inu, mohu za ní zajít a prohlásit, že jsem žertoval…?“

„Proboha ne! Rozhodně ne dnes…“

„Jak si přejete, pane.“ Nevyznělo to ani trochu devótně.

Šestnáctého března se upír zjevil poprvé. Snad jej konečně nalákala vidina kořisti, snad si chtěl jen obhlédnout případnou loveckou arénu. Torhi zaznamenal jeho přítomnost až příliš pozdě, stihl se vytratit.

Devatenáctého března se upír ukázal znovu. Přišel, aby mohl lovit, pod rouškou noci. Shodou náhod ale narazil právě na Greyose.

„Buď nám vítán,“ pozdravil posměšně Torhi a dělal, jako by si zcela zaujatě prohlížel velký obraz představující smečku loveckých psů.

„I Ty buď pozdraven,“ vyhrkl vampýr, zcela konsternován, neb měl představu, že jej nikdo nevidí. Torhi ale nebyl jen tak někdo.

„Vidím Tě tu dnes poprvé,“ pokračoval Očišťovatel a bodře poplácal vyhublé a chatrné upíří stvoření po zádech. Zmatený krvepijec se rozkašlal. „Pročpak jste se nám tak dlouho schovával?“

„Eh, já…“ pokusil se upír najít ztracenou řeč.

„Promiňte, jsem to ale nezdvořák,“ zapředl Greyos, „Mé jméno je Grey. Monseigneur Grey a Vaše?“

„Graaf von Lubienhowitz…“ zadrmolil upír, aniž by tušil, co vlastně říká.

„Ach, Vy jste Němec…?“

„Ja, jsem Sas…“ odvětil celkem ochotně upír. Náhle se ale zarazil.

„Kdo k čertu jsi Greyi?“ utrhl se na Očišťovatele. „My si tykáme her Lubienhowitz?“ optal se Torhi na oko dotčeně.

„Nehraj to na mě… Jsi jediný, kdo mě vidí!“

„Vážně? To je mi ale náhoda…“

„Proč jsi zrovna tady?“ dožadoval se Graaf vysvětlení.

„Eh, to máš tak,“ přešel tedy i Greyos do familiérnějšího tónu, „prý je tady někde upír a místní se obávají, že by mohli přijít k úhoně…“

Graafovy oči se zúžily do malých štěrbinek. „Nedělej hlupáka, nejde Ti to, Greyi…“ zasyčel.

„Vskutku?“ podivil se Torhi a zatvářil se tak svatě jak snad by byl sama Panna.

„Kdo jsi?! A ptám se naposledy…“ Upír se přiblížil na dosah ruky a vycenil špičáky.

„Torhi Greyos,“ představil se čahoun ve vysokém klobouku se širokou krempou, „Očišťovatel a vymítač temných sil,“ teatrálně se poklonil a zasmál se, jako když kráká vrána.

„Jsi tu kvůli mně, co,“ houkl upír nevrle, „co mi teď ale brání…“

„…mě zabít?“ utrousil Torhi, „tohle…“

Než se upír stihl pohnout, Torhi byl u něj a pod krkem se nebohému Sasovi zaleskla dýka s plochým širokým ostřím. „Co ode mě chceš?“ zasípal upír.

„Abys zmizel a vícekrát se sem nevracel…“

„A co za to?“

„Nevyřežu z Tebe krásný kostěný svícen…“ ušklíbl se Greyos.

„To zní fér…“ povzdechl si Graaf.

„Přísahej…“

„Přísahám na svůj život…“

„I ty chytráku,“ rozesmál se Greyos, „nemrtvý přísahá na život…“

„Kurva,“ zavrčel upír, „tak jo, dobře, vyhráls, spokojen? Přísahám na vše svaté i nesvaté na téhle zemi, že se sem nevrátím. To už raději do jámy lvové.“

„Přání může být otcem myšlenky. Uháněj a nevracej se, jinak si Tě najdu, Graafe.“

„To radši deset pekel,“ zaklel upír a zmizel. Na konci chodby začala ječet Jeanette.

Lidé se seběhli. „Co se děje?“ hulákal nějaký vysoký a nehezký muž středních let s obličejem plným bradavic.

„Někoho tu zabili?“ dožadoval se policejní konstábl ve výslužbě, tlustý a podsaditý chlapík, rychlého vysvětlení.

„Copak je zlatíčko,“ přistoupila jakási madame ke stále křičící Jeanette.

„To on!“ a ukázala na Torhiho, „mluvil tady teď asi pět minut sám se sebou, hádal se, mluvil německy a pak se sám poslal pryč…“ Rozvzlykala se rozrušením. Mezi lidmi to zašumělo.

„Přátelé, upokojte se, to byl jen upír…“ pokusil se to osvětlit Torhi. Nepomohlo to. Jeanette omdlela.

Do chodby vběhl Georges d’Grip s dlouhou pěchotní kulovnicí. Na vojně sloužil v koloniích u střeleckého pluku. „Co se sakra děje!“ utrhl se na Očišťovatele.

„Vyřešil jsem Váš problém…“

„A kde je ten mrtvý upír?!“

„Mrtvý? Říkal jste zbavit se ho…“

„A co myslíte, že jsem tím myslel, bože? Vy Angličané jste vždy tak natvrdlí?! Od doby Tudora máte v hlavě ty liberální myšlenky o slitování a svobodě, a teď…? Vy zatracení protestanti.“

„Upír je pryč, už se sem nevrátí…“

„Co je mi po tom, že tu nebude, chtěl jsem mrtvého upíra!“

„Prosím?“

„Greyi! Ke mně do pracovny, hned!“ vysypal ze sebe Georges, když si uvědomil, že vykřikuje vlastní tajemství do širokého okolí a je ten nejméně diskrétní v celé místnosti. Torhi protočil oči a chtě nechtě následoval svého zaměstnavatele.

„Greyi, žádal jsem Vás o jedinou věc a Vy…“

„Chtěl jste se zbavit upíra…“ oponoval Torhi.

„Zbavit! Znamenalo to v praxi zabít!“

„To jste nespecifikoval…“

„Bylo to očividné!“ rozčílil se pán domu, „nehledě na to, jak jste vyděsil ubohou Jeanette,“ povzdychl si, „budu Vás muset bohužel vykázat z mého pozemku, dokud toho upíra nenajdete a nezabijete, ať už je kdekoli!“

„Kdo je Jeanette? Že Vám na ní tak záleží, pane,“ odvážil se Torhi optat.

„Má snoubenka!“ Georges téměř vykřikl.

„A co když odmítnu?“ navázal Greyos na předchozí rozhovor.

„Obávám, se, že nemáte podobnou možnost, stále nás váže smluvní vztah a já jej ukončovat nehodlám! Vy k tomu, s politováním, nemáte dostatek pravomoci,“ ušklíbl se Georges, „to je na Vašem zadavateli!“ Očišťovatel mezi zuby rozdrtil peprnou poznámku na adresu „zadavatele“, kterým bylo koncilium Očišťovatelské elity.

„Jděte!“ přikázal pán domu ostře. Torhi se nehádal, šel.

Tichý les jako by jej vítal. Stromy se skláněly a muž v černém ve vysokém klobouku se širokou krempou a dlouhém kabátě se jim rozhodl vydat napospas. ‚Konečně klid,‘ pomyslel si a usedl pod mohutný kmen rozložitého javoru, který trůnil na okraji paseky. Téměř by byl usnul. „Kohopak to tu máme?“

Otevřel oči. Přímo nad ním se skláněla mladá žena se souměrným obličejem a jemnými rysy. „Mluvíte anglicky?“ optal se, navyklý na francouzské vesničany a jejich nevůli k anglickému jazyku.

„Přirozeně,“ zašeptala tajemně, „však Vy také…“ Již pochopil, ta žena z nějakého důvodu slyšela jeho myšlenky a nebylo pro ni tedy těžké započít konverzaci v jazyce, který používal nejčastěji. „Neodpověděl jste mi,“ usmála se.

Přimhouřil oči. „Jsem Torhi Greyos, Očišťovatel,“ prohlásil to trpce a s nechutí.

„Já jsem Lea,“ opáčila. Stále se usmívala, ale její rty byly stažené, až téměř křečovitě.

„A odkud jsi?“ nadhodil a posunul si klobouk vice do čela.

„Smím?“ optala se, celkem zbytečně, neboť si vedle něj lehla téměř okamžitě.

„Jsem z Normandie,“ zodpověděla jeho otázku, „ a odkud jsi Ty, Torhi?“ Chvíli přemýšlel, zda jí lhát, ale stejně, už se představil pravým jménem…

„Já jsem z Nizozemí… městečko Grou…“ „Nic mi neříká,“ zahihňala se Lea.

„To se nedivím,“ připustil, „pocházel odtamtud jen Halbertsma…“

„Kdo?“

„Ale to nic…“

Straky se slétaly poblíž. Lea ležela velice blízko a dívala se přímo do zapadajícího Slunce. „Zajímaví ptáci,“ pronesla a ukázala na nejbližšího opeřence, „skoro to vypadá jako by Tě vítali…“

„A co když,“ zakřenil se Torhi.

„Nefandi si,“ vyprskla smíchy a lišácky se ušklíbla.

„Tak sleduj,“ navrhl, prudce vstal a natáhl ruku.

Straky naklonily hlavičky a pak, najednou, vzlétly do vzduchu. „A jsou v tahu,“ posmívala se Lea.

Ptáci ale pouze zakroužili a všichni do jednoho posedali na Torhiho napřažené předloktí.

Žena zůstala překvapeně civět. „Co jsi zač?“ optala se opatrně.

„Očišťovatel,“ utrousil Torhi, luskl prsty a straky se vrátily ke své běžné činnosti, „starám se o to, aby byl na zemi klid a mrtví odpočívali v pokoji…“ objasnil.

„Ach, to je tak… neobvyklé,“ zapředla.

Prudce k ní otočil hlavu.

„To myslíš… vážně?“ řekl nechápavým tónem.

„Jistě, přijde mi to… přitažlivé.“

„Usměj se,“ vybídl ji náhle.

„P- Proč?“

„Zkus to, líbí se mi Tvůj úsměv…“ utrousil lehkým tónem, ale v očích se mu podivně blýskalo. Zašklebila se na něj. Rty měla ale stále stažené.

Nyní si byl jistý, i kdyby nebylo předchozích indicií. „Mezi námi, můžeme být upřímní, že? Upírko…“ prohlásil celkem tvrdým tónem.

„Věřím, že ano… Co se mnou chceš udělat?“

„Pověz mi, ublížila jsi někomu?“

„Ne!“

„Skutečně? Krev Ti nic neříká?“

„Dobytek…“ utrousila, „lidi ne!“

„Pak možná budeš muset,“ zasmál se a opět vedle ní usedl. Dívala se na něj podezíravým pohledem a bylo vidět, že má strach.

„Žertuji,“ objasnil. Viděl, že mu stejně nevěří.

Slunce zapadlo. Lea mlčela a bála se jakkoli pohnout.

„Leo?“

„Torhi?“

„Mám na Tebe jen jeden dotaz…“

„Jaký?“ Usekávala věty.

„Znáš Graafa?“ optal se „von Lubienhowitz…“

Přimhouřila oči a nyní vypadala jako kočka připravená ke skoku, ať už by to pro ni znamenalo cokoli. „A co když ano?“ zavrčela.

„Měl jsem s ním jisté řízení a mám pocit, že není u konce…“

„Chceš ho zabít?“

„To si o mě myslíš?“ prohlásil tázavě a zatvářil se ublíženě.

„Nevím, co si mám myslet…“ přiznala.

Chvíli si tedy jen povídali. Pár hodin tak uběhlo. Lea nyní vypadala, že mu věří mnohem více. Nebo to dokázala dobře předstírat. „Co ten Graaf?“ zeptala se náhle.

„Jeden člověk s ním má nějaké nevyřízené účty… Ale tomu člověku nevěřím!“ odvětil Greyos, „chtěl jsem se optat i na názor z druhé strany…“

„Moudré,“ řekla to až obdivně, „možná bych věděla, kde ho hledat…“

„Možná?“

„Možná, uvidíme zítra. Ale nyní, nechme práci stranou, ano?“ Zasmál se, mluvila s ním jako se sobě rovným kolegou. Líbilo se mu to.

„Co navrhuješ?“ nadhodil.

„Procházku nočním hřbitovem? Jeden je nedaleko…“

„Co mrchožrouti?“

„Na mě si netroufnou, a i kdyby… Myslím, že proti nám nemají šanci, nemyslíš?“

Místo odpovědi se jen zasmál. Měla samozřejmě pravdu.

Jeanette seděla sama na stoličce v malém salonku. ‚Proč musel odejít? Byl tak… jiný. Hrobník,‘ přemýšlela.

Vyrušil ji Georges. „Tady Vás máme, Jeanette.“ Řekl to téměř starostlivě. Stejně mu nevěřila. Ach, ta domluvená manželství. „Měl jsem starosti…“ navázal.

‚Tím to celé pohřbil,‘ blesklo jí hlavou. „To je Vaše věc!“ utrhla se na něj.

„Omdlela jste,“ připomněl jí.

‚Tak necitlivé, ach bože…‘ rozčílila se v duchu, „já vím!“ prohlásila důrazně.

„Omlouvám se, nechtěl jsem se Vás dotknout…“

‚Ale to bys měl, máme-li si být jednou bližší,‘ uvědomilo si její nitro trpce. „V pořádku,“ deklamovala strojeně. „Co ten Grey?“ pokračovala na oko nezaujatě.

„Poslal jsem ho, aby našel našeho nočního návštěvníka!“

„Cože?“

„Jste nějak zaujatá,“ vyčetl jí.

‚Jak bych nebyla… Spali jsme spolu,‘ řekla si v duchu, snad aby ospravedlnila sama sebe.

„Ale kdepak,“ popřela nahlas.

„Zníte tak!“ vyjel.

„Co proti němu máte? Žil tady tak dlouho…“

„A už nebude!“

„Snad nežárlíte na to, že jsem se s ním opovážila bavit!“ vyštěkla. ‚Zbytek si nechám pro sebe, navždy!‘ ujistila se v duchu.

„Jistěže žárlím!“ odtušil.

„Nemáte proč,“ vyslovila pečlivě, „navíc, ještě ani nejsme svoji! Co když nikdy nebudeme?!“ připomněla a sledovala, jak zplihl. Přeci jen mu na ní nějak záleželo.

„Nemluvte tak, prosím…“

Užívala si svoji převahu. „A co když ano?!“

„Prosím…“

„Ne!“ křikla. Nasupeně vstala a při odchodu práskla dveřmi. ‚Jdi se vycpat,‘ špitlo její podvědomí, které mu nadále bezostyšně tykalo.

Dvacátého prvého března osmnáctistého devadesátého devátého skončila krize na Nilu, Británie slavila triumf, le Président Émile Loubet si sypal popel na hlavu stejně jako bývalý důstojník Georges Martean d’Grip. Zamkl se do pracovny a několik dní ji odmítal opustit. Navíc, jeho nenávist k Angličanům, konkrétně panu Greyovi, se zvýšila mnohonásobně. „Podělaní Angličané s jejich přístupem…“ drmolil si pro sebe. Nijak mu to neulehčilo ponížení jeho i jeho země.

Torhi seděl na hřbitovní zdi a díval se do dálky. „Francie má možná něco do sebe, ale není to ono…“ prohlásil zamyšleně, snad pro případ, že by jej někdo poslouchal. Okolo něj létaly kavky a vrány. Ušklíbl se. ‚Moji jediní praví přátelé,‘ uvědomil si v duchu. Ani trochu mu to nevadilo. Lea se dostavila se soumrakem a vedla s sebou i hosta.

Očišťovatel brousil nůž a dělal, že si návštěvníků nevšiml. „Torhi, myslím, že se s Gaafem znáte…“ Upírka ani nepozdravila, přešla rovnou k věci.

„Nečekal jsem, že Tě ještě někdy uvidím, ty démone,“ oznámil upřímně upír místo pozdravu.

„Ani já, ale věc se má tak… Proč o tom dlouze hovořit. Co proti Tobě má ten magor z vily?“

Graaf se pousmál.

„Víc než on sám tuší,“ prohlásil, „řekněme, že jsem si dovolil mluvit s jeho snoubenkou a pak…“

„S tou Jeanette?“ skočil mu do řeči Torhi.

„Ano, s tou, ani si nedokážeš představit, jak osamělá ta chudinka je…“

‚To by leccos vysvětlilo,‘ pomyslel si Greyos.

„A pak?“ naléhala Lea, kterou to zřejmě také nesmírně zaujalo.

„Was? Totiž, co?“ nechápal upír a zmateně přešel do mateřštiny

„Říkal jsi mluvit a pak…“ navedla jej.

„Aha,“ Graaf se křivě usmál, „a pak jsem se s ní vyspal…“

Oba zúčastněni na něj zůstali zírat.

„Nu což?“ rozhodil rukama Němec, „zájem měla, hezká byla, osamělá chudinka a ten její blb se k ničemu neměl. Prý, až po svatbě… A po té ani pes nezaštěkal…“

„Chceš říct, že…“ začala Lea.

„Byla panna,“ dokončil dedukcí Torhi.

„Přesně tak. A to byla taky jediná krev, co jsem za tu dobu, co tam bydlím, viděl…“ vyhrkl spěšně upír, ve snaze se bránit.

„V klidu,“ ubezpečil jej Greyos.

„Cos tam bydlel?“ popíchla jej upírka.

„Jistě, co jsem tam bydlel,“ utrousil Graaf ponuře.

„Nyní máš možnost se vrátit,“ oznámil na oko slavnostním tónem Torhi.


„Tak dobrá, vskutku by mne zajímalo, co máš v plánu, Torhi,“ pronesla pomalu a velice spisovnou angličtinou Lea. Očišťovatel se rozhlédl a nasál noční vzduch.

„Půjdeme si promluvit s panem d’Grip. A uvidíme, co nám řekne, až uvidí jinou atraktivní mladou ženu…“

„Chceš jí do toho tahat?“ podivil se Graaf.

„Máme snad jinou možnost?“ odsekla Lea. I přes všechnu snahu byl její tón lehce cítit polichocením.

„Ne,“ odfrkl si Torhi, „když půjdeme s Graafem, zastřelí nás oba…“

„Když s Tebou půjdu já, snižuje to šanci jen na polovinu,“ ušklíbla se upírka.

„Dost řečí, běžte. Já budu čekat na signál…“ přerušil jejich počínající rozhovor Graaf a nervózně si promnul konečky dlouhých prstů. Lea po něm vrhla divný pohled, a bez dalšího slova se vyšvihla na zeď. Torhi ji s pokrčením ramen následoval. Byli v zahradě.

Georges seděl u sebe v pracovně, jak naznačovalo světlo, linoucí se přes polovinu pozemku vily. Všude jinak byla tma. „Máme štěstí,“ pousmál se Greyos a jako první vyrazil zahradou k hlavnímu vchodu. Ještě neušel ani polovinu cesty a ozval se štěkot.

„S tím jsi nepočítal co?“ vysmála se mu upírka a hbitě, jako veverka, vyšplhala na nejbližší strom.

„Co to děláš?“

„Odlákám ho, než se dostaneš dovnitř…“

Torhi protočil oči. „Dolů, dělej, než si nás někdo všimne!“

„A co Ty?“

„Uvidíš…“

Pes nebyl kdovíjak veliký, ale vypadal divoce. Torhi se jen ušklíbl. Bojoval už s duchy a ghůly. Tohle bude hračka.

Lea zatím běžela ke dveřím. Pohybovala se neuvěřitelnou rychlostí. Otevřela, zakopla o práh a vpadla dovnitř.

Když se ohlédla, Torhi byl pryč a pes se hnal za ní. „Zatracená práce…“ zaklela a hbitě vstala. „Zavři ty dveře,“ poradil jí hlas za zády. Nečekala, dveře se s tichým cvaknutím zavřely a pes do nich v plné rychlosti vrazil. „Skvěle,“ pochválil ji Torhi.

„Kde ses tu vzal, ty démone?“ osopila se na něj.

„Říkal jsem Ti, že si poradím…“ odpověděl neurčitě.

„Objevil se tu…“ objasnila Jeanette, která se bůh ví, proč skrývala za závěsem, „skutečně je zajímavý,“ zhodnotila s uznalým pohledem upřeným na Torhiho.

„Jak, objevil?“ nechápala Lea.

„Teleportace…“ nadhodil Greyos. Dívaly se na něj stejně nechápavě. „Prostě jsem se tu objevil,“ rezignoval na jakékoli logické vysvětlení, „jako pára nad hrncem…“

„Ach tak,“ zaradovala se Jeanette, tomuhle rozuměla.

„Co na ní ten Graaf viděl?“ naklonila se Lea k Torhimu.

„Co já vím, chemie?“ odvětil jí stejným způsobem.

„Co si to špitáte?“ zajímala se dívka.

„Že Ti to sluší,“ ucedila kousavě upírka.

„Ach tak,“ začervenala se Jeanette a zcela přehlédla skrytý sarkasmus.

„Kde je Georges?“ vyzvídal Torhi.

Jeanette se zakabonila. „Ve své pracovně, trucuje…“

„Jak to?“ vyprskla Lea.

„Jako vždycky,“ zapitvořila se dívka, „nah nah nah, má milovaná… Francie… nah nah nah, jak jsi zase mohla prohrát…?“

Upírka a Očišťovatel se rozesmáli. Napodobovala jej celkem věrně. „Možná už Graafa chápu,“ nadhodil telepaticky Torhi, když zachytil Lein pohled.

„Možná,“ odvětila, a kdyby se mohla telepaticky smát, určitě by to byla udělala.

„Bere to celkem vážně,“ dodala dívka, „nechápu, co vidí na pár zemičkách někde na jihu…“ A neomylně ukázala k severu.

„Takže ho najdeme v pracovně?“ tázali se unisono.

„Jistě, jen se obávám, že vám neotevře…“

„Však on otevře,“ ujistil ji Torhi.

„A co od něj chcete…?“ odvážila se dívka.

„Záleží Ti na něm?“ usmála se místo odpovědi upírka.

„Ani ne,“ odsekla dívka.

„Dobře,“ ušklíbla se Lea krutě, „tak si raději běž lehnout…“

Jeanette se kupodivu neptala, odešla. Možná chápala, možná jí to bylo jedno.

Georges bědoval, plakal do vlajky a opět bědoval. Střídavě si doléval koňak a burbon. Byl v celkem špatném stavu, když se ozvalo zaklepání.

„Jeanette, teď ne…“ vypravil ze sebe.

Zaklepání se opakovalo. „Jeanette, nech mě o samotě…“

Klepání se ozvalo potřetí. „Kdokoli,“ zablekotal s těžkým jazykem, „běžte pryč,“ pocítil nutkavou potřebu zvracet, ale ovládl ji, „zítra! O čemkoli si porozprávíme zítra…“

Klepání ustalo. Georges se vděčně sesunul do křesla a dolil si alkohol.

„Dnes již je zítra!“

Pán domu sebou trhl a sklenice mu vypadla na podlahu. Roztříštila se na tisícovku malinkých střípků.

„Kvalitní sklo,“ zhodnotil Torhi cynicky.

„Co? Co tu děláte?“ vypravil ze sebe Georges zcela konsternovaně.

„Stojím,“ odtušil Greyos s převahou.

„Jak… Jak jste se sem dostal, Greyi?“ zamrkal majitel rozbité sklenky a pořádně si přihnul z lahve.

„Jste si jistý, že tu jsem?“

Georges znovu zamrkal. Mezi dvěma mrknutími byl podivný muž pryč. ‚Já už blouzním…‘ pomyslel si pán domu nelichotivě a opět se napil.

„Neblouzníte,“ prohlásil Torhi přímo za jeho zády. Šoku, který následoval, padla za oběť lahev burbonu. Šlechtic se s ní ohnal tak prudce, až mu vylétla z ruky a roztříštila se o strop, zanechav po sobě dlouhou skvrnu od alkoholu.

V místnosti začal pršet burbon.

„Škoda alkoholu,“ nadhodil Torhi a usadil se do křesla, aniž by k tomu byl vyzván.

„V-vstaňte!“ štěkl na něj Georges.

„Nemyslím si,“ odtušil Očišťovatel, „Leo, pojď se přidat…“ houkl směrem ke dveřím.

Šlechtic zalapal po dechu. Jeho zamčenými dveřmi proklouzla celkem přitažlivá mladá žena a usadila se na stolní desce přímo před ním.

„Představíš nás?“ pronesla směrem k Torhimu.

„Markýz Georges Martean d’Grip, původem norský šlechtic a velký mecenáš výrobců s alkoholem…“ začal oslovený cynickým tónem, načež se obrátil ke zmíněnému šlechtici: „Lea z Normandie,“ deklamoval mnohem přívětivěji.

„Tohle se mi zdá!“ vykřikl Georges.

„Možná,“ zapředla Lea a zdvihla ze stolu mosazné těžítko, „zjistíme to.“

Než se šlechtic jakkoli zmohl k obraně nebo jen ublížené námitce, udeřila jej tvrdě přes prsty.

„Au!“ postěžoval si Georges.

„Zdá nebo ne?“ ušklíbla se Lea a napřáhla se znovu.

„Ne! Ne-nezdá,“ zadrmolil d’Grip a třel si bolavé prsty.

„Jste si jistý?“ optal se jej Torhi silně znejistělým tónem. Pocit, který se snažil vyvolat, se dostavil ihned.

„Možná…“ pípl opatrně Georges.

„Ujistíme Vás,“ zasmála se Lea. Když se pokusil nemotorně krýt v jejím směru, bodl ho Torhi vidličkou do zad.

„Proboha, dost. Tohle se mi určitě nezdá, ale co tu děláte…?“ Šlechtic se svíjel v bolestech.

„My tu přece nejsme…“ zatvářil se Torhi jako sama svatost.

„Jak, nejste?“ nechápal šlechtic a obrátil se na Leu. Ta byla ale pryč.

„Prostě nejsme… Nikdy jsme nebyli…“ zašeptal mu přímo u ucha Greyos.

Markýz d’Grip se prudce otočil. Nikdo tam nestál. V místnosti bylo ticho, jen pár závěsů se třepotalo v lehkém vánku.

Pod oknem se sešel Torhi, Lea a Graaf. „Vypadá to, že jste se pobavili…“ vyčetl jim Němec.

„Nemůžeš nám to vyčítat,“ ušklíbla se Lea, „konec konců, chtěl Tě zabít.“

„Ale i tak,“ protestoval upír.

„Každý má své,“ naklonil Torhi hlavu na stranu.

„Démone,“ zavrtěl Graaf rezignovaně hlavou, „já věděl, že si s Tebou nemám nic začínat… Ale že i Lea…“

Jmenovaná jen lehce sykla. „Řada je na Tobě,“ připomněla.

„Čert aby to…“ odvětil upír a vysoukal se do komnaty.

Torhi se opřel o zeď a zasněně poslouchal, jak se Georges nejprve hádá sám se sebou, jak se je následně snaží najít, a s nemalou dávkou potěšení naslouchal dohadům s upírem a neustálému přesvědčování, že není reálný, ačkoli Graaf tvrdil opak.

„Tohle je život,“ vydechl Očišťovatel klidně a zavřel oči.

„Co Ty jsi vlastně zač?“ podivila se Lea.

„Zajímá Tě to hodně?“

„Ani ne,“ odtušila upírka, „lépe nevědět…“ A zmizela v temnotě, aby si vyřídila účty s jedním psiskem.

„Jo, život,“ zašklebil se Torhi a natáhl se na trávník, aby měl pohodlí, „jako by se mě teď skoro i dotkl.“

„Říkám Ti, že neexistuješ! Tak jako ten Grey, nebo ta Lea…“ křičel Georges.

„Ale já existuju,“ oponoval mu chabě Graaf, „mein Gott,“ ulevil si, „jsem tak skutečný jako Vy!“

Šlechtic se zděsil. „Takže já taky neexistuji?!“

„Víte, mě už je to jedno,“ odsekl mu upír znechuceně. Celá tahle hra mu přišla krutá a nepříjemná.

„Já neexistuju…“ Georges se chytil za obličej a začal se ohmatávat, „jak je možné… že se cítím?“ ozvala se bolavá ruka, ta do které jej těžítkem udeřila ona neexistující Lea, „teď to dává smysl…“ zabručel si pro sebe.

„Člověče!“ zařval upír, „jsi skutečný, živý, stejně jako já jsem upír!“

„Na to se ještě dostaneme!“ ujistil jej markýz a dál si ohmatával tělo.

Graaf už se dostal do varu. „Jsem skutečný!“ vykřikl. „Zeptejte se Jeanette!“ dodal impulzivně.

Georges zamrkal. „Jeanette? Však ano! Jeanette! Ta mi poví, zda jsem skutečný!“ přihnul si koňaku a potácel se z místnosti.

Upír zplihl. „Tak tohle byla ta Tvá hra Torhi…“ utrousil spíš pro sebe, ale byl si jist, že jej Greyos slyší, „bude z něj šílenec…“

Georges běhal po vile celou noc a všech se vyptával, zda je skutečný. Dostalo se mu rozporuplných odpovědí, až narazil na Jeanette. „Ach, tady jste,“ zablekotal a potácel se k ní, „Jeanette! Má spáso… Potřebuji od Vás něco vědět…“

„Jste opilý,“ upozornila jej.

Nervózně zacukal hlavou. „Ano, ale to není důležité…“ utrousil, „myslíš, že jsem skutečný?“

‚Tohle jsi přehnal,‘ zaječel hlas v její hlavě, ‚ptát se na takový nesmysl…‘ „Co si myslíš, Ty…?!“ vyjela na něj.

Zcela přeslechl její rozčilený tón i skrytou výhrůžku.

„Nevím,“ přiznal a složil se na stoličku, „upír říkal, že ano. Greyos, že ne…“ Už se mu pletly myšlenky.

„Pak asi nejsi… Co já vím!“ odsekla, „možná jsem se s tím upírem milovala a Ty na to ani nemáš jak přijít!“ dodala rozčileně a odešla, než stačil cokoli namítnout.

Ráno se u vily zastavil malý kočár tažený jediným koněm. Nápis na boku hlásal „asile psychiatrique“ a byl již notně vybledlý. Křičícího markýze vynesli z vily dva pracovníci ústavu pro mentálně choré a v kazajce jej naložili do kočáru.

Jeanette by ráda předstírala zármutek, ale faktem bylo, že to příliš nešlo.

U vjezdové brány postávaly dvě podivné postavy. Greyos a Lea. „Co myslíš, že s ním bude?“ optala se jej. „Internace…“ pokrčil rameny Torhi. „pobude si tam pár dní, týdnů, let…“

„Nepřijde Ti to líto?“

„Proč se zajímáš?“

„Podílela jsem se…“

„A bavilo Tě to,“ připomněl.

Sklopila hlavu. „Kéž by ne,“ přiznala.

Ještě toho večera se Graaf sešel s Jeanette. Padla mu kolem krku. „Jsi nějaký zamlklý…“ zajímala se, „myslíš na to, co bude s Georgem?“

„Taky,“ připustil.

„Nemusíš, viditelně se uchlastal… Delyrium nebo jak se tomu říká… Teď ale můžeme být Ty a já spolu…“

Neodpověděl, objal ji. ‚Kéž bych se na tom nebyl podílel. Ani sebevětší štěstí nestojí za jeden zničený lidský život…‘ pomyslel si. Všechna radost mu zhořkla. ‚Kdo k čertu jsi, Torhi…‘ vyštěkl v duchu směrem, kde tušil podivného Očišťovatele.

Jeanette zachytila jeho pohled. ‚Jak ráda bych věděla, nač myslí…‘ napadlo ji, ‚na tom ale vlastně ani nesejde.‘ Hodila obavy za hlavu.

Torhi a Lea se rozdělili ještě toho večera a každý se vydal na cestu k domovu, ale jen jeden z nich kráčel s lehkým srdcem.

Tak aby to nestálo jen tak, řekněme: díl druhý. Jen časově spíš prequel. Zábavu přeji.